jejím příjmením a jedním latinským slovem, které na ten případ přesně sedělo, a málem jsem na ni zakřičela: „Memento Mori!“ Šest roků předtím jsem velice milovala japonský film, který se jmenoval Furjo (Vězeň) – anglický titul zněl Merry Christmas, mister Lawrence. Odehrával se kolem roku 1944, za války v Pacifiku. Skupina britských vojáků byla v zajetí v japonském vojenském táboře. Mezi jedním Angličanem (David Bowie) a japonským velitelem (Rjúiči Sakamoto) se vyvinulo něco, co některé školní příručky nazývají „paradoxními vztahy.“ Možná díky mému útlému věku mě ten Ošimův film mimořádně rozrušil, především scény dvojjazyčného sváru mezi oběma hrdiny. Nakonec Japonec odsoudil Angličana k smrti. V jedné ze skvělých scén tohoto dlouhometrážního snímku přichází ke konci Japonec u své polomrtvé oběti postát. Poprava, kterou zvolil, spočívala v zahrabání těla do země: vyčnívala jen hlava, vystavená slunci; tento důmyslný trik zabíjel oběť trojím způsobem současně – žízní, hladem a úžehem. Všechno to působilo tím intenzivněji, že světlovlasý Brit měl zvlášť citlivou pokožku, zvlášť citlivou na sluneční žár. A když prkenný, důstojný válečný velitel přijde, aby nad druhem svého „paradoxního vztahu“ porozjímal, má obličej umírajícího barvu přepáleného,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188939
trochu zčernalého rostbífu. Bylo mi šestnáct a zdálo se mi, že tento způsob smrti je krásným důkazem lásky. Nebyla jsem s to se ubránit, abych mezi touto příhodou a svými útrapami ve společnosti Jumimoto neviděla jakousi příbuznost. Ovšemže trest, který jsem si vysloužila, se s Angličanovým nedal srovnat. Přesto jsem však byla válečným zajatcem v japonském táboře a krása mé mučitelky se přinejmenším rovnala kráse Rjúičiho Sakamota. Když si jednoho dne umývala ruce, zeptala jsem se jí, jestli ten film viděla. Přisvědčila. Musel to být můj den odvahy, protože jsem pokračovala: „Líbil se vám?“ „Hudba byla dobrá. Škoda že to vypráví falešně pojatý příběh.“ (Aniž to věděla, Fubuki vyznávala „soft“ revizionismus, který v zemi vycházejícího slunce dosud vládne u značné části mládeže: jejich krajané si v poslední válce neměli co vyčítat a cílem jejich vpádu do asijských zemí bylo chránit domorodce před nacisty. Moje postavení mi nedovolovalo s ní o tom diskutovat.) „Myslím, že je to třeba chápat jako metaforu,“ poznamenala jsem opatrně. „Metaforu čeho?“ „Vztahu k bližnímu. Například vztahu mezi námi dvěma.“ Zmateně se na mě zahleděla, jako by se sama sebe tázala, co tu mentálně postiženou zase napadlo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188939
„Ano,“ pokračovala jsem. „Mezi vámi a mnou je stejný rozdíl jako mezi Rjúičim Sakamotem a Davidem Bowiem. Východ a Západ. Za zdánlivým konfliktem táž oboustranná zvědavost, totéž nedorozumění, překrývající skutečnou touhu po dorozumění.“ Mohla jsem se nakrásně držet přinejmenším asketického zmírnění použitých výrazů, přesto jsem si uvědomovala, že jsem zašla příliš daleko. „Ne,“ pronesla střízlivě moje nadřízená. „Proč?“ Jak mi odsekne? Měla na vybranou: „Nepociťuji vůči vám žádnou zvědavost“ nebo „nemám nejmenší touhu se s vámi dorozumět“, nebo „jaká drzá domýšlivost, odvážit se srovnávat svůj osud s osudem válečného zajatce!“ nebo „mezi těmi dvěma osobami bylo cosi pochybného, co na sebe nehodlám v žádném případě vztahovat“. Nikoli. Fubuki byla velice obratná. Odpověděla neu trálním, chladným tónem a spokojila se se slovy, která byla přes veškerou zdvořilost nepoměrně pádnější: „Podle mě se nepodobáte Davidu Bowiemu.“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Mluvit bylo pro mě při mé práci velkou vzácností. Nebylo to zakázané, přesto mi v tom bránil jakýsi nepsaný zákon. Když vykonáváte tak málo brilantní zaměstnání, je zvláštní, že jediný způsob, jak si zachovat důstojnost, je mlčet.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188939