Hugo měl již nějakou dobu bar a jazzový klub v Mödlingu na jihu Vídně a kdysi mně a Hartimu pomohl v naší vesnici uspořádat jazzový festival. Když se vše příliš zkomplikovalo s mojí rodinou, nabídl mi bydlení, nechal mě hlídat svoje děti a dal mi práci v klubu. Jim se na jednom ze svých koncertů v New Yorku zamiloval do Rakušanky. Jelikož se stejně blížilo jeho evropské turné a Jim se doslechl, že v Rakousku lidé znají jeho hudbu, přijal Hugovu rezervaci, a tak se cesty zkřížily. Ráno jsem si koupil lístky a za pár dnů jsem stále otevřenými dveřmi z terasy vstoupil do obývacího pokoje v Breitenfurtu. Tam stál Jim v trenýrkách, na rukou a kolem krku mu visely dvě řvoucí malé děti, Dorina a Dario, a všude vlály jeho dlouhé, stříbrošedé vlasy. „Jsem rád, že jsi tady,“ řekl. Chvíli jsme nechali děti dětmi a dali si cigaretu. Nebylo nutné se představovat. Požádal jsem ho, aby mi zahrál na saxofon, což se okamžitě stalo. Děti se uklidnily a já jsem brečel a smál se zároveň. Pozdě odpoledne se vrátil Hugo, poté se přidalo trio Toniho Waldrona a tento večer trval další dva a půl dne. Mám jen útržkovité vzpomínky, ale když jsme třetího dne za rozbřesku seděli sami na staré dřevěné lavičce, v rukou sklenice s pálenkou, ale přesto podivně střízliví, Jim řekl s širokým úsměvem: „Jednou budeš s mými lidmi.“ Za pár dnů mě požádal, abych s ním zajel do nemocnice na kontroly a pro léky. Dozvěděl jsem se, že je nevyléčitelně nemocný a že mu nezbývá mnoho času. Nikdy se o tom nemluvilo. Na jeho poslední koncert v Hugově klubu se sjeli staří přátelé ze všech koutů. Byli jsme s Hugem a Hartim na baru a všechno plynulo jako v dokonalém transu, přestože klub praskal ve švech. Lidé zpívali indiánská slova Jimových písní. Jednu chvíli přestal zpívat uprostřed písně z alba Comin’ and Goin’, ale lidé pokračovali za něj. Jimovy dlouhé vlasy vlály zakouřeným vzduchem, jak decentně tančil. Za nimi se skrývaly jeho uslzené oči a úsměv. Jim pokračoval v turné a hrál, než za další rok zemřel. Po návratu do Londýna jsem se soustředil na studium a maximálně jsem si užíval vše, co mi nabízela multikulturní společnost. Můj zájem se zaměřoval na asijské kultury a zejména na starověkou
90
C E S TY K N A V A H Ů M
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188965
V jílovitých horninách vznikají „badlands“. Tenká půda se ani nestačí vytvořit a už ji deště odnesou. Na povrchu vzniká hutnější jílovitá vrstva, která je pro většinu rostlin navíc za trvale suchého klimatu nepřekročitelnou bariérou.
Indii a himálajské oblasti. Po návštěvě řady přednášek pořádaných „Theosofickou společností“ na Baker street se na horizontu mého vědomí objevili také Keltové (a mnoho dalšího). Díky dílu Ruperta Sheldraka (a spousty jiných) jsem také začal přemýšlet o tom, jak by vše mohlo být celkově propojeno. Mimo jiné podpořili moje vzdělávání také moji hostitelé Alan a Michelle Newmanovi, kteří mi velkoryse poskytli přístup do své knihovny, měli čas na nekonečné noční diskuse a zapojili mě do tradic své rodiny od nedělních bagelů s lososem až po tradiční židovské pohřby. Alanův dědeček byl před válkou hlavním rabínem v Budapešti, dědeček Michelle utekl z Ruska a bos došel až do Nice. Newmanovi nebyli nijak ortodoxní (ve skutečnosti byli spíše zástupci klasických liberálů s notnou dávkou myšlenek hippies), ale kořeny měli pevně zapuštěné ve své kultuře. Jelikož jsem se narodil P Ř Í B Ě H K R Á L Í K A , K T E R Ý S E S TA L M E D V Ě D E M
91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188965
a vyrostl jsem v Rakousku, byly pro mě nové náhledy, které jsem získal, neocenitelné pro pochopení mé vlastní kulturní tradice. Jsem jim vděčný za to, co jsem se od nich naučil, a díky nim jsem si vypěstoval odpor k jakémukoli primitivnímu antisemitismu, či lépe jakémukoli zobecňujícímu zaměření proti komukoli. Na konci padesátých a na začátku šedesátých let Alan hodně cestoval na Dálném východě. Byl v Indii, Barmě, Laosu, ale ne v Himálaji. Když si uvědomil, že o tuto oblast mám hluboký zájem, stalo se plánování dlouhé expedice s prstem na mapě naším koníčkem. V roce 1990 byla návštěva Tibetu naprosto nemyslitelná, a tak jsme plánovali, že pojedeme z Dillí do Bhútánu a odtud do Nepálu, poté do Kalkaty a ještě dále na jih na Andamanské ostrovy. Abych to zkrátil: nakonec jsme svou cestu absolvovali. Jen nás osud zavál také na dlouhou cestu po Tibetu. O Tibetu bych toho mohl vyprávět mnoho, ale zde se spokojím s tímto: hory, rozlehlé pláně a nekonečné nebe, tyrkysová, obrazy z písku, ticho, obličeje, jinakost, každodenní život neodmyslitelně svázaný s duchovnem … ano, musí existovat dávná propojení těchto „původních“ kultur. Jinak to lámanou angličtinou vyjádřil mnich v klášteře Gjance, který mi na skrytém dvoře zašeptal: „My jsme mužský pól tohoto světa a oni jsou ten ženský.“ Jeho slova mi začala dávat smysl teprve o mnoho let později v poušti mezi čtyřmi posvátnými horami, mezi Velkým kaňonem, Monument Valley a Mesa Verde. Diskuse o tom „kdo, kdy, kde a jak“ přenechám odborníkům. Mezi těmito kulturami existuje mnoho zásadních rozdílů, ale mají společné to, že byly špatně pochopeny, špatně vyloženy a západní společnosti je zneužily k projekci vlastního zmateného hledání skutečného duchovna. Repertoár přihlouplého esoterického průmyslu by se zásadně vyčerpal, kdyby nebylo Tibeťanů a indiánů. Můj hektický život pokračoval dál mezi studiem, prací a čilým společenským životem. Začal jsem učit a cestoval jsem kdykoli to bylo možné. Dostal jsem se do Austrálie a tamější životní standard mě natolik uspokojoval, že jsem tam skoro zůstal. Po několika měsících a Vánocích na pláži jsem se cítil naprosto ztracený. Válka na Balkánu byla v plném proudu a v Perthu jsem neměl žádné zprávy. Stesk po domově mě naprosto stravoval, a tak jsem byl pro všechny kolem spíš otravný. Nastal čas vrátit se domů do Rakouska. Ale občas se zdá, že vykolejíte, vynecháte
92
C E S TY K N A V A H Ů M
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188965