„Nevím,“ uznala jsem. Nelíbilo se mi pomyšlení, že by se Bas tien účastnil potenciálního spiknutí proti mně. „Pak se opravil a tvrdil, že se přeřekl.“ „To by jistě řekl.“ Roman se zase opřel a o všem uvažoval. „Bastien by mi nelhal,“ vyštěkla jsem. „Je to můj kamarád. Věřím mu. Záleží mu na mně.“ „Věřím ti,“ řekl Roman. „A věřím, že by ti nelhal o něčem, o čem by se domníval, že by ti mohlo ublížit. Ale kdyby ho jeho nadřízení požádali, aby ti řekl nevinnou lež, tu a tam si přidal nebo ubral pár dní pobytu – nemyslíš, že by to udělal?“ Málem jsem to popřela, jenže pak jsem o tom začala přemýš let. Bastien měl neustále problémy s nadřízenými. Jeho loňské seattleské dobrodružství bylo jen zoufalým pokusem, jak znovu získat postavení. Kdyby byl pod tlakem, nebo by mu dokonce vyhrožovali, aby mi řekl, že ho přesunuli před delší dobou, než se skutečně stalo, udělal by to? Zejména kdyby si myslel, že je to neškodná lež bez zlých úmyslů? „Ale jaké zlé úmysly by za tím mohly být?“ zamumlala jsem, aniž jsem si uvědomila, že vyslovuju svoje myšlenky nahlas. Ro man se znovu narovnal. „Na to právě musíme přijít. Musíme zjistit, co se ti stalo, že to vyvolalo něčí pozornost. Muselo se to stát nedávno, když to vyvolalo tak rychlou reakci. Víme o záznamech o tvém lenošení. A víme, že se Erik snažil prověřit tvou smlouvu.“ Zamrkala jsem. „Milton.“ Spěšně jsem Romanovi vypověděla, jak mi Hugh řekl o tom, že Milton je utajený nájemný vrah a že jeho pobyt v Seattlu se shoduje s dobou Erikovy smrti. Taky jsem mu pověděla, že jsem se o Miltonovi zmínila Jamiemu. Roman okamžitě vyskočil. „Kristepane! Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Zatímco jsi byla pryč, mohl jsem Miltona prověřit. Sakra! Teď kvůli bowlingu ne můžu nic dělat.“ Nefilové můžou cestovat stejně jako níže posta vení nesmrtelní, tedy se na místo přesunout fyzicky. Neovládají teleportaci jako výše postavení nesmrtelní. „Promiň,“ řekla jsem. „Nenapadlo mě to. Nespojila jsem si to. A neměla jsem možnost se Jamieho poptat na Miltona víc. Pak už jsem na něj ve městě nenarazila.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188306
Roman mi přikyvoval a popocházel sem a tam. „Samozřejmě. Jsem si jistý, že se postarali o to, abys ho už nepotkala a on ti nemohl prozradit něco dalšího. Ještě mi, prosím tě, vysvětli, proč jste se v tom původním rozhovoru ničeho nedobrali.“ Pokrčila jsem rameny. „Byl opilý. Zabředl s Luisem do debaty o ginu.“ „Tu debatu bezpochyby inicioval Luis.“ „Nevím…“ Zamyslela jsem se nad tím. „Jo. Asi jo. Ale ne chceš snad říct… To je přece blbost. Použít gin na odvedení po zornosti od nějakého komplotu?“ Romanovy mořsky zelené oči zamyšleně hleděly do dáli. „Už jsem slyšel o mnohem trapnějším odvedení pozornosti, které po užil démon. Taky mohl přijít s bowlingem.“ „To snad ne.“ Roman se na mě rozčileně zadíval. „Georgino, jak to můžeš popírat? Jak můžeš odmítat uvěřit, že tu peklo hraje nějakou podlou hru? Po tom všem, co jsi viděla a čeho jsi byla součástí?“ Rozčílil mě jeho náznak, že nevidím, co se tu děje. „Já vím! Vím, že jsou toho schopni. Vím, že umějí geniálně použít jedno duché věci, jako je třeba gin nebo bowling, aby dostali, co chtějí. To nepopírám, Romane. Jen zatím nedokážu pochopit proč. Zjisti to a já půjdu do jakéhokoli šíleného plánu, který vymyslíš. Jenom musím vědět proč.“ Roman se zastavil přede mnou, položil mi ruce na ramena a sklonil se ke mně. „Právě to mám v úmyslu zjistit. A až na to přijdeme, mám ten dojem, že odhalíme to největší spiknutí, jaké má peklo na svědomí za posledních několik staletí.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188306
10 Za několik staletí? To jsem považovala za přehnané. Ale nechtěla jsem se s ním už dál dohadovat, když se tvářil tak zapáleně. Moc dobře jsem totiž věděla, že i nejmírnější forma zaujetí u něj může vyústit v útok na nesmrtelné. Jelikož všechny školy měly vánoční prázdniny, Santa už ne pracoval v obchoďáku jen o večerech. V pondělí mě čekala směna hned od rána, takže jsem Romana opustila a šla si lehnout, abych byla schopná brzy vstát. Na moje přání dobré noci jen kývl, ztra cený ve svých myšlenkách. Přestože mě tak vyslýchal, věděla jsem, že se mu hlavou honí stejná otázka – proč mě peklo chce dostat ze Seattlu tak zoufale, že mi vytvořilo plán snů? Na odpověď jsem nepřišla v noci ani ráno. Do obchoďáku jsem dorazila svěží a odpočinutá. V šatech z alobalu jsem přiví tala hlouček rodičů a dětí, kteří už čekali ve frontě, až otevřeme. Potěšilo mě, že Walter-Santa dnes ráno pil jen kávu bez kapky alkoholu. Samozřejmě bylo pravděpodobné, že se jen vzpamato vával z kocoviny. Nepochybovala jsem, že kolem poledne začne chtít „něco ostřejšího“. „Santa si nepřeje mít svůj baldachýn pod stropním oknem obchoďáku,“ poznamenal, čímž mi jen potvrdil domněnky o ko covině. Usadil se do křesla – k radosti dětí – a trhl sebou, když na něj dopadly ostré sluneční paprsky. Obrátil se na mě a Rejpa la. „Asi nemůžete sehnat nějakou plachtu, co?“ S Rejpalem jsme si vyměnili pohledy. „Myslím, že v tomhle obchoďáku plachty neprodávají, Santo,“ řekla jsem mu. „Ale o přestávce pro tebe zkusím sehnat nějakou plachtu z hrnčířské ho koutku.“ „Jo,“ zavrčel Rejpal a snažil se příliš okatě neobracet oči k ne bi. „Určitě seženeme něco velice vkusného.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188306