ťáka, jak tam chodí až nahoru ke dveřím a vona se mu musí podepsat. Každýho prvního v měsíci. To se pak vždycky vohodí a jde na freje. Domu příde až bůhvíkdy a vyzpěvuje do půlnoci. Párkrát jsem už chtěla volat strážníka, jak hulákala.“ Poklepal jsem jí na tenkou zlomyslnou ruku. „Paní Morrisonová, taková jako vy je jedna z tisíce,“ řekl jsem. Nasadil jsem si klobouk, ťukl do něj na pozdrav a odcházel. Stála ještě ve venkovních dveřích, za zády dokořán otevřené dveře do bytu. Vrátil jsem se po schodech nahoru. „Zítra je prvního,“ řekl jsem. „Prvního dubna. Apríl. Budete dávat dobrý pozor, jestli zase dostane ten doporučený dopis, že ano, paní Morrisonová?“ Oči na mne zazářily. Rozesmála se pisklavým smíchem stařeny. „Prvního apríla,“ hihňala se. „ A možná že ho nedostane.“ Když jsem odcházel, ještě se smála. Znělo to, jako když slepice dostane škytavku.
17. Kapitola »»Ve vedlejším domě na mé zazvonění a klepání nikdo ne-
odpovídal. Zkusil jsem to znovu. Dveře se sítí proti hmyzu nebyly na háček. Zkusil jsem otevřít domovní dveře. Byly odemčené. Vkročil jsem dovnitř. Nic se tam nezměnilo, dokonce ani zápach ginu. A ještě pořád tam neležely žádné mrtvoly na podlaze. Na stolku vedle židle, na níž včera paní Florianová seděla, stála špinavá sklenice. Rádio nehrálo. Přistoupil jsem k lenošce a hmátl za polštáře. Táž prázdná láhev jako včera a ještě jedna navíc. Zavolal jsem. Žádná odpověď. Pak se mi zdálo, že slyším dlouhé, pomalé, stísněné oddychování, téměř steny. Prošel Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189259
jsem obloukem a vplížil se do chodbičky. Dveře ložnice byly pootevřené a chrčivé zvuky vycházely odtamtud. Vstrčil jsem hlavu mezi dveře a podíval se dovnitř. Paní Florianová byla v posteli. Ležela naznak pod bavlněným plédem přitaženým až k bradě. Jeden z huňatých střapců, které zdobily pléd, měla skoro v ústech. Její dlouhá žlutá tvář byla přepadlá, napůl mrtvá. Špinavé vlasy měla rozházené po polštáři. Pomalu otevřela oči a tupě se na mě zadívala. V pokoji byl odporný pach spánku, alkoholu a špinavých šatů. Budík za devětašedesát centů tikal na oprýskaném, šedobíle natřeném prádelníku. Tikal tak hlasitě, že se div stěny netřásly. V zrcadle nad ním se zkresleně odrážela ženina tvář. Kufr, z něhož vyndala fotografie, byl stále ještě otevřený. Řekl jsem: „Dobré odpoledne, paní Florianová. Jste nemocná?“ Pomalu a pracně sevřela rty, otřela jeden o druhý, povyplázla jazyk, navlhčila je a zahýbala čelistí. Hlas, který se jí vydral z úst, zněl jako poškrábaná gramofonová deska. Teď jí v očích svitlo poznání, ale radost veškerá žádná. „Chytli ste ho?“ „Zubra?“ „To se ví.“ „Ještě ne. Ale doufám, že už co nevidět.“ Obrátila oči v sloup a pak je prudce rozevřela, jako kdyby je chtěla zbavit blány, která je přikrývala. „Měla byste zamykat dveře,“ řekl jsem. „Co kdyby se vrátil?“ „Vy si myslíte, že se Zubra bojim, co?“ „Chovala jste se tak, když jsem s vámi včera mluvil.“ Zauvažovala o tom. Myšlení ji bolelo. „Máte něco k pití?“ „Ne, dnes jsem nepřinesl nic, paní Florianová. Jsem zrovna na suchu.“ „Gin je lacinej. A jak by bodnul!“ „Možná že za chvilku pro nějaký doběhnu. Tak vy se Malloye nebojíte?“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189259
„Proč bych se ho bála?“ „Tak dobrá, z něho strach nemáte. Ale z čeho tedy máte strach?“ V očích jí bliklo světélko, zůstalo tam okamžik a pak zase zmizelo. „Koukejte odprejsknout. Vy poldové mi už lezete krkem.“ Neřekl jsem nic. Opřel jsem se o zárubeň dveří, strčil jsem si do úst cigaretu a pokoušel se vymrštit ji tak vysoko, aby mě klepla do nosu. Je to těžší, než by se zdálo. „Chlupatý,“ řekla pomalu, jakoby sama pro sebe, „toho chlapce nikdy nechytí. Je to sekáč a má prachy a má kamarády. Marně ztrácíte čas, vy jeden fízle.“ „Je to jen běžný úřední postup,“ vysvětlil jsem. „Vlastně to udělal v sebeobraně. Kde teď asi vězí?“ Zachechtala se a otřela si ústa do toho bavlněného plédu. „ A hele, teď jde na mě vod lesa,“ řekla. „Maže mi med kolem huby. Chytrej polda. Čim to, že vy hoši si pořád eště myslíte, že vám na tohle někdo skočí?“ „Měl jsem Zubra rád,“ řekl jsem. Zvědavost jí svitla v očích. „Vy ho znáte?“ „Byl jsem s ním včera – když zabil toho černocha na Central Avenue.“ Otevřela ústa a rozchechtala se na celé kolo, ale nenadělala přitom o nic víc hluku než když člověk kousne do preclíku. Slzy jí vytryskly z očí a stékaly po tváři. „Takový velký a silný chlap,“ řekl jsem, „a taky má svá slabá místa. Po té jeho Velmě se mu strašně stýskalo.“ Oči se jí zamlžily. „Myslela sem, že se po ní sháněji její příbuzný,“ řekla tiše. „Taky že ano. Ale vy jste povídala, že je mrtvá. Tak se nedá nic dělat. A kde zemřela?“ „V Dalhartu v Texasu. Nastydla se, chytilo jí to plíce, a byl s ní amen.“ „Vy jste byla při tom?“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189259