98/
„Mon Capitaine, možná by bylo ku prospěchu věci, kdybych se do věci také zapojil,“ řekl Bruno, sám překvapen, jak klidně to řekl, jelikož v něm všechno vřelo a nadával si, že tohle měl předvídat a postarat se, aby tyhle nesmysly s propíchanými pneumatikami a poškozováním aut skončily. Kdyby se byl nezdržel s tím přátelským drinkem se starostou, kdyby si byl včas promluvil s Karimem... Jenomže nemohl o tomhle mluvit s Karimem ve chvíli, kdy mu zavraždili dědečka. Takže teď se musí postarat, aby se kvůli Karimovu synovci nezhoršila už takhle napjatá atmosféra ve městě... „Postarám se, aby byli informováni rodiče, pane kapitáne,“ řekl. „Znáte předpisy, když jde o menšiny. Myslím, že mám v mobilu jejich číslo. No, a zatímco budu mluvit s rodiči, vy byste mohl na stanici sepsat stížnost těchto dvou pánů.“ Duroc o tom chvíli uvažoval, a pak přikývl. „Dobře.“ Zamračeně pohlédl na muže v šedých oblecích. „Víte, kde je policejní stanice?“ „A co ta moje vajíčka?“ zaječela paní Vignierová a ukázala na změť žloutků a bílků na zemi vedle převrženého pultíku. „Kdo mi to zaplatí?“ Jeden z inspektorů se sehnul a zvedl skořápku, pak se vítězně zadíval na starou paní. „Ta vajíčka nemají razítko, madame! Víte, že je to přísně zakázáno? Takováto vejce mohou být používána pouze pro vlastní potřebu, ale je přestupkem proti zákonu o hygieně potravin prodávat je za účelem zisku. Takže, pane kapitáne, to je další přestupek na tržišti.“ „Asi bychom ale měli najít nějakého svědka,“ upozornil Bruno, „že ta vejce byla prodávána. Madame Vignierová je známa svou dobročinností a pravidelně věnuje přebytečná vejce chudým. A když jí při uzavření sobotního trhu nějaká zbudou, věnuje je kostelu. Nemám pravdu, madame?“ otočil se srdečně na starou čarodějnici, která na něj zírala s otevřenými ústy. Ale natolik jí to přece jen zapalovalo, že přikývla. Každý v St Denis věděl, že stará dáma je chudá jako kostelní myš, jelikož její manžel zvolna propíjel veškerý rodinný majetek. Kupovala ta nejlevnější vejce v supermarketu, odstranila z nich daUkázka elektronické knihy, UID: KOS188964
99/
tum, pak je oválela ve slámě a slepičích hovínkách, načež je prodávala turistům jako domácí vejce, kus za euro. Nikdo z místních od ní nikdy nic nekoupil, leda domácí pálenku, protože jediný užitek, který ze svého opileckého manžela měla, bylo po předcích zděděné právo vyrobit ročně osm litrů pálenky – pochopitelně, že jí vyráběla mnohem víc. „Mám dojít pro našeho faráře, aby dosvědčil ušlechtilost paní Vignierové?“ pokračoval Bruno. „Možná, že jste ještě neměl příležitost seznámit se s naším učeným otcem Sentoutem,“ otočil se Bruno na Duroca. „Je velice váženým mužem v církevní hierarchii, prý se brzy stane biskupem.“ „Biskupem?“ opakoval podezřívavě Duroc, jako kdyby to slovo slyšel poprvé. „Ne, to ne,“ řekl inspektor. „Nebudeme přece obtěžovat faráře s tak okrajovou záležitostí, jako jsou vajíčka. Dáma je volná. Máme zájem jenom na tom klukovi, protože má na svědomí poškození státního majetku, konkrétně našeho automobilu.“ „Viděli jste ho, že by dneska něco provedl s vaším autem?“ zeptal se Bruno se zájmem. Ať se propadnu, zapřísahal se v duchu, jestli dopustím, aby to těm chlapům prošlo. „To přímo ne,“ řekl inspektor. „Ale viděli jsme ho, jak se potlouká kolem našeho auta, a tak jsme zavolali policii, a když jsme ho dopadli, měl v ruce bramboru.“ „Omlouvám se, ale asi vám nerozumím. Jsme na zeleninovém trhu, brambor je všude kolem plno. Co je tak podezřelého na tom, když má nějaký kluk v ruce bramboru?“ „Bramborou poškodil náš vůz na úterním trhu. To je to podezřelé! Cestou do Périgueux se nám zadřel motor.“ „Někdo po vás hodil bramborem? Rozbil vám čelní sklo?“ Bruno se začínal bavit. „Ne, to ne. Nacpal bramboru do výfuku, čímž ho zablokoval. Motor chcípl a vážně se poškodil, takže jsme museli čekat dvě hodiny na odtahovou službu.“ „Viděli jste tohohle kluka v úterý, jak to dělá?“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188964
100/
„To přesně ne, ale když jsme si stěžovali, tady pan kapitán Duroc nám řekl, že to musel udělat nějaký kluk. Takže jsme se sem dneska vypravili, jestli ho neuvidíme – a skutečně jsme ho chytili.“ „Vy jste dneska ve službě? V sobotu?“ podivil se Bruno. „Přesně vzato ne,“ řekl inspektor. „Ale protože máme tento a příští týden pracovat tady v Dordogne, rozhodli jsme se, že zůstaneme přes víkend ve vašem kouzelném koutečku Francie,“ pokračoval úlisně. „Tady se psaly dějiny...“ odmlčel se, když viděl, jak nepřátelsky se Bruno tváří. „Takže tu vlastně nejste pracovně, že? Nebo ano?“ „Ehm, ne.“ „Tak abychom si to vyjasnili, pánové,“ řekl Bruno. „Váš vůz byl údajně v úterý poškozen neznámou osobou a zatím není zcela jasné, jestli má to poškození na svědomí brambora nebo něco jiného. A teď, protože jste uviděli nějakého chlapce, jak na zeleninovém trhu drží v ruce bramboru, někde poblíž vašeho nepoškozeného vozu – v den, kdy nejste v St Denis pracovně, a nejste tudíž zmocněni vynucovat hygienické normy, jak jste se o to pokoušeli v případě nevinné paní Vignierové – pokoušíte se o velice závažný krok: zatknout a obvinit příslušníka menšiny?“ „No, ano.“ Bruno se majestátně napřímil, zamračil se a pronesl tak formálně, jak to jen dovedl: „V tom případě teď budu informovat rodiče tohoto chlapce o jeho násilném zadržení z důvodu podezřelého vlastnictví brambory,“ odmlčel se, aby si všichni uvědomili absurditu tohoto obvinění, „a jakožto policejní důstojník je musím dále informovat, že mají právo si formálně stěžovat na osoby, které se eventuálně podle jejich názoru dopustily neoprávněného zadržení příslušníka menšiny. Takže během tohoto mého telefonátu bych vám radil, abyste kontaktovali svého nadřízeného a ověřili si, jaké přesně jsou vaše pravomoci a odpovědnosti v takovýchto případech, a jestli váš zaměstnavatel bude ochoten uhradit všechny právní výlohy, které pravděpodobně jako důsledek vašeho činu vzniknou. Ty budou muset zahrnovat i kompenzaci penále, kterou by musela zaplatit Gendarmerie, kdyUkázka elektronické knihy, UID: KOS188964