se mi, že za okny vidím zvědavé obličeje, tu a tam se možná pohnula záclona, ale spíš se mi to jenom zdá, kdo je zvědavej na starou bábu? „Tak tě tady vítám,“ podává mi Tomáš docela obřadně ruku, „a věřím, že se ti tady bude líbit, že tu zažijeme ještě spolu moc pěkného – viď že jo?“ Kývu jako oslík, rozhlížím se, vede mě cestičkou k domovním dveřím, odemyká. Jsem ztracená, nedokážu mu odporovat, nedokážu, aspoň teď ne, říct, že tady nikdy bydlet nebudu, že nechci, že by nám bylo mnohem líp v neosobním bytě v Praze, bez vzpomínek, bez… Malá předsíňka, vzorně urovnané pantofle, na věšáku zelená bunda, na poličce kartáč, všechno to vnímám nějak ostře, rozhlížím se, a to už otevírá dveře do pokoje. „Tak pojď přece dál.“ Váhám, skoro se bojím překročit práh, když překročím, budu dočista svázaná Tomášovým přáním, ne, to přece není pravda, jsem svéprávná a můžu kdykoli říct, co si myslím. Jenže mu nechci ublížit, vcházím do pokoje, i tady je vzorně uklizeno, na stole kytička aster – symbol podzimu, bodejť, my dva jsme přece taky v podzimu. Tašky odložil v předsíni, usazuje mne na gauč, je potažený pestrou květovanou látkou, pohladím červený sametový polštářek. „Máš to tady moc hezký,“ vypravím ze sebe. „To všechno ještě Pavla,“ odpoví. „A co si dáš? Kávu, čaj, minerálku nebo něco ostřejšího?“ „Jen napít, prosím,“ pípnu, ne, nesmíš myslet na Pavlu, ta už přece tady není, jsme tady spolu a to je důležité. Jenže najednou ten květovaný Pavlin povlak pálí, vstávám a jdu za ním do kuchyně. „Tak tady teď bude tvoje království,“ usmívá se a vyndává z lednice lahev minerálky. „Musíš si to tady všechno pořádně okouknout, tenhle víkend ještě tady vařit nebudeme, ale příště už jo. Ukážu ti všechno, nebo si to chceš prohlídnout sama? Jsi teď tady doma, musíš se postupně se vším, co je tady, seznámit, budeme tady přece spolu.“ Podává mi sklenici a já se zhluboka napiju. Tak doma říkáš, nevím, zdá se mi, že všechno kolem mě je plné vzpomínek, plné jejích očí, rukou, dechu. Jsi hysterická, napomenu se, lidi přece umírají a ti ostatní žijou dál, jinak to 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188692
nejde. A přece jsi tolik chtěla být s Tomášem, tolik ses těšila na společný zbytek života a najednou… Ano, těšila, ale, ale… Otevírá dvířka skříněk: „Podívej, tady jsou hrnečky, tady sklenice, a tady dole kastroly, hrnce, pokličky, tady v tom šupleti takové ty drobnosti, co jsou potřeba k vaření, ale na to je dost času, nejlíp si to asi prohlídneš sama.“ To zrovna, nic nebudu prohlížet, nebudu tady vařit, nebudu tady doma, vzdoruju si pro sebe a radši se vracím do pokoje. „Musíš mi říct, jakej je Petr a jaká ta jeho – jak že se jmenuje – jo Jiřina? Abych o nich aspoň něco málo věděla, když tam zítra jdeme. A co holky?“ Sedl si vedle mě, bere mě za ruku. „Ty máš trochu strach, viď? Ale to vážně nemusíš, Petr je prima kluk, Jiřina je, pravda, trochu snob, stouply jí do hlavy peníze, co Petr vydělává, ale jinak je to hodná holka. A Marie s Martou jsou pětiletý dvojčata – ale to už jsem ti přece říkal, nebo ne?“ „Asi ne, to bych si určitě pamatovala. Máš pravdu, trochu se bojím, vůbec se dost těžko seznamuju s novejma lidma a tohle mi připadá dost důležitý. Co když se na tebe budou zlobit, že sis tak krátce po smrti jejich mámy přivedl ženskou? Co když se na mě budou koukat jako na vetřelce, kterej jim chce vzít tátu? Co když…“ nedokončím, rukou mi přikryl pusu. „Ty máš ale nápady,“ směje se, „říkal jsem ti, že pro mě chtějí to nejlepší – a ty jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. Tak se uklidni, počkej, je čas večeřet,“ zvedá se, „tady máš noviny, zatím si čti a já všecko připravím,“ mizí v kuchyni a mě ani nenapadne se do těch novin jen kouknout. Celou mě ovládl strach ze zítřka, co tady vlastně dělám, proč jsem netrvala na tom, abychom se scházeli v Praze, proč tak snadno podlehnu, abych vyhověla? Proč nemám svou hlavu, proč jsem, jaká jsem, nechci tady být, chci domů, domů! Asi jsem nevděčná, Tomáš se snaží, dělá, co může a snad bych mu měla pomoct – vstávám a mířím do kuchyně. Tomáš vrší na talířky šunku, sýr, vajíčka, na míse má připravenou zeleninu na salát, podívá se na mě laskavýma očima. „Proč si neodpočineš, udělal bych to sám?“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188692
„Od čeho bych měla odpočívat, celé odpoledne jsem na nic nesáhla, ukaž, udělám aspoň salát!“ Vytahuje nůž, prkénko: „Když jinak nedáš,“ a já krájím, míchám a snažím se najít dneska už pokolikáté ztracenou rovnováhu, ne, nesmím na ni myslet, nesmím se drásat pomyšlením na to, že přede mnou u téhle linky stávala ona, že tohle všechno patřilo jí – patřilo? Ne, patří, to já jsem vetřelec, sice ne nezvaný host, ale vetřelec, procházím se po jejím bytě, sedím na jejím gauči, budu jíst z jejích talířů jejími příbory. Na každém předmětu otisky jejích dlaní, tady ten obrázek možná věšeli spolu, fotografie moře s jedinou bílou lodičkou. „To je hezkej obrázek,“ poznamenám. „Ten jsme si přivezli z první dovolené u moře,“ vysvětluje Tomáš. „Pavle se moc líbil, našla ho na nějakém bleším trhu a tak…“ odmlčí se, protože pochopil, že se mi povídání o dovolené s Pavlou ani trochu nelíbí. „Co je s tebou?“ ptá se, stojím bez hnutí, v ruce nůž, v očích mi vlhne. Bere mne do náruče, pochopil? Nevím, asi ne, mužští nejsou na tyhle věci moc citliví, otočím se a rychle se vracím do pokoje. Jde za mnou, znova se ptá a já se schoulila na gauči a najednou mi začínají téct slzy, nemůžu to zastavit, nejde to, probuď se, holka! „Udělal jsem něco špatně?“ ptá se a přisedne ke mně. „Ne, vůbec ne, nezlob se, nemůžu za to, jen jsem si vzpomněla, že jste tady žili s Pavlou, že jste tady byli možná i šťastní a já teď jsem tady místo ní a vůbec sem nepatřím!“ vyjelo ze mě. „Co tě to napadlo, prosím tě? Pavla přece už není, jistě, žili jsme tady a vychovávali děti a možná někdy byli i šťastní, ale je to pryč a ty dobře víš, že největší láska mého života jsi ty, jen ty! Řekni, žila jsi přece taky s Ivanem, bylo mezi vámi pouto společných let, měli jste Haničku – a nebyla jsi někdy šťastná?“ Zabořím hlavu do jeho ramen a kývám, kývám jako ten andělíček v kostele, kterému jsme do klína pouštěli mince, a on za každou pokýval hlavou. „Tak vidíš,“ vytahuje Tomáš kapesník, „teď se jdi opláchnout, zažeň slzičky a dodělej ten salát, jo?“ Po večeři se jdeme projít uličkami mezi 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188692