koule, dokonale vybroušeného kusu krystalického křemene, velkého jako její hlava. „Nikdy jsem těmhle zatracenejm silikonovejm krámům nepřišla na chu=,“ prohlásila. „Když jsem byla děvče, stačil nám kýbl s vodou s kapkou inkoustu. No tak se na to podívejme…“ Upřela pohled do rozvířeného srdce koule a pokoušela se zaostřit je na místo, kde se právě nachází Esk. Křiš=álové koule byly v nejlepším případě pomůcky velmi ošidné a pohled do nich vám v budoucnosti mohl zaručit jenom jednu věc: strašlivou migrénu. Bábi jim nevěřila, považovala je za výhonek magie a mívala pocit, že ta mizerná věc by byla schopná člověku vysrknout mozek z hlavy jako ústřici ze skořápky. „Ten krám je plný jiskřiček,“ prohlásila Bábi, dýchla na kouli a přeleštila ji rukávem. Hilta jí nahlížela přes rameno. „To nejsou jiskřičky, to něco znamená,“ prohlásila pomalu. „A co?“ „No, nejsem si jistá. Můžu to zkusit? Je na mě zvyklá.“ Hilta položila kočku, která jí seděla na klíně na vedlejší židli, a naklonila se dopředu, aby se zahleděla do hlubin koule. „Hmm, posluž si,“ zabručela Bábi, „ale stejně ji ne…“ „Počkej, něco se tam objevuje.“ „Odsud je to plné jiskřiček,“ trvala na svém Bábi. „Malá stříbrná světýlka a všechna plavou kolem dokola jako sníh v těch skleněných těžítcích. Moc pěkné,vážně.“ „No jo, ale podívej se za ty vločky…“ Bábi se snažila. A viděla tohle: Koule se na věc dívala z velké výšky a pod ní ležel rozsáhlý kus krajiny, který vzdálenost rozostřila modrým oparem. Krajinou se jako had vinula obrovská řeka. V popředí skutečně plulo několik stříbrných světýlek, abychom tak řekli, bylo to jen několik drobných vloček v bouři světel, která se otáčela v obrovské volné spirále podobné obstarožnímu tornádu plnému sněhu, a celý ten útvar, podobný rukávu, se táhl až dolů k řece. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188413
Když Bábi napjala zrak, zahlédla na řece několik drobných bodů. Vnitřkem pomalu rotujícího rukávu občas proletělo něco jako blesk a zmizelo směrem k zemi. Bábi zamrkala a zvedla hlavu. Připadalo jí, že je v místnosti nezvyklá tma. „To je ale divné počasí,“ prohlásila, protože ji v té chvíli nic lepšího nenapadlo. I když zavřela oči, stále jí pod víčky vířila stříbrná spirála. „Já bych neřekla, že je to počasí,“ pravila Hilta. „Abych ti řekla pravdu, myslím, že to ve skutečnosti vůbec není vidět, ale koule to zachycuje. Myslím, že je to magie, která se sráží v ovzduší.“ „Do té hole?“ „Jo. To magické hole dělají. Ony svým způsobem magii destilují.“ Bábi se odvážila dalšího pohledu do koule. „A do Esk,“ nadhodila potom opatrně. „Jo.“ „A vypadá to, že je toho pěkná spousta.“ „Jo.“ Pokolikáté v poslední době už Bábi zatoužila, aby věděla něco víc o tom, jak mágové provozují svá kouzla! V duchu viděla ubohou Esk, jak se plní a nafukuje magií, až jí to svinstvo zaplaví každou buňku a každý pór. Pak začne magie prosakovat ven – nejdřív pomalu, bude padat k zemi v pomalých obloucích, ale pak se bude proud zesilovat, až dojde k mocnému výboji okultní síly. Může to napáchat nepředstavitelné škody. „Ďas aby to spral,“ prohlásila Bábi. „Mně se ta hůl už od začátku nelíbila.“ „No když nic,“ utěšovala ji Hilta, „míří k Univerzitě. Tam už budou vědět, co s tím.“ „To se říká, kdo ví jestli. Jak daleko po řece podle tebe jsou?“ „Nějakých třicet kilometrů. Tyhle bárky plují tak pomalu, že 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188413
by je člověk stačil sledovat po břehu. Stvorové nikdy nikam nespěchají.“ „Dobrá,“ prohlásila Bábi, vstala a na tváři se jí rozhostil odhodlaný výraz. Natáhla se pro klobouk a zvedla svůj cestovní vak. „Myslím, že dokážu jít rychleji než nějaká pitomá bárka,“ prohlásila. „Řeka se kroutí sem a tam, ale já můžu jít přímo.“ „Ty chceš jít za ní?“ zalapala po dechu Hilta. „Ale vždy= po cestě jsou hrozitánské pralesy a divoká zvířata!“ „Tím líp. Docela ráda se zase vrátím do civilizovaného prostředí. Ona mě potřebuje. Ta hůl se jí pomalu zmocňuje. Já jim to říkala, ale myslíš, že mě někdo poslouchal?“ „Neposlouchal?“ podivila se zmatená Hilta, která se v duchu pokoušela pochopit, co myslela Bábi tou podivnou poznámkou o návratu do civilizace. „Ne,“ odpověděla Bábi chladně. Jmenoval se Amschat B’hal Stvor. Žil na lodi se svými třemi ženami a dětmi. Byl Lhář. Co vždycky popouzelo nepřátele kmene Stvorů, nebyla jejich poctivost, která byla až k zešílení dokonalá, ale především jejich bezohledně přímý přístup. Stvorové nikdy neslyšeli o eufemismech, a i kdyby nějaký znali, nevěděli by, co s ním, ale pravděpodobně by ho nazvali „příjemným způsobem jak říci něco ošklivého“. Jejich tvrdošíjné lpění na pravdě jim nevnukli bohové, jak se občas stává jednotlivcům, ale pramenilo z genetického základu. Průměrný Stvor nebyl schopen pronést lež, stejně jako nebyl schopný dýchat pod vodou a už pouhá myšlenka na něco takového je silně rozrušila. Říci lež pro ně znamenalo něco jako změnit běh vesmíru. To ovšem pro ně jako pro rasu obchodníků představovalo určitý handicap, a tak stvorská Rada starších celá staletí pilně studovala tu zvláštní schopnost, kterou měli všichni ostatní lidé 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188413