Důležité není patrně jen místo, kde mě zabijí, a správný okamžik, ale taky kdo to provede, proletělo mu hlavou. O tom všem Morygor svého služebníka, boha mrazu Frogyrra, určitě přesně poučil. Gorian zvedl hlavu a přemýšlel, co udělat. Natáhl ruku, s pomocí Prastaré síly vyrval dýku z hvězdného kovu z ruky mrazivého válečníka, který ji mezitím konečně vytáhl z lebky, a ve zlomku vteřiny měl Gorian svou zbraň opět u sebe. Jestli mu pomůže, nevěděl. Udělal to jen z čirého zoufalství. A zhruba ve stejnou chvíli vyšlehlo z lebky na konci holi černé světlo mířící na Goriana. Strašlivá síla strhla Goriana na zem tak jako předtím jeho otce. Pár chvil lapal po dechu a myslel, že se udusí. Nedokázal se pohnout ani o píď. Pokusil se mrštit dýkou a zasáhnout druhé oko boha mrazu, jenže dýku to rovněž tisklo k zemi. Frogyrr se ke Gorianovi přiblížil na několik kroků a vzpřímil se. Část houfu sněžných krkavců mu kroužila těsně kolem hlavy. Z oka, ve kterém stále ještě vězel Gorianův meč, se sykotem kapala černá krev. A pokaždé, když kapka dopadla na zem, vyrazila z půdy strašlivě páchnoucí pára. Ten puch se nedal srovnat s ničím, co Gorian do té doby poznal. Po celou dobu vězel v moci černého světla, které jej naprosto ochromovalo. Nedokázal pohnout ani očima a jeho pohled působil upřeně a mrtvě. Černé světlo obklopovalo jeho tělo jako tmavý přelud. Pak náhle paprsek sršící z lebky na mrožovinové holi pohasl. Neznamenalo to však, že by Gorian znovu plně nabyl svých sil a mohl se trochu napřímit. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188167
Pokusil se sice uvolnit svaly a šlachy v těle a současně shromáždit veškerou Prastarou sílu, která mu ještě zbývala, ale cítil se podivně prázdný a bezmocný. Nikdy předtím mu nebylo tolik bídně. Do jeho vědomí se prodrala tak pronikavá myšlenka, že by Gorian nejradši hlasitě zaječel, kdyby toho byl schopen. „Tady tedy ležíš, ty proklatý synu člověka!“ zaslechl myšlenku boha mrazu a zdálo se mu, že se mu rozskočí hlava. Bůh mrazu přitiskl jednu se svých tlap na oční důlek, ze kterého trčela rukojeť Astrokordu. Rukojeť zahalil modravý záblesk a Frogyrr zařval. Myšlenka, kterou v té chvíli zuřivě vyslal na Goriana, byla ještě mnohem strašlivější. Potom si Astrokord vyrval z oka. Vytryskl proud černé krve a Gorianem otřásl Frogyrrův pocit bolesti. Frogyrr zřejmě chtěl, aby Nhorichův syn jeho strašlivou bolest sdílel aspoň zčásti. Byla to pomsta za to, co mu Gorian udělal. Když Gorianem projely ukrutné bolesti, myslel, že úplně zešílí. V té chvíli neexistovalo nic, čím by se proti tomu utrpení bránil. Frogyrr uchopil Astrokord dvěma prsty tlapy a pak odmrštil meč dosahující sotva velikosti jeho trhacích zubů od sebe, jako by v něm vzbuzoval odpor. Okamžitě se po něm vrhlo několik sněžných krkavců a polapilo jej ve vzduchu dřív, než se dotkl země. Stejně jako Stínomor skončil na ledové kře. Morygor očividně chtěl meče ukované z úlomku hvězdného kamene sám pro sebe a Frogyrr je měl dopravit na sever. Medvědí bůh sejmul orxanskou lebku ze zubu obřího mrože. Nesčetné groteskní obličeje vyřezané do mrožoviny na okamžik procitly k hrůznému zdánlivému životu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188167
Pak Frogyrr hodil lebku na zem a ta se koulela ke Gorianovi, kde se proměnila. Sice si uchovala dosavadní tvar, ale narostlo jí osm článkovitých nohou jako pavoukovi. „Spoutej ho!“ zazněl myšlenkový povel osminohého ledního medvěda. Oko mu sice přestalo krvácet, ale zdálo se, že ani on sám, bůh mrazu, nemá tolik moci, aby oko, o které jej Gorian svým vrženým mečem připravil, přiměl jednoduše znovu narůst. Vypadalo to, že hvězdný kov má opravdu zvláštní magické schopnosti. Snad bylo skutečně možné temnotu porazit temnotou a moc Stínonoše jeho vlastním kovem. Gorian se pokusil potlačit bolest. Soustředil se co nejvíce na Prastarou sílu a na dýku z hvězdného kovu, kterou stále svíral v ruce. I když nedokázal pohnout pěstí ani zbraní, byl přesvědčen, že dýka je v této chvíli jeho jedinou možností. Měl jsem jí dát jméno, uvědomil si. Zdálo se mu, že je to jeho první jasná myšlenka po strašlivě dlouhé době. Snad proto, že mu poslední chvíle připadaly kvůli nesnesitelným bolestem, kterými jej zaplavil jeho protivník, jako věčnost. Dát zbrani jméno, to vždy znamenalo také znásobit její moc. V každém případě tehdy, když byla naplněna magií – jako oba meče, Stínomor a Astrokord. Axiomy mistra řádu v tomto bodě plně odpovídaly učení kněžstva Skrytého boha. Nhorich svému synovi však řekl, že sílu zbraně ovlivňuje nejen jméno, ale i okamžik a místo, kde je jméno dáno. Ve vzpomínkách znovu zaslechl otcův hlas: „Jen ty můžeš určit chvíli, místo a jméno, synu. Spolehni se na své pocity. Dbej na harmonii záchvěvů Prastaré síly a vnitřní hlas. Pocítíš‑li pochybnosti, správný okamžik ještě nenastal a dýka nikdy neukáže svou sílu naplno.“ „A u mečů sis byl úplně jistý?“ zeptal se jej nato Gorian. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS188167