pláčem skoro k nepoznání. Vzlykala a její prudký přerývaný dech bodal Elizu do tváře jako špendlíky. Martina bolest byla tak hmatatelná, že Elizu maně napadlo, jestli by se nedala nasáčkovat, pevně zalepit a vyhodit. Už to trvalo přes čtyři týdny. A dokonce i Marta začínala chápat, že jde o víc než o „hlou pé nedorozumění“. „Kde jsou děti?“ „Maisie spí a Mathew je na zahradě.“ Elize se ulevilo. Aspoň že se nehroutí před nimi. „Mám dojem, žes mi slíbila, že mu nebudeš volat,“ řekla Eliza. Věděla, že Michael by Martě sám od sebe nezavolal. Ne zavolal vůbec nikdy. Prostě odešel od své ženy a dětí a ani se neohlédl. Jen za dětmi se přišel podívat – čtyřikrát za ty čtyři týdny. Veškerou komunikaci (byť nerozumnou, vedenou vět šinou v záchvatu zuřivosti a často i opilosti) iniciovala Marta. „Musela jsem! Volal mi realitní makléř.“ „Tak jsi mu řekla, že si Bridleway kupovat nebudete?“ „Ne.“ „Marto, už mu to říct musíš!“ rozhořčila se Eliza. Necha la sestru stát, prošla do kuchyně a zapnula varnou konvici. Za poslední čtyři týdny navařila hektolitry čaje. Těžko říct, jestli to někomu pomáhalo, ale dělala aspoň něco užitečné ho. Jinak si připadala naprosto zbytečná. Marta někdy připra vený čaj vypila a jindy jí vystydl a ona si ho ani nevšimla. Eliza uvařila čaj a přinesla ho sestře, která se ani nehnula z místa. Neměla sil. Elize se svíralo srdce, jak maličká jí Marta připa dala. Vždycky bývala štíhlá, ale teď se doslova ztrácela před očima. Někdy se úplně bála ji k sobě silněji přitisknout, aby ji nezlomila. „Tak tam mám zavolat já? Nemůžeš je přece nechat pořád při tom, že je ruka v rukávě, zlato. Jak by k tomu přišli?“ „Jak k tomu přijdu já?“ hlesla Marta hořce. „Není to fér.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189086
¬
¬
¬
Poslední čtyři týdny byly hotové peklo. Čtyři dny nechtěl Michael s Martou vůbec mluvit, nebral telefony, nevolal zpátky. Nejdřív mu nechávala vlídné vzkazy: „Miláčku, jsi tam? Vždyť je to přece hloupost. Zavolej mi a společně to vyřešíme.“ „Dostal jsi moje předchozí vzkazy? Děti jsou v postýlce, tak že by byla vhodná chvíle si promluvit, protože je tu klid. Jíš vůbec něco? Uvařila jsem dušené jehněčí, jak máš rád.“ Dušené jehněčí zůstalo netknuté a Marta začínala být do telefonu napjatější a ustaranější. „Michaeli, prosím tě, zavolej mi zpátky, čistě pro můj klid, že jsi v pořádku!“ Začínaly ji trápit noční můry, že si něco udělal. Nemohla spát, probouzela se hrůzou a představovala si, jak leží mrtvý v nějakém zavšiveném hotýlku a vedle sebe má láhev od whis ky a prázdné ampule po aspirinu. Když ani do středy nezavo lal, obvolala všechny nemocnice v okolí. A tehdy Elizu napad lo mu zavolat z telefonu, jehož číslo hned nepozná. Na první zazvonění to zvedl. „Michael West, prosím?“ „Eliza Evergreenová. Čili po smrti nejsi,“ pronesla suše. Odolala pokušení dodat „zatím“ a předala sluchátko sestře. A pak už jen poslouchala, jak se Marta bezmocně dopro šuje, vyjednává, zapřísahá ho a plazí se po kolenou. Trvalo jí celou třičtvrtěhodinu, než umluvila svého muže, aby se s ní vůbec byl ochoten setkat a promluvit si. „Bude to milé,“ snažila se to poněkud zmateně zlehčovat. „Jako první schůzka.“ Nakonec to skutečně jako první rande trochu vypadalo. Jako zinscenované a ne úplně povedené rande naslepo. Marta
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189086
sotva dokázala vydržet, než je číšník usadí ke stolu, a už vyhrk la: „Kvůli čemu jsi vlastně nespokojený?“ Byli v místní italské restauraci, kam Michael chodíval nej raději. Martě se tam nelíbilo. Jednak jí připadala předražená a navíc tam často chodili, když byla těhotná s Maisií, a od té doby si při pohledu na ty jasně žluté zdi vybavila, jak se jí tehdy pořád chtělo zvracet. Nicméně rezervovala místo právě tady, aby udělala Michaelovi radost. Koupila si pro tu příleži tost nové šaty a zvolila výraznější líčení, než bylo u ní obvyklé. Ale ani nejlepší rtěnka jí nepomohla. „Nemohli bychom si nejdřív objednat, než se pustíme do debaty?“ zavrčel trochu podrážděně Michael. „Ano, jistě, máš pravdu.“ Marta si v duchu spílala, že se chová jako servilní idiot, ale koneckonců byla odjakživa zvyk lá mu dávat za pravdu. Jak vůbec může Michael myslet na jíd lo? Ale uvědomila si, že musí být velice, převelice opatrná. Michael odešel v sobotu večer. A teď je čtvrtek. Pět dní, to je už skoro týden. Jak mohly ty dny jen tak uběhnout? Jak to, že život jde dál, jako by se nic nestalo? Marta jít dál nedokázala. Byla dočista ochromená. Odjakživa zastávala názor, že dva lidé v páru dokážou víc než každý zvlášť. V tom je manželství krásné. Manželství vás chrání. Nikdy nejste sami. S Michaelem se shodovali, že i když nejsou zrovna spolu, tak mají mezi sebou stále takové nevidi telné pouto, které je spojuje. Když jeden druhého potřebo val, zavolal mu nebo na něj aspoň pomyslel a všechno bylo hned lepší, svět byl krásnější. Říkali si navzájem něžná slůvka a Marta věřila, že jsou míněna doopravdy. Vedle Michaela byla sebevědomá, dobře naladěná a dokázala všechno na svě tě. Zato bez něj si připadala úplně nicotná a bezmocná. Pořád se zdráhala uvěřit, co se to děje. Michael přece ne může myslet vážně, že chce doopravdy odejít! Nebo ano? Ale proč? Je to nějaké hrozné nedorozumění. Až do osudné so boty se všechny jejich rozmíšky vždycky nejpozději do večera
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS189086