Podivné nebe: … mé høíchy? Už jsem je odèinil? „Vždyť jsi èlovìk!“ Stále mi nechtìl rozumìt. Právì proto, že jsem èlovìk, obyèejný èlovìk… „Právì proto, že JSI ÈLOVÌK!“ Vysmíváš se mi… „Víš o všem zde více než ti, kteøí zde žijí od nepamìti. Všechno dùvìrnì znáš, pøestože jsi zde nikdy nebyl.“ Vemlouval se dùrazným hlasem. Potøeboval jsem jistotu. Jistotu o tom, co mì obklopovalo, o tom, èím jsem, a o tom, kdo mì uvedl do nového života. Zeptal jsem se jej: Mohu zde použít ostatku svatého Ambrosia? Obvody sténaly. Nad vchodem konektoru žhnula modrobílá korona. „Mùžeš…“ pøisvìdèil. Vložil jsem základní slova otázky do registrù. Sekvence po sekvenci odpadala jako zrnka v pøesýpacích hodinách. Klapot pamìťových kulièek cinkal v mém vìdomí. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189316
„Konec,“ øekl program svatého Ambrosia. Registry chorobnì žhnuly, když jsem je rozevíral. Nahlédl jsem do jejich nitra. Bože, vzdychl jsem a chvìní mých èástic, zmrazených úžasem, na okamžik ustalo. BOŽE, obrátil jsem optické smysly do tmy plné tisícù a tisícù nabitých smítek. Uvìdomoval jsem si hvìzdnou oblohu nad sebou a všemocný, vše naplòující systém kolem, jehož zámìry jsem mìl naplnit. Celou sítí se neslo jediné slovo plné prosby o vyslyšení: ÈLOVÌÈE. Chopil jsem se konstanty a opøel o ni své tìžce zkoušené vìdomí. Binární vír èechral okraje struktury a mé konèetiny se hluboce boøily do náhodných èísel vytváøejících návìje na stezce mizící kdesi v nekoneènu. Nabral jsem do nitra trochu energie a vykroèil. V každém zlomku kódovaného tìla byl vepsán pevný øád vyvolávající ve mnì nekoneèný pocit jistoty. Nikdo mì nemohl potøebovat více nežli ty ubohé bloudící stroje. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189316
On Pøipadala si nedocenìna, pøestože o ni jevila zájem celá øada mužù. Mìla totiž v podvìdomí uložený stále stejný hodnotící pohled. Dlouhý a zvolna plynoucí od kotníkù až k vlasùm. Byla silná, byla chytrá, a pøesto, døíve než cokoliv ze svých pøedností pøedvedla, byla odhadnuta a svléknuta mnoha páry nìmých a anonymních oèí. Odtud plynulo její celoživotní trauma. Byla žena, ne nejhorší žena, a pøesto chtìla být podvìdomì opìt stejná jako ONI. – vùdkynì FEMCORPSU z Yorkshirského hrabství – Vévodkynì Carola – „Teï už mi pomùžeš?“ zeptal se Poster Vévody a prsty prohrábl speèený vous. „Ano?“ Vzrušenì polkl. Meè, opøený hrotem o žulovou kostku, se vychýlil z rovnovážné polohy a pootoèil se kolem osy. „Tvùj sen se naplní,“ øekl èerný šlechtic, když Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189316