duchové a nezačnou zpívat umrlčí blues, které začíná: „Když mi kosti praskaj a lebkou proudí vzduch...,“ a pak se tak divně zasmál a vycenil na mě zuby, že jsem si myslel, že je to upír, ale Madla mi řekla, že je to Novák z osmé bé. Já jsem zůstal u hrobu pana Vlašáka, ten mi byl sympatický, asi proto, že mám rád vlašský salát. Jenomže nemám rád, když jsem potmě sám a ještě ke všemu na hřbitově. Sám jsem tu sice nebyl, bylo nás tu deset, ale v tý tmě jsem nikoho neviděl a taky se mi začalo zdát, že všichni odešli a nechali mě tu samotného. „Madlo,“ zavolal jsem, ale nikdo se neozval. „Bedno, Bůčku,“ zavolal jsem na kluky, ale ani ti se neozvali. A když jsem zavolal: „Je tu někdo? Ozvěte se!“ tak bylo ticho ještě větší, a já jsem si řekl, že to od nich bylo pěkně hnusný, nechávat mě tady, opustit mě, že tohle přece kamarádi nedělaj, a jak jsem byl naštvanej, tak jsem vstal a šel jsem po paměti k východu, jenomže jsem si nepamatoval cestu, takže jsem se pořád motal mezi hrobama a slyšel jsem za sebou takový tichý našlapování, ale když jsem se otočil, nikoho jsem neviděl. A pak jsem se jednou tak98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189131
hle otočil a pak se zase podíval před sebe a uviděl jsem najednou spoustu duchů, co na mě dělali: „Húúúú,“ anebo: „Uuuaaauu,“ a někteří dokonce: „Baf!“ Leknul jsem se tak, že se to ani nedá popsat. A ještě ke všemu se ke mně ti duchové začali přibližovat, a tak jsem před nima couval, couval, couval, až jsem najednou pod nohama necítil zem, chvilku jsem letěl a pak jsem dopadl na záda, to jak jsem spadnul do vykopanýho hrobu, a začal jsem na celý hřbitov křičet: „Já už budu hodný, prosím, jenom mi neubližujte,“ a jak jsem to řekl, tak ti duchové rozsvítili baterky a já zjistil, že to nejsou duchové, ale Madla, Bedna, Bůček a ti ostatní, dokonce i paní učitelka Nejezchlebová, a všichni se smáli a Bedna mi podal ruku a vytáhl mě z toho hrobu ven. Byl jsem pekelně naštvaný, a tak jsem jim řekl, že tohle se přece nedělá, ale oni mi vysvětlili, že tohle se naopak dělá, že každý nový obyvatel 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189131
musí při helouvínu projít touhle zkouškou, aby se vědělo, jaký je. Tak jsem se zeptal, jaký teda podle nich jsem, a oni mi řekli, že úplně stejný jako všichni ostatní, protože zatím každý prý sliboval, že bude hodný a že lituje všeho špatného, co kdy udělal. Pak mi všichni potřásli rukou na znamení, že mě berou mezi sebe a že odteď jsem už definitivně a jednou provždy Strašečák, z čehož jsem měl velikou radost a přestal jsem se na ně zlobit. Když jsme procházeli městem, koupila nám všem paní učitelka párek v rohlíku a každého z nás doprovodila domů. Řeknu vám, že paní učitelka Nejezchlebová je nejlepší paní učitelka, kterou znám, je fantastická, i když ta habaďůra, že jde domů, a pak se vrátila, aby mě strašila, nebyla zrovna hezká. Já se totiž strachy málem počůral. Ale už je to za mnou a já se těším na příští helouvín, protože to už na hřbitov nepůjdu jako strašenej, ale jako strašící, což je vždycky lepší, to musíte uznat. P.S. Teď mi maminka řekla, že helouvín se nepíše helouvín, ale halloween. Jenže mně už se to nechce opravovat. Tak dobrou noc a ať se vám zdaj nějaký pěkně strašidelný sny. Baf!!!
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189131