––––––
Zajatec — za nímž šel stále větší zástup lidí — byl odveden na vyhrazené místo u hradeb. Tam z něho strhli zbytky šatstva a nechali ho stát nahého. Jeden voják ho pak shodil do jámy, která tam byla. Dav se kolem ní shlukl. Všichni se strkali, aby měli lepší výhled. „Voják nosí hrdě svůj vojenský šat a vystavuje se zraku nepřítele — protože je odvážný. Zvěd se převléká za ženu, protože je zbabělec,“ křičel vládce, aby ho všichni slyšeli. „Proto tě odsuzuji, abys přišel o život bez důstojnosti statečných.“ Dav provolal hanbu zajatci a slávu vládci. Zajatec něco říkal, ale tlumočník už tam nebyl a nikdo mu nerozuměl. Eliášovi se konečně podařilo prodrat se k vládci bylo však už pozdě. Když se dotkl jeho pláště, vládce ho prudce odstrčil. „Je to tvoje vina. Tys chtěl veřejný soud.“ „Mně vinu nedávej. I kdyby se Rada Akbaru sešla tajně, velitel a kněz by dosáhli svého. Mne po celou dobu zadržovaly stráže. Všechno bylo připravené předem.“ Podle ustáleného zvyku měl délku mučení určit kněz. Shýbl se, uchopil kámen a podal jej vládci: nebyl tak velký, aby zajatce rychle zabil, ale zase ne tak malý, aby se utrpení vleklo příliš dlouho. „Začni ty.“ „Donutili jste mě k tomu,“ řekl vládce tak potichu, aby to slyšel jenom kněz. „Ale vím, že je to nesprávná cesta.“ „Po celé roky jsi mě nutil zaujímat ty nejtvrdší postoje a sám jsi těžil z výsledků rozhodnutí, která se zamlouvala 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188871
lidu,“ odpověděl kněz rovněž tiše. „Já jsem musel čelit pochybnostem a vině a trávit bezesné noci — sužován přízraky omylů, jichž jsem se mohl dopustit. Ale protože jsem se nedal odstrašit, je dnes Akbar městem, jemuž všichni závidí.“ Lidé si začali hledat kameny zvolené velikosti. Nějaký čas bylo slyšet jen chřestot kamení. Kněz pokračoval: „Možná že se mýlím, když odsuzuji tohoto muže k smrti. Ale mám pravdu, pokud jde o čest našeho města; nejsme zrádci.“ Vládce zdvihl ruku a hodil první kámen; zajatec uhnul. Hned nato však ho s křikem a pískáním začal kamenovat dav. Muž se pokoušel chránit si rukama obličej a kameny mu dopadaly na hruď, na záda, na žaludek. Vládce se obrátil k odchodu; něco takového už viděl mnohokrát a věděl, že smrt je zdlouhavá a bolestná, že z obličeje se stane beztvará masa z kostí, vlasů a krve a že lidé budou házet kamení pořád dál, i když už v tom těle nebude žádný život. Zanedlouho se zajatec přestane bránit a ruce mu sklesnou; pokud vedl dobrý život, bohové učiní, že ho některý kámen udeří vpředu do lebky tak, že omdlí. V opačném případě — pokud páchal ukrutnosti — bude při vědomí až do samého konce. Dav ryčel, házel kamení stále zuřivěji a odsouzenec se snažil chránit, jak to šlo. Náhle však rozpřáhl paže a promluvil jazykem, jemuž všichni mohli rozumět. Překvapený dav ho přestal kamenovat. „Ať žije Asýrie!“ vykřikl zajatec. „Mám teď před očima svůj lid a umírám šťasten, protože umírám jako vojevůdce, který se snažil uchránit životy svých 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188871
bojovníků. Odcházím do společnosti bohů a jsem spokojen, protože vím, že tuto zemi ovládneme!“ „Vidíš to?“ řekl kněz. „Slyšel všechno, co jsme při soudu říkali, a rozuměl tomu!“ Vládce souhlasil. Muž mluvil jejich jazykem a zjistil, že v akbarské Radě panuje nejednota. „Necítím žádné utrpení, protože obraz mé země mi dodává důstojnost a sílu. Obraz mé země mi přináší radost! Ať žije Asýrie!“ vykřikl znovu. Dav se vzpamatoval z překvapení a znovu začal házet kamení. Muž nechal paže rozpřažené a nesnažil se chránit — byl to statečný bojovník. Za chvíli nato se projevilo milosrdenství bohů: jeden kámen ho zasáhl do čela a muž ztratil vědomí. „Už můžeme odejít,“ řekl kněz. „Akbarský lid svůj úkol dokončí.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188871