Kapitola 2.
„Kdybych věděl, co se stane, tak jsem se měl rači vysrať, jak se praví, na všechnu televizu, jít spát a měl jsem klid. Člověk není vševědoucí, no… To si nepřejte ten pach při tom řezání, já bych to nikomu nepřál. Dva dny jsem z toho měl žaludek stažený… Strach jsem neměl, říkal jsem si, že bude klid. Ale ty vzpomínky mi vadily a taky to, že nemám manželku. Ať byla, jaká byla, ale byla – a byla to manželka.“ Provedená rekonstrukce byla i přes vážnost věci místy humorná, to když pachatel, statný Valach, s patřičným tamním nářečím, komentoval svou činnost. V televizním studiu se nám podařilo naaranžovat věrnou podobu koupelny, tak jak vypadala v bytě pachatele a oběti. Stěny nás však obklopovaly jen ze dvou stran, aby větší množství aktérů včetně prokurátora, obhájce, soudního lékaře a taky kameramana mělo dost prostoru. Pachatel se při demonstraci jednotlivých řezů odkazoval na svou dřívější zkušenost se zabíjením a porcováním „baranů“ a dalších velkých zvířat na otcově statku. Za vraždu dostal 12 let odnětí svobody. Další z pachatelů, který využil defenzivního čtvrcení mrtvoly, se po usmrcení oběti chodil radit do blízké restaurace, kde se vyptával známých kamarádů a opilců, jak se lze nejlépe mrtvoly zbavit. Sbíral různé postřehy, které po návratu domů, posilněn alkoholem, v průběhu několika dní realizoval. Rozřezané tělo, připravené ve dvou taškách uložených v předsíni, bohužel uniklo pozornosti policistů, kteří do pachatelova bytu přišli v rámci prověřování pohřešování oběti. „Vzal jsem Broňu do tašky…“ Tak se oběť a bývalá družka skutečně jmenovala, pachatel ovšem měl na mysli její hlavu. Tašku pak vezl šichtovním autobusem spolu s ostatními havíři, zavezl ji na haldu u šachty, kde ji zakopal a kde byla později taky nalezena. I přes 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188461
Slečna v kufrech
určitou hornickou odolnost cestujících si jen složitě představuji situaci, jak hrou náhody hlava oběti vypadne z tašky a s kutálením cestuje po autobuse! Za pozornost jistě stojí, že nalezené ostatky měly na pitevním stole hmotnost pouhých 18,60 kg, tedy sotva třetinu těla ženy, která za života vážila kolem šedesáti kilogramů. Podle své výpovědi rozřezal pachatel mrtvolu na kousky velikosti pěsti, které splachoval do záchodu… Náš pozdější vyšetřovací pokus s přibližně velkým kusem mýdla a měřením času splachování či napouštění vody to nevyvrátil… Špatně dopadla i jedna pošťačka na Šumpersku, roznášející po domě důchody, kterou v loupežném motivu ubil ve svém bytě kladivem mladý muž. Za pomoci nože, pilky a kladiva tělo rozčtvrtil, uložil do dvou průhledných igelitových pytlů a uložil do skříně v pokoji. V době, kdy se po oběti pátralo a mladík byl ve svém bytě vytěžován kriminalisty k okolnostem pohybu pošťačky po domě – právě chtěl policistům ukázat útržek inkasa –, způsobily jeho kroky po podlaze samomovolné a vrzavé otevření dveří skříně… Užaslí policisté zírali na dva průhledné pytle s nařezanými lidskými ostatky! S defenzivním čtvrcením mrtvol ovšem nesouvisel případ, kdy došlo „pouze“ k oddělení hlavy od těla. Připomínám tak kauzu jistého Jugoslávce, který zabil manželku a dceru, uchránil pouze syna. Přestože u něj byla později prokázána duševní choroba, konkrétně paranoidní schizofrenie, zajímalo nás, proč došlo k oddělení hlavy od těla obětí. Psychiatři i psycholog se shodli na tom, že jde o motiv historicky běžný, zejména na Balkáně, s tamní hlubokou vírou v existenci ne-mrtvých, tedy upírů. Chceš-li se zla zbavit, utni mu hlavu… A pachatel se skutečně chránil „před zlem“ útočícím zvenčí, například pomazával okna česnekem, který – jak si pamatujeme 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188461
Kapitola 2.
třeba z románu Drakula či jeho filmových přepisů – upíry odpuzuje. Nicméně časem nabyl muž přesvědčení, že Zlo tyto jeho nástrahy a překážky už překonalo, resp. že vstoupilo do jeho manželky a dcery… Navážu znovu na kauzu Otýlie Vranské, tohoto velkého „pomníku“. Říká se, že každý kriminalista chce odejít do důchodu s čistým štítem, tedy s tím, že všechny „jeho“ případy budou znát jméno pachatele. Nepovedlo se to mému učiteli Zdeňku Petrovi, a již nyní vím, že se to nepovede ani mně. Čas od času se objeví v mordech i určitá „rarita“. Například místem nálezu těla oběti. Dodnes mi nedá spát případ „mrtvé ženy na střeše paneláku“ ve Frýdku-Místku. Nejen proto, že kolem uvedeného domu často procházím, ale také proto, že šlo o místo neobvyklé se složitým a kombinovaným přístupem. Unikl nám hlavní podezřelý sebevraždou, spáchanou prakticky v den prvního výročí smrti nešťastné ženy? Byly to výčitky svědomí, co ho tížilo? To už se bohužel nedozvím.16 Často myslím i na případ nálezu mrtvé ženy, jejíž tělo bylo zásahem ruky pachatele zdevastováno tak, že o sexuálním motivu neměl nikdo pochyby…17 I proto jsem zřídil skupinu kriminalistů, kteří se v rámci pracovního týmu HOMICIDUM k takovým případům vracejí. Vždyť už někdo přede mnou – a tvrdím to i já – řekl, že dokonalý zločin neexistuje. Takže věřím, že uvedený tým bude ve své činnosti dříve či později úspěšný. plk. JUDr. Luboš Valerián, Ph.D.
16 17
viz Panoptikum, díl 3., kapitola Ženu na střeše viděti viz Panoptikum, díl 2., kapitola Dvě strany jedné mince?
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188461