I n te le k tuál ve dvac átém s toletí
straně a pokrok leží směrem, jímž se ubíráme. Tímto rysem se marxismus ve všech svých variantách lišil od ostatních radikálních plodů doby. Anarchisté neměli žádnou skutečnou teorii, jak systém funguje, reformisté nedokázali popsat, jak proběhne radikální transformace, a liberálové nedokázali vyložit, proč by měl člověk na daný stav věcí pohlížet s hněvem.
98
V této úvaze o náboženství máte zcela jistě pravdu. Zajímalo by mě, zda byste souhlasil, že tento faktor působí dvěma odlišnými a protichůdnými směry. Jedním je sekulární etika, tedy kantovská renesance sklonku 19. století v německy mluvících zemích jako náhražka náboženství, jejíž nejdokonalejší výraz v rámci Druhé internacionály podali vídeňští austromarxisté z období let 1890–1910. Italský marxista Antonio Gramsci pronikavě odhadl, že tato etika potřebuje institucionální ukotvení, a odtud jeho myšlenka hegemonie: intelektuálové strany musí vědomě zreprodukovat církevní hierarchii, a takto institucionálně ukotvit sociální reprodukci etiky. Ale vedle toho tu je též eschatologie, představa finální spásy, návratu člověka k vlastní přirozenosti, všechny ty neuvěřitelně silně motivující myšlenky, pro které je člověk schopen i v sekulárním světě obětí – priorita oběti je v zásadě Leninova myšlenka. Zdá se mi, že oba tyto koncepty poskytují uspokojivou náhradu za náboženství, ale každý vede podstatně jiným směrem. Máte pravdu. A na různých místech se objevují s různou silou. Eschatologický směr úvahy například vůbec není přitažlivý pro skandinávské protestanty. Nestačí se spokojit s obvyklým tvrzením, že ve Skandinávii nebyly pro úspěch komunismu důvody, protože v zemích jako Švédsko už sociální demokracie získala podstatnou část dominantního rolnicko-dělnického voličstva. To je sice pravda, ale není to dostačující zdůvodnění. Ve Skandinávii se prostě nikdy nemohla utvořit voličská báze pro absolutistickou a finální politiku ve stylu všechno, nebo nic (pouze s krátkou výjimkou v Norsku v okrajové rozhněvané skupině sociálně opomíjených rybářů).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188504
3. Socialism us v rodině: p olit ický marx ista
Stejně vyloučené bylo, že by se tu prosadila podprahová touha po kvazináboženské organizaci. Organizační forma – Gramsciho pojem hegemonie, myšlenka, že strana musí nahradit organizované náboženství včetně hierarchie, elity, liturgie a katechismu – do značné míry objasňuje, proč se organizovanému komunismu podle leninistického vzoru tolik daří v katolických a pravoslavných zemích, zatímco v protestantských ne. V Itálii, Francii a krátce i ve Španělsku se komunismu vždy dařilo lépe než sociální demokracii. U katolických zemí se obvykle argumentuje tím, že tu chybí koncentrovaná pracovní síla, schopná rozvinout odbory jakožto organizační formu, v jejímž rámci by pak mohla vzniknout i masová levicová strana. To ale není tak docela pravda: ve Francii bylo ohromné množství manuálních zaměstnanců a v několika různých obdobích dějin dosáhli poměrně kvalitní organizace. Nebyli ale organizovaní politicky. Například politická organizace dělníků v pařížském „rudém pásmu“ byla nepochybně až dílem komunistů; odbory až do té doby měly poměrně malý vliv, a to především proto, že jim chyběla jakákoli organická vazba s politickou stranou. K socialismu se pro jeho mezinárodní ambice stavěly značně podezřívavě. Důkaz a contrario poskytuje vývoj v Anglii. Již v roce 1870 tu existuje slušně organizované hnutí za reprezentaci kvalifikovaných dělníků a od osmdesátých let 19. století – tedy přibližně v téže době, kdy se začíná formovat sociální demokracie – se ve větších městech navíc objevuje stále významnější populace nekvalifikovaných dělníků, která je turbulentní, musí snášet ústrky a snadno se dá zmobilizovat. Výsledkem je rychlá expanze odborového hnutí, od počátku osmdesátých let 19. století víceméně legální. Její politické aktivity byly v roce 1900 převedeny pod Výbor pro reprezentaci dělníků a ten se o šest let později proměnil v plnoprávnou Labouristickou stranu, po celý zbytek století řízenou a financovanou odborovými předáky. Ovšem náboženská eschatologie a církevní organizace, charakteristická pro kontinentální radikalismus, tu zcela chybí – a to navzdory faktu (nebo možná díky němu), že tehdejší vůdci labouristů pocházeli z převážné části z prostředí metodistů a takzvaných rozkolníků.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188504
I n te le k tuál ve dvac átém s toletí
Netkví část tajemství marxismu v jeho překvapivě snadné slučitelnosti s místními, nacionálními tradicemi radikální politiky?
100
Marxismus zakládal hlubinnou strukturu evropského radikálního myšlení. Už sám Marx – více než sám tušil – provedl syntézu mnoha různých trendů sociální kritiky a teoretické ekonomie z počátku 19. století: byl například vzorovým příkladem francouzského politického publicisty a zároveň zajímavým, ač nikoli prvořadým komentátorem klasické britské ekonomie. A tak tento německý student Hegelovy metafyziky odkázal evropské levici jedinou verzi levicového odkazu, jež byla slučitelná s místními tradicemi radikálního hněvu a jež předkládala příběh, který tyto tradice mohl transcendovat. Vezměme Anglii: morální ekonomie radikálního řemeslníka anebo vyvlastněného rolníka 18. století bezprostředně přispívala k přijetí marxismu tím, že předkládala narativ zdůrazňující ničivou kreativitu kapitalismu a zkázu lidských životů, kterou po sobě zanechává. Stejně jako v marxismu tu nalézáme líčení ztraceného světa, do něhož bychom se snad mohli vrátit. Starší (a morálně akcentovanější) verze, jako například z pera Richarda Cobbetta, samozřejmě zdůrazňují element ničení a zániku, a především rozklad mezilidských vztahů, zatímco Marx právě toto ničení mění v přednost díky vizi vyšší formy lidské zkušenosti, která může z trosek kapitalismu vzejít. Minimálně v tomto ohledu je Marxova eschatologie pouhým dodatkem k pronikavému pocitu ztráty a rozkladu, který přinesla raná industrializace. Marx tak mimoděk zajistil rámec, v němž si lidé mohli představit a rozpoznat příběh vyprávěný již delší dobu předtím. To je jeden zdroj Marxovy atraktivity. Chybný popis fungování kapitalismu společně se zárukou budoucích výsledků, z nichž se fakticky objevil málokterý, by samy o sobě nedokázaly uchvátit obrazotvornost intelektuálů, dělníků, politických oportunistů a sociálních aktivistů na čtyřech kontinentech po více než sto let, nebýt již hotové přítomnosti těchto sentimentálních kořenů. Celé to ale je hegelovské kouzlo, nemám pravdu? Protože – podle vašeho výkladu – Marx spojuje v zásadě konzervativní, duchovní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188504