Tady jsem se naučila vracet k základní radosti spojení s přírodou. Okna jsou otevřená dokořán, vstříc motýlům, ovádům, vosám a všelijaké další havěti, která má chuť vlétnout jedním oknem dovnitř a druhým zase ven. Skoro ke každému jídlu prostíráme venku. Učím se ctít matčino vnímání ročních dob a času, dokonce si dopřávám potěšení dlouho a důkladně leštit okenní tabulku do oslnivého třpytu. Učím se uctívat dům, ve kterém se dobře sní. Jednou stranou těsně přiléhá ke svahu. Příznak znovusjednocení? Tady v noci nesním o domech. Tady mohu snít o řekách.
Dny jsou dlouhé, ale léto podivně krátké. Přijela moje dcera Ashley a všichni tři společně ve vedru jako blázni objíždíme památky. Když kráčela po cestě k domu, na chvíli se zastavila a zadívala se na něj. Pak řekla: „To je zvláštní – jednou na to budeme vzpomínat.“ Připomnělo mi to můj vlastní pocit: jak někdy člověk ještě dřív, než přijede nebo se přestěhuje do nového města, ví, že tohle je místo, které pro něj bude něco znamenat. Samozřejmě chci, aby si to tady zamilovala, a ani ji nemusím přesvědčovat. Okamžitě začíná plánovat, jak tady budeme trávit Vánoce. Sama si vybere pokoj. „Máš tady strojek na nudle?“ „Můžeme mít po každém jídle jako zákusek meloun?“ „Bazén by mohl být na té druhé terase.“ „Kdy jezdí vlaky do Florencie? Potřebuju si koupit boty.“ Hned po maturitě se sebrala a odjela do New Yorku. Bohémský život, příležitostná zaměstnání, dlouhé horké léto, zdravotní problémy – ráda si teď dopřeje ledový potok až z vrcholku hor, výlety k Tyrhénskému moři, kde si pronajmeme lehátko a celý den se opékáme na sluníčku, procházky v kamenných uličkách náhorních městeček po večeři v zaručeně domácí trattorii. Dny utíkají a my musíme zanedlouho obě odjet. Potřebuji se vrátit do práce, Ed se tu ještě asi deset dní zdrží. Možná přijde odborník na pískování.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188753
Festina tarde (Spěchej pomalu)
Vycházím z haly sanfranciského letiště a ohromeně vdechuji chladný mlhavý vzduch prosycený solí a pachem benzínu. Taxikář mi jde přes ulici pomoci se zavazadly. Vyměníme si několik zdvořilostních frází a pak se odmlčíme. Díkybohu. Jsem na cestě čtyřiadvacet hodin. Poslední úsek z newyorského letiště JFK, kde jsem se rozloučila s Ashley, mi už připadal krutý a zbytečný, zvlášť ta hodina navíc kvůli nepříznivému větru. Na okolních kopcích se třpytí náhrdelníky zářících domů a záliv napravo téměř pohlcuje pobřežní dálnici. Vyhlížím známou zatáčku, ve které se před námi otevře výhled na celé město s oslnivě bílou siluetou. Přijíždíme blíž a já se těším na každé prudké zhoupnutí nahoru a dolů, kdy se mi podaří mezi domy zahlédnout známý klín či proužek zčeřené modré hladiny. V očích mám dosud vtištěna města z kamene, sklizená pole a širé stráně s vinicemi, olivovníky a slunečnicemi; zdejší krajina na mě působí exoticky. Hledám klíč od domu, který bych měla mít uložený v kapsičce na zip uvnitř kabelky. Jestli jsem ho ztratila, co pak? Dvě přítelkyně a soused mají rezervní. V duchu slyším jejich telefonní záznamník: „Nejsem ve městě, vracím se až v pátek...“ Míjíme tiché viktoriánské vilky se zataženými záclonami a žaluziemi, světla na verandách ozařují dřevěné sloupkové zábradlí a květináče s umělecky sestříhanými keříky. Na ulici není živá duše – ani pes, ani chodec, ani zapomnětlivec, který vyběhl do obchodu pro mléko. Zasteskne se mi po městech plných lidí, kteří nechávají klíče ve dveřích, vzpomínám na večerní passeggiatu, kdy jsou všichni venku a vzájemně se navštěvují, nakupují, popíjejí rychlé espresso. Ed zůstal v Itálii, protože školní rok na jeho univerzitě začíná později a protože stále ještě doufáme, že se nám letos po98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188753
daří dokončit pískování trámů. Taxi zastaví a já vystupuji, taxi odjíždí. Dům vypadá pořád stejně; jen popínavá růže o kousek povyrostla a snaží se ovíjet kolem sloupků. Konečně najdu klíč zamíchaný mezi italskými drobnými. Sestřička mě přichází uvítat táhlým zamňoukáním a krátce se mi otře o kotníky. Zvednu ji a vdechnu zemitou vůni tlejícího vlhkého listí. V Itálii se často probouzím s pocitem, že mi skočila na postel. Teď se stočí do klubíčka na mé tašce a usne. Nezdá se, že by v mé nepřítomnosti trpěla. Lampy, koberce, knihovny, přehozy, obrazy, stolky – jak útulně zaplněný je můj byt ve srovnání s prázdným domem sedm tisíc mil odsud. Police přetékají knihami, prosklené skříňky v kuchyni jsou plné pestrobarevných talířů, hrnků, mís – je toho všeho tolik! Dlouhý koberec v předsíni – tak měkoučký! Mohla bych odsud odejít a už se nikdy nevrátit? Vzpomínám si, že Virginia Woolfová žila za války na venkově. Když na londýnskou čtvrť s jejím bytem dopadly bomby, přijela se hned po náletu do města podívat a našla dům v troskách. Očekávala, že z toho bude zničená, ale místo toho ji samotnou překvapil zvláštní pocit rozjařenosti. Něco takového bych já rozhodně necítila. Když nás postihlo zemětřesení, celé dny jsem se trápila kvůli prasklému komínu, rozbitým vázám a sklenkám na víno. To jen teď jsou má chodidla dosud zvyklá na chladivou cihlovou podlahu a mé oči na holé bílé zdi. Pořád jsem ještě tam, jen částečně tady. Na telefonním záznamníku je jedenáct zpráv. „Už jste se vrátila? Potřebuju podepsat diplomku...“ „Volám, abych potvrdil schůzku...“ Podnájemnice, která tu po dobu mé nepřítomnosti bydlela, mi nechala v bloku seznam dalších vzkazů a v pracovně leží hromada pošty. Tři sloupce až po kolena, většinou samé zbytečnosti, kterými se z pocitu povinnosti začínám probírat. Protože jsem byla pryč, jak nejdéle jsem mohla, musím se prakticky okamžitě hlásit na univerzitě. Vyučování začíná za čtyři dny a navzdory faxovému spojení s Itálií a obětavé práci skvělé sekretářky jsem přece jen vedoucí katedry a musím být osobně na místě. V devět ráno jsem na univerzitě, v gabardénových kalhotách a hedvábné potištěné blůzce. „Jaká byla dovolená?“ vyptáváme se navzájem. Začátek školního roku je vždycky vzrušující. Všichni cítí 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188753