po občanské válce byla potlačena nekomunistická opozice v sovětech, v průběhu 20. let pak několik opozičních frakcí uvnitř vládnoucí strany. Příslušnost k opozici se trestala nejen po stranické linii, ale stále častěji také po linii státní moci: izolací, vyhnanstvím, vězněním. Po jistou dobu měli opozičníci možnost „pokání“ a návratu do strany. Tato praxe však skončila v roce 1934. Od začátku druhé revoluce represe postihovaly nejen opozici, ale třeba i pouhé vyjádření odmítavého či koncepčně odlišného názoru, a to dokonce na půdě vrcholných stranických orgánů. Rozšířila se úloha předběžné cenzury, která postupně vyloučila publikování „nemarxistických“ nebo „nestranických (nestalinských)“ názorů, ale také autocenzury. Režim také prudce omezil množství a směry toků zvláště nevhodných informací. „Nežádoucí“ informace byly jako tajné či přísně tajné sdělovány jen úzké vrstvě povolaných, a to ještě selektivně, podle toho, co tito potřebovali vědět ke své práci. Celý obraz, skutečnost a souvislosti znali jen členové politbyra. Souvislost mezi stalinskou „socialistickou výstavbou“ a modernizací a přeměnou hromadných represí na jeden z klíčových prvků politického a sociálního systému byla charakteristická pro přeměnu oligarchického autoritativního systému v totalitární – v systém vlády jednoho člověka.13
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189192
VI. Výsledky urychlené modernizace
1. Stav ekonomiky V průběhu první pětiletky bylo postaveno a uvedeno do provozu asi 1 500 průmyslových podniků. V dalších pětiletkách byly vedle nových staveb dokončovány stavby rozestavěné v předchozích letech. Ve druhé pětiletce takových podniků vzniklo asi 4 500 a ve třetí, kvůli válce nedokončené, asi 3 000. Podle západních odhadů průmyslová produkce v letech 1928 až 1940 vzrostla asi třikrát, což by znamenalo asi 10% průměrné roční přírůstky. Podstatné bylo, že výroba v nových průmyslových podnicích byla koncentrována do nesrovnatelně větších závodů než dříve. Jestliže v roce 1913 pocházela asi třetina ruské průmyslové výroby z malých podniků a dílen, pak v roce 1937 podíl těchto malých podniků na celkové výrobě klesl asi na pouhých 6 % a jejich produkce byla určena jen pro lokální okruh zákazníků.1 Charakteristickým rysem byla skutečnost, že i když průmyslová výroba, a zvláště kapitálové investice do ní prudce rostly, zemědělská produkce silně klesala, zejména na počátku 30. let v souvislosti s kolektivizací. Její obnova byla pomalá, což vyplývá mimo jiné z jejího reprodukčního cyklu, a teprve koncem 30. let převýšila průměrná zemědělská produkce na osobu asi o 9,5 % úroveň roku 1928 a úroveň před první světovou válkou jen o několik málo procent.2 Vzhledem k tomu, že bolševický režim absolutně preferoval rozvoj těžkého průmyslu jako základny pro rozmach dalších odvětví, byl jeho růst asi 2krát až 3krát rychlejší než v předválečném Rusku v letech 1900–1913. Sovětský svaz v produkci některých surovin a výrobků do konce 30. let do-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189192
hnal či dokonce předehnal řadu vyspělých kapitalistických států (Velkou Británii, Francii a do jisté míry i Německo). Stálým problémem však zůstávala technická a technologická úroveň sovětské průmyslové produkce, která zaostávala za západní. Kvalita sovětské výroby byla navíc nevalná, protože všechny ukazatele plánu byly nastaveny na kvantitu, nikoliv na kvalitu.3 Nicméně se bolševickému vedení podařilo za cenu obrovských obětí a disproporcí radikálně snížit zaostalost země a dostat ji v kvantitativních ukazatelích na úroveň s kapitalistickými státy. Urychlený růst těžkého průmyslu, který je investičně velmi náročný, a návratnost investic, do něj vložených, je velmi dlouhá, se odehrál z rozhodující části na úkor zemědělství. Násilná kolektivizace byla součástí úsilí bolševického režimu získat ekonomickou a politickou kontrolu nad venkovem a vytvořit poněkud zjednodušeně chápané základní podmínky pro jeho modernizaci, zvýšení produktivity, a tudíž i zvýšení produkce.4 Svým způsobem tak stalinský režim v Sovětském svazu provedl během několika měsíců či let stejné procesy (jako scelování půdy a vytváření velkých hospodářství), které v jiných zemích probíhaly staletí. Takto zaměřená „rekonstrukce“ měla snížit počty lidí zaměstnaných v zemědělství, uvolnit je pro průmysl a zajistit pro něj potraviny a některé technické plodiny. Odhaduje se, že v průběhu 30. let opustilo venkov asi 15 až 20 milionů lidí, což umožnilo zvýšit pracovní sílu v nezemědělském sektoru, v průmyslu, stavebnictví i nevýrobní sféře (školství, věda, zdravotnictví, obchod), z asi 10,5 milionů lidí v roce 1928 na na téměř 31 milionů v roce 1940. V roce 1928 pracovalo v průmyslu 4,3 milionu lidí, v roce 1932 již 9,4 miliony a před válkou, v roce 1940, 13,1 milionu.5 Rozmach systému ústředního plánování, či spíše vojensko-byrokratického řízení státu a množství dalších aparátů, vyvolal mimořádně prudký nárůst byrokratických aparátů na všech úrovních. Jen v komisariátu středního strojírenství 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189192