krytá kdysi pozinkovaným, teď už také rezavým plechem. Rozbitá okna visela vyvrácená z pantů, barevná skla vitráží se dochovala jen v rozích. Dvoukřídlé vstupní dveře, rovněž zčásti vyvrácené a jindy spojené řetězem, byly teď otevřené. Vešli jsme dovnitř. Stěny, kdysi omítnuté profilovanými štuky, byly opadané, mramorová deska s nápisy rozbitá a z oltáříku v malém presbytáři zbyl jen podstavec. Chlapi odházeli vrstvu suti a listí, aby bylo možné odvalit na stranu dva velké žulové bloky uzavírající vstup do krypty. Spočívaly teď na železných válečcích. Dolů do temnoty vedly strmé schody. „My vám posvítíme, poďte.“ Doprovod jsem odmítl. Půjčil jsem si baterku a pomalu sestupoval dolů do tmy a chladu. Že to není tak zlé, už jsem vyslechl, ale bylo to ještě lepší, než jsem očekával. Žádné rozbité rakve, žádné kosti, podlahu zřejmě chlapi zametli a taky zhruba vysmejčili pavučiny. Šel jsem krátkou uličkou, oboustranně lemovanou plástvemi pro rakve budoucích nebožtíků. Rytíř Plichta byl velkorysý. Každá plástev mohla pojmout sedm rakví ve dvou řadách nad sebou. Buňky v plástvích byly původně uzavřeny dřevěnými, snad dubovými deskami. Zachovaly se jen u dvou buněk v dolní řadě, ostatní asi někdo vyrazil a teď ležely uvnitř sice srovnané, ale rozbité a ztrouchnivělé. Ulička ústila do rozšířeného prostoru. Tady, na zvýšeném pódiu, stály čtyři kovové rakve. Dvě zdobené a dvě hladké. Posvítil jsem si na ně, ale pokud byly před více než třiceti lety poškozené, zřejmě je někdo opravil tak dobře, že teď už to na zaprášeném a zoxidovaném povrchu vidět nebylo. Před pódiem, jako malý schůdek, vyčnívalo klekátko s mozaikovým křížkem. Na stěně z lícových cihel za rakvemi bylo znát opravované místo, kudy se kdysi probourali vylupovači. Překvapilo mě, jak byl otvor malý, člověk by se sotva protáhl. V duchu jsem se těm, co tu leželi, omluvil. Nerušil bych 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188588
vás, ale zítra se na vás přijde podívat vaše prapravnučka a já zodpovídám za to, aby vás tu našla v pořádku. Rozhlédl jsem se po stěnách. Na krátkých konzolách tu visely olejové lampy, kupodivu nerozbité. Prázdné, mírně zapuštěné ploché čtverce s děrami po vytržených šroubech, dvě a dvě proti sobě na bočních stěnách, upomínaly na zmizelé mozaiky.
Pondělí 24. srpna 16:00 Do Sokolovny jsem jen nakoukl. Semjon tu nebyl, a když jsem se na něj ptal, řekli mi, že je nemocný. Se Šrámkem je to už prý lepší. Fanda mi pak ještě vysvětlil, kde Semjon bydlí. Byl rád, že se zajímám o kamarády z hospody, kteří jsou staří a nemocní. Dělnická čtvrť na severním okraji Městečka byla založena někdy ve třicátých letech. Za krize. Malé domky, spojené štítovou stěnou do dvojdomků, byly vestavěny do pravoúhlé sítě ulic. Původně skromné a ukázněné stavby nabobtnaly lety nástaveb a přístaveb do nevzhlednosti a chaosu zdůrazněného ještě pavučinou drátů elektrického vedení a prověšených telefonních kabelů. Semjonův domek se nacházel až na okraji, kde se souvislá zástavba rozvolňovala do zahrad a chat. Poměrně velkou rohovou parcelu už zřejmě nestihli zastavět dvojdomkem, a tak někdo později umístil domek, nebo spíš chatu, přímo doprostřed zahrady. Stěny bíle omítnuté, kombinované s dřevěnou konstrukcí, zeleně natřenou stejně jako štít, okenice, malá okna a dveře. Šel jsem podél plotu, míjel sloupky z navětralých bílých cihel a díval se skrz zelené laťky do zahrady a na dům. Okna byla zavřená, u vrátek jsem nenašel ani zvonek, ani jmenovku. Otevřel jsem a šel k domu po rozpukaných betonových dlaždicích s trávou vrostlou do širokých spár. Zvonek ne102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188588
byl ani tady, tak jsem zaklepal na dveře. Z domku se ozval štěkot, a mě bodlo nad žaludkem, protože to byl hlas psa, se kterým jsem se seznámil ve čtvrtek u Baronky. Znovu jsem vzal jméno boží nadarmo, uplivl si, a přitom jsem za sousedním plotem uviděl hlavu starší ženy, která na mě bez hnutí civěla. Vykročil jsem k ní. „Dobrý den. Prosím vás, nevíte, jestli je pan Semjon, pan Gorec, jestli je doma?“ Dívala se na mě zamračeně. „Neni doma. Co mu chcete?“ Ulevilo se mi. Hlavně když neleží za dveřmi. „Něco jsem mu přinesl. Já jsem tady z úřadu. Z města.“ Vyslovoval jsem zřetelně a nahlas. „Nemusíte na mě křičet. Já eště slyšim dobře. Ste ze sociálního? Já vás čekám, přece sem to tam napsala.“ „Ne, já jsem ze stavebního. S panem Semjonem se znám. Něco jsem mu chtěl.“ „Tak to nechte u mě. Dám mu to. Poštu mu taky beru.“ „Když já s ním potřebuju mluvit, víte?“ „To jo.“ Paní sklonila hlavu a odcházela. „A nevíte náhodou, kde je? Nebo aspoň kdy přijde?“ „Je ve špitálu.“ „V nemocnici? A co mu je? Něco vážnýho?“ „Na vyšetření jel. Vrátí se až zejtra.“ „A co ten pes? To tam bude zavřenej dva dny?“ „Já ho venčim. A taky tady hlídám.“ Podívala se na mě najednou ostře ze strany. „To je ten, co zůstal po paní Fischerové, že jo?“ „Jak to víte?“ Pořád se mračila. „Dyť vám povídám, že jsem z úřadu, paní. My přece musíme vědět všechno.“ „Vy toho tak víte,“ bručela si k sobě a odcházela. Divila by ses, babko, co všechno vím. A Semjon se bude divit ještě víc. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188588