Stojím na přídi a nastavuji tvář vstříc vůni bažin. Nad bledě zelenou hladinou se v rozptýleném světle chvěje silueta Benátek. Ukolébána pleskáním vln o trup lodi si vybavím podivuhodné úvodní věty jedné z mých oblíbených knih, Promluv, paměti Vladimira Nabokova: „Kolébka se houpe nad propastí a zdravý rozum nám napovídá, že naše existence je jenom štěrbina slabého světla mezi dvěma temnými věčnostmi. Byť jsou ty dvě jednovaječnými dvojčaty, člověk zpravidla pohlíží do prenatální hlubiny s větším klidem než do propasti, k níž směřuje (rychlostí nějakých čtyř tisíc pěti set tepů za hodinu).“* Včera jsem si v ní znovu četla a opět pocítila sílu té pasáže. Je snad lidská touha vidět to, co zbylo z minulosti, jakýmsi mostem k oné propasti před narozením? Tohle všechno tu bylo dřív než ty. Podívej, na to všechno si můžeš sáhnout, a přitom to tu bylo dávno před tebou. A všechny ty jasné mezníky vedou až k tobě, k tomu tvému krátkému okamžiku, krátkému záblesku světla. Vznáším se. Benátky jsou plné světla prastarých naplavenin. Pluji na vodě. Hypnotizuje mě tohle perleťové nebe a bažiny, Benátky... jaké vlastně? Hledám to pravé slovo. Ano, to je ono, Benátky plynoucího času, vodní cesta do předvědomí. Cítím v mysli klid; rozhodila jsem sítě a tohle všechno v těchto vodách našla. V tomto vodním městě se mohu dostat až tam, kam se na souši nedostanu, protože města na pevnině jsou zřetelně rozdělená ulicemi pod našimi chodidly a pneumatikami, jejich vchody i východy jsou příliš jasně vymezené v prostoru. Benátky trvají, jako čas před naší existencí. Protože jsme všichni plavci. Kluzcí tvorové souše a vody. A vůně bažin proniká až k samé dřeni, do tvrdého jádra. Teprve teď si všimnu, že gondoliéři ve svých lodích na vodě stojí. Převážejí nás z břehu na břeh. Ovšem, to je Smrt v Benátkách Thomase Manna, ovšemže poznáváme to „podivné plavidlo... tak divně černé, jak už jinak na světě žádná věc kromě rakve není“.** * Překlad Pavla Dominika. ** Překlad Jitky Fučíkové. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188839
Ale ne, gondoliéři nevypadají jako Cháron na řece Styx. Naopak, jako by zázračně po vodě chodili. Gondola svým tvarem připomíná spíš houslový klíč než rakev. Asociace s rakví je umělá, předem získaná informace, nezakládající se na prožité zkušenosti. A voda v Benátkách je příliš krásná, světlá jako rozlité stříbro s odlesky růžové a zlaté, chvějivá mozaika tolik vzdálená smrti! Konečně chápu, proč jsem v Shelleym, Mannovi, Mary McCarthyové, Ruskinovi a všech cestopisných črtách a filmech, jejichž prostřednictvím jsem se s Benátkami seznamovala, nikdy nenašla ty Benátky, jak jsem je instinktivně vnímala. Ti všichni ztotožňovali kouzlo Benátek se smrtí. Jenže podle mě je to obráceně. Vodními cestami se vracíme ke zrození. Zdálky vypadají gondoliéři jako náměsíčníci – černé siluety gondol plujících po vodách nevědomí a poháněných silou našich snů.
Rozjímavá nálada mi vydrží až do odpoledne. Vpodvečer si zajdeme do baru u Velkého kanálu na sklenku vína. Je vždycky tak čistý a třpytivý? V srpnu nejspíš páchne jako stoka. Číšník se chová úslužně a přátelsky. „Jak dokážou vydržet být tak milí, když musejí snášet ty hordy turistů?“ Američan u sousedního stolu bouchá sklenicí do stolu, aby přivolal obsluhu. Jeho spolustolovníci předstírají, že chtějí jeden druhého strčit i s židlí do vody. A to jsou dospělí. „Benátčané z turistů žijí. Jsou na nás zvyklí. Jen si to představ v červenci, když jsou kanály plné špíny, muset se prodírat davy zpocených těl páchnoucích česnekem!“ Protože je duben, největší nájezdy turistů ještě nedorazily, ale i tak je tady dost zvědavců z celého světa, takže se největším turistickým atrakcím radši vyhýbáme. Většina cizinců je bohužel nepříliš sympatická sebranka v kraťasech a kšiltovkách, trousící za sebou odpadky z McDonald’s. Založím si ruce a naštvaně se mračím na své krajany, kteří se skvěle baví. Přesednu si, abych viděla na vodu, sleduji projíždějící gondoly a najednou si uvědomím prazvláštní věc: obličeje turistů míjejí98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188839
cích paláce – Ca’d’Oro, krajková gotická okna, schůdky porostlé mechem, jantarová a starorůžová průčelí, jež se zrcadlí, pohupují a tříští na pročesávané vodní hladině –, ty obličeje jsou náhle jako nepopsaný list. Jejich hrany jsou měkce zaoblené. A v jejich očích je krása a plno křišťálově jasného světla. Jsou proměněné tím, co se na ně dívá. Z gondoly vystupují znovuzrození.
Všechny restaurace, které jsme si vyhlédli, jsou na vzdálených předměstích. Střídavě bloudíme a zase se nacházíme. Po večeři – blíží se půlnoc – uličky ztichnou, naše kroky se rozléhají ozvěnou a my skoro šeptáme. Spící kočky na oknech a zápražích se ani neohlédnou. Po návratu do hotelu nám recepční sděluje poslední zprávy o padovské separatistické skupině Padania, která usiluje o odtržení od Itálie. Dnes prý unesli přívoz (ale zaplatili jízdné!), na který vjeli s náklaďákem pomalovaným jako vojenské vozidlo. Pak jezdili po náměstí Svatého Marka a mávali puškami. Policie je však brzy zatkla. „Carnevale. Myslí si, že je čas na karneval,“ krčí recepční rameny. Kolem čtvrté ráno nás probudí z ulice křik: „Uno, duo, tre, quattro,“ a rytmické pochodování. Vyhlédneme z okna a vidíme asi dvacet padovských separatistů v černém, jak mašírují po náměstí – lehce surrealistický návrat do fašistických třicátých let. Připadají mi dobře secvičení, ale Ed říká, že zvládnout vojenský krok nevyžaduje žádné zvláštní nadání. „Zdálo se mi,“ vzpomene si po chvíli, „že bruslím po Velkém kanálu a vykružuju osmičky před Svatým Markem, a pak jsem jel pozadu pod mosty a musel jsem se skrčit.“ „Co myslíš, že to znamená?“ Znovu usíná. „Ledové Benátky. Leda v Benátkách. Leda a Ed. Frances a Ed v Benátkách.“ Nemůžu usnout, a tak si čtu o lordu Byronovi a jeho pletkách s Benátčankami, o tom, jak jezdil dvakrát týdně studovat arménštinu na ostrov San Lazzaro, kde dodnes žijí arménští učenci, jak plaval z Lida až na konec Velkého kanálu. Ed je mistr ve spaní. Usne ve chvíli, kdy položí hlavu na polštář. Dumám o tom, jestli 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188839