„Jmenuji se Allison Jonesová a bydlím v Západní 74. ulici číslo 172.“ Usmál se na ni. „A recitujete to jako půvabná, dobře naučená dvanáctiletá holčička před plnou třídou. Uvolněte se, slečno Jonesová. Jak říká reklamní slogan: Pomáhat a chránit. Přinejmenším tenhle starej policajt to myslí vážně.“ „Ne zas až tak starý,“ vrátila mu úsměv, protože napětí z ní spadlo. Obrys jejích ramen pod modrým kabátem změnil tvar, ztratil hrany a pak unaveně ochabl. Čelist a ústa však zůstávaly tvrdě sevřené a zasmušilé. Tahle holka byla vystresovaná na hranici únosnosti. „Já vám děkuji, Allison Jonesová. Snad mám v tomhle směru ještě pár plodných let před sebou.“ Uchopil propisovačku a mechanicky ji protáčel v prstech tlustých jako klobásy a přitom si toužil zapálit. V protikladu k mohutným, hrubým lopatám měl vzorně upravené nehty. Nosil prostý zlatý snubní prsten, třebaže Jeanie byla už téměř deset let mrtvá. Jo, Jeanie… „No tak, má milá,“ začal, „zdá se, že vás něco trápí.“ „No, ano, mimo jiné telefonáty.“ „Ale! Předpokládám že jde o telefonáty obscénního rázu.“ „Ano. Velice obscénního.“ „V jakém smyslu?“ „Nějaký muž – pokud jde stále o jednoho a téhož – vykládá, co všechno by se mnou dělal.“ Kennedy se měl na pozoru. Teď musí opatrně. „Co všechno, slečno Jonesová. Potřebuji, abyste byla konkrétnější.“ „Sváže mě, dá mi roubík, zbičuje mě. Přinutí mě… dělat věci, které by mě v životě nenapadlo dělat.“ „To je mi jasné.“ „Říká se tomu bondáž,“ dodala rezolutně. „Ano, vím.“ Chvíli truchlivě zíral na propisovačku, která se v jeho mohutné ruce téměř ztrácela. „Máte hodně podobných oznámení?“ „Ano, máme. V naší práci se setkáte se vším, na co pomyslíte. Bohužel po čase člověka takové věci přestanou šokovat.“ „Mluvil se mnou, jako bych si libovala v sadomasochistických praktikách.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188302
„Zřejmě si to skutečně namlouval. Vyšinutý jedinec, který se uchyluje k takovým telefonátům, má velice zvrácené představy o zdravém sexu.“ „Nejen zvrácené,“ dodala Allison, „přímo perverzní.“ Kennedy ji začal podrobněji zkoumat, aniž změnil výraz. Vyžívá se v tom? Baví ji mluvit o telefonátech, ke kterým nikdy nedošlo? Ne, došlo k nim. O pomoc k policii se obracejí roztodivní lidé a ohlašují rozmanité zločiny, skutečné i smyšlené. A jen psychiatr by si troufl odhadovat, proč si většinou vymýšlejí. Tahle žena na to v žádném případě nevypadá, ale Kennedy byl moc zkušený na to, aby usuzoval podle vzhledu nebo chování. Měl v živé paměti zdánlivě normální mladou matku, která jen tak pro nic za nic zabila své dvě děti, jako se jiní zbavují koťat, která nechtějí. Allison Jonesová si náhle uvědomila, že ji policista zkoumá. Zamračila se a zavrtěla se na židli. Přehodila si nohy přes sebe jinak, než je měla doposud. Zaslechl, jak se o sebe třou napjaté nylonky. „Takové věci se stávají,“ chopil se rychle slova. „My, ochránci veřejného pořádku, s tím máme plné ruce práce.“ Vyznělo to, jako kdyby byla dnes už dvacátá žena, která přišla nahlásit oplzlý telefonát, a ne teprve pátá nebo šestá. „Mně se to ale běžně nestává,“ namítla příkře. Odhadoval, že mluví pravdu. „Volající vás s velkou pravděpodobností nikdy na vlastní oči neviděl,“ vysvětloval. „Mohl si vaše číslo vybrat namátkou. To je nejčastější postup takových individuí. Protože připadl právě na vaše číslo, předpokládáte, že vás nějakým způsobem zná, a to vás připravuje o spánek. O to těm anonymům jde. Žijí ze strachu svých obětí.“ „Ale to je hnusné!“ „Bezpochyby.“ „On mě ale oslovil jménem.“ „Aha!“ Zdálo se, že Kennedy tuhle okolnost považuje za pozoruhodnou. „A ještě něco,“ pokračovala a naklonila se blíž ke stolu. Pak mu vyprávěla o tom, jak se chodívala najíst ke Goyovi, o pro-
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188302
cházce s Grahamem Knoxem a o zmizení prošlého řidičského průkazu a bankovních karet. Několikrát zaťukal propisovačkou o šedou kovovou desku stolu, až na ní zůstaly temné šmouhy. Všiml si, co způsobil, a setřel je dlaní. Stůl byl posypaný popelem doutníku. Odmetl jej. „Oznámila jste ztrátu karet příslušným bankovním institucím?“ „Samozřejmě. Jen co jsem zjistila, že je nemám. Mám dojem, že mě nejvíc vyděsil ten souběh, telefonáty ve spojení s krádeží karet.“ „Jste si jistá, že vám byly odcizeny, že jste je jen tak někam nezaložila?“ „Téměř stoprocentně.“ „Téměř?“ „Taky jsem si téměř stoprocentně jistá, že slunce dnes zapadne, seržante Kennedy.“ Usmál se. „Ale no tak, proč hned taková zbytečná nedůtklivost?“ Přikývla a pokusila se taky o úsměv, ale zůstalo jen u chabého náznaku. „Máte pravdu. Omlouvám se.“ „V tomhle městě žije bezpočet nenormálních a choromyslných lidí, kteří používají telefon pro účely, o jakých se Alexandru Grahamu Bellovi ani nezdálo. Myslím, že byste se tím neměla nechat příliš znepokojovat.“ „Ale jak to, že mě oslovil jménem?“ „Odhaduju, že vaše telefonní číslo je v telefonním seznamu.“ „Ano. Dokonce s plným jménem, protože mám tak běžné příjmení. Ale on mi neřekl Allison, on mě oslovil Allie. Tak mi opravdu přátelé říkají.“ „Možná to odhadl. Nejspíš je to obvyklá zdrobnělina Allison.“ „Ale co když mě zná?“ Kennedy odložil propisovačku a opřel se do židle. Zdálo se, že knoflíky jeho košile to nevydrží a uletí. „Jistě, možné to je, ale ze zkušenosti vám můžu říct, slečno Jonesová, že muži, kteří obtěžují ženy obscénním voláním, tuhle hranici zpravidla nepřekročí. Vysvětlení by vám poskytli nejspíš psychiatři. Já jen
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188302