pocit, že si zasloužím pochvalu. A je to jenom dort. Není to hudba, ale aspoň něco. „Já péct vůbec neumím,“ říká. Jsem si jistá, že umí. Není to tak těžké; stačí, když znáte dávky a poměry, a pak už si jenom hrajete. Vlastně je to jako matika a fyzika, což je sranda, protože matika a fyzika mi vůbec nejdou. „Josh zná někoho, kdo umí péct, že ano?“ Dívá se na něj a já mám pocit, že ta otázka není zcela nevinná. Sklopím zrak a posunuju lžící kus dortu po talíři v kaluži roztáté zmrzliny. „To je někdo ze školy.“ Zní stejně nervózně, jako se já cítím. V duchu si přeju, aby se o tom všichni přestali bavit, a myslím, že Josh to má stejně. Fakt nechci, aby začal popisovat okolnosti vedoucí k tomu, jak se na jeho prahu ocitl talíř sušenek. Zjevně mu nedělalo potíže přijít na to, že jsou ode mě, což znamená, že taky přesně ví, proč je dostal. „Kdo?“ ptá se Drew s pusou plnou čokoládového dortu. Zajímavé, nicméně ne úplně překvapivé. On to Drewovi neřekl. Zajímalo by mě, jak to teda ví Drewova máma. Josh váhá s odpovědí možná až příliš dlouho a já vidím, jak Drewova máma mrkne od něj směrem ke mně. Zdá se, že je spokojená. Svou odpověď už má. „Drewe, ještě jednou promluvíš s plnou pusou, a budeš nás obsluhovat na další schůzce knižního klubu.“ Zároveň směrem k němu bodá vidličkou, takže Drew okamžitě zavírá pusu. Tohle je zjevně hrozba monumentálních rozměrů. Zvedá ruce, jako by se matce vzdával. Jakmile jsou uklizeny i talířky od dezertu, dělá paní Leightonová kávu a všichni si sedáme na ohromné bílé sedačky v obýváku. Kávu odmítám. Nepiju ji, protože bez ohledu na to, kolik do ní nasypu cukru, chutná jako voda ze záchodu. Možná je to jenom proto, že mé chuťové pohárky vůči sladké chuti otupěly, takže cokoli, co není ale spoň z devadesáti procent z cukru, chutná divně. Ale odmítla bych ji, i kdybych byla závislá na kofeinu v dystopické budoucnosti, kde by káva byla nelegální a já bych tři dny žádnou neměla v ústech. Nikdy bych nepřežila ten děs, kdyby se na téhle pohovce má ruka rozhodla šálek s kávou pustit. Sarah taky nepije, takže to možná nevypadá až tak divně. Josh si naopak dává tři hrnky, teda ne že bych mu je počítala.
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188938
Poslouchám, jak se všichni baví, až hovor nakonec utichá a konvice s kávou je prázdná. Zvoní telefon a dává Sarah příležitost k útěku, po kterém už jistě dlouho zoufale prahne, alespoň soudě podle toho, jak rychle při jeho zvuku vyskakuje z gauče. Drew jde k mámě a bere jí z ruky prázdný hrnek. Josh bere ten od pana Leightona a jde za Drewem do kuchyně. Já žádný hrnek jako výmluvu nemám, takže sedím v trapném tichu a doufám, že kluci v kuchyni nezůstanou dlouho. Zkoumám konferenční stolek, neboť se mi nechce navázat oční kontakt ani s jedním s Drewových rodičů. Připadá mi povědomý. Nakláním hlavu, abych si prohlédla nohy, a uvědomuju si, že je stylově téměř identický s tím, který jsem viděla v Joshově pokoji to ráno, o němž bych se radši nebavila. Podobnost je zřejmá, ale tenhle stolek je zjevně novější. Povrch dřeva i lak jsou bez jediného škrábance. Vlastně si ani neuvědomuju, že se nakláním a přejíždím prsty po krásně vyřezané noze stolu. Vtom slyším hlas Drewova otce. „Nádhera, že? Ten dělal Josh.“ Naštěstí se dívá pyšně na stolek a ne mně do tváře. Přestávám po stole přejíždět prsty, ale ani teď nezvedám oči. Pak se znovu opírám do sedačky – právě včas, neboť ve dveřích z kuchyně stojí Josh a dívá se na nás. Pan Leighton zvedá hlavu. „Jak to vlastně bylo, Joshi? Dal jsi nám ho na Vánoce, že?“ „Ne, paní Leightonové k narozeninám.“ Josh má ruce v kapsách a dívá se kamsi za nás i za stůl. Do pokoje vchází, až když ho zezadu postrčí Drew. „Uhni mi s tím svým posraným tirákem,“ říká a plácá ho po zádech. „Promiň, mami.“ Pak se otáčí a vypadá, že se trochu stydí, jaký výraz použil. Už jsem z jeho úst slyšela mnohem horší. Zajímalo by mě, jestli si skutečně myslí, že mu to máma aspoň trochu baští, protože bych se vsadila, že musí moc dobře vědět, jak se normálně chová. „Knižní klub,“ dobírá si ho a zvedá ruku, jako by na ní nesla tác s nápoji. „Chápu,“ odpovídá Drew a obrací pozornost zpátky k Joshovi. „Mohl bys, prosím tě, přeparkovat, abych mohl Nastyu hodit domů?“ prosí sarkasticky. „A neříkal jsi, že bydlí kousek od Joshe?“ ptá se paní Leightonová. Mám pocit, že slyším, jak do té otázky nabíjí ostré náboje.
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188938
Ale ne. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Prosím, ne. „Joshi, můžeš ji hodit domů? Je přece hloupost, abyste jeli oba, když to má Josh po cestě.“ Jako by se dívala na všechny najednou. Jak to dělá? Vlastně ani nestojíme vedle sebe. Je to víc než nepříjemné. Netuším, kdo z nás se tváří víc zděšeně, jestli já nebo Josh. V tomhle jsme na jedné lodi. Josh odevzdaně přikyvuje a já se snažím vypadat, jako že si myslím, že je to dobrý nápad. Dobrý, logický, praktický a vůbec ne divný nápad. Drew nás s rodiči doprovází před dům. Sarah se po telefonátu už neobjevila, s čímž nemám problém. Josh dálkáčem odemyká auto a Drew mi otevírá dveře, zatímco já se snažím odhadnout, jak vysoko si budu muset vyhrnout sukni, abych dokázala nastoupit a neroztrhla si ji. Opravdu bych nerada zakončila večer tím, že Drewově tátovi ukážu své růžové puntíkované kalhotky. Jakmile se mi podaří dostat se dovnitř, přichází k mojí straně Drewova máma. Naštěstí už sedím, takže se nemusím bát, že mě bude znova objímat, ale co přichází místo toho, je snad ještě horší. „Děkuji za návštěvu. Moc ráda jsem tě poznala. Uvidíme se příští neděli v šest.“ V téhle otázce chyběl otazník. Naklání hlavu na stranu, aby se podívala za mě na Joshe. „Vezmeš ji po cestě, ne?“ Už zase. Je dobrá. Snažím se vrtět hlavou. Na tohle bych si mohla napsat cedulku. Na něco takového se cedulky psát můžou. Zuřivě se rozhlížím a hledám kousek papíru, ale auto je stejně prázdné a uklizené, jako když jsem v něm jela poprvé. Nic. V tuhle chvíli už doufám jen v to, že mě zachrání Josh. Že nás zachrání oba. Možná má jiné plány a bude muset odmítnout a já mu na to přikývnu. Takové štěstí ale nemám. „To není problém. Děkuji za večeři, paní Leightonová, pane Leightone,“ kýve na Drewova tátu. „Jsem zvědav, kdy se nám povede tě přinutit říkat nám Jacku a Lexie,“ směje se a vrtí hlavou, jako by věděl, že nikdy. „Možná, až ti bude třicet.“ „Dobrou noc, pane Leightone,“ odpovídá Josh. Drew mává od dveří a v ruce už drží telefon, zatímco Josh couvá po dlouhé příjezdové cestě. Deset minut v autě s Joshem Bennettem
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188938