David vstal a obešel stůl k malé ledničce schované za ořechovou skříňkou, vzal z ní láhev vody a podal ji Dianě. „Vem si ten prášek.“ Diana vylovila lahvičku s extra silným Tylenolem, pro který se rozhodla místo předepsaného Percocetu, vzala si jednu pilulku a zapila ji douškem vody. „Davide, je to fajn, že jsi přítel.“ „Já vím, tak mi alespoň leccos projde.“ „Z čeho byly ty zvířecí chlupy na těch džínách?“ zeptala se Diana. „Sylvilagus floridanus, Sciarius carolinensis, Equus caballus a Canis familiaris,“ vypočítal Jin. Diana svraštila čelo. „Takže máme králíka, veverku, koně a psa. Jakou barvu měl ten kůň?“ zeptala se Diana a usmála se na Jina. „Hnědou,“ odpověděl a usměv jí opětoval. „Pes byl černý. Koňský chlupy jsou hlavně na zadku – vypadá to, že Neznámý jeskyňář jezdil bez sedla, a než šel do jeskyně, tak si džíny nevypral.“ „Myslíme, že lovil veverky a králíky,“ doplnil David. „Předpokládáme, že tyhle džíny měl pro každou příležitost – lov, jízda i jeskyně. Ta lucerna je hezká práce. Je tak z třicátých čtyřicátých let dvacátýho století. Tam pořád nejsme ještě hotoví.“ „Raději jí řekni o tý knize,“ ozval se Jin. „To byl naprosto nezbytný nákup. Koupil jsem už mnoho daleko dražších věcí,“ ohradil se David. Diana se podívala z Jina na Davida. „Něco jste koupili?“ „Starou knížku s oslíma ušima o sbírání železničních hřebů, za sedmdesát pět dolarů,“ sdělil jí Jin. „Sedmdesát pět dolarů?“ divila se Diana. „Za knížku o železničních hřebech?“ „Nemáme databázi železničních hřebů,“ vysvětloval David. „Bylo naprosto logický pořídit si knihu, abychom si ji mohli založit. Nemůžu za to, že ta jediná je vyprodaná a vzácná.“ „Opravdu potřebujeme databázi železničních hřebů?“ dotazovala se Diana. „V tomhle případě máme dva hřeby.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187946
„A on se někde dočetl, že vloni někdo jeden použil jako vražednou zbraň v Nevadě,“ pokračoval Jin v předstírané obhajobě. „Připouštím, že toho moc není, co by to zdůvodnilo, ale nikdy nevíte, na čem nakonec zůstane případ viset.“ Diana zakroutila hlavou. „Tak dobře. A co ten knoflík? Pokud si vzpomínám, tak databázi knoflíků máme.“ David se usmál tak zeširoka, že rozesmál oba, Jina i Dianu. „Náš knoflík, jak se ukázalo, je vzácnost. A naší časový ose to dává další bod – ovšem za předpokladu, že ten knoflík nějak souvisí s Neznámým jeskyňářem. Což je ovšem sázka do loterie, protože tu nejsou žádný otisky prstů, vůbec nic, co by ho spojovalo s tím jeskyňářem, kromě jediný věci, že oba byli v tý samý jeskyni. I když naše džíny lze datovat do třicátých let, knoflík patří do čtyřicátých. Je to postříbřený plastový knoflík, vyráběný speciálně pro nově vytvářený armádní zvláštní jednotky*. Knoflík nebyl nikdy použitý, protože ministr obrany nikdy neautorizoval – nebo co oni to dělají – ASC, než bylo jejich ustavení dokončený. Kromě výrobce měla tyhle knoflíky jedině Filadelfská vojenská správa a pár plukovníků.“ „Překvapil jsi mě,“ řekla Diana. „Ani by mě nenapadlo, že toho dostaneš z jednoho knoflíku tolik.“ „Kolik stojí?“ zeptal se Jin. „Pár stovek, možná,“ odpověděl David. „A sakra,“ divil se Jin. „Je velmi vzácný.“ „Pověz jí o batohu,“ nabádal ho Jin. „Batoh je taky vzácný?“ ptala se Diana. David zavrtěl hlavou. „Ne. Je to armádní batoh z první světový války. Jde o to, co bylo uvnitř. Měl s sebou spoustu svíček a sirek, samozřejmě, a pozor – baterku Myšáka Mickeyho.“ „Baterka Myšáka Mickeyho?“ * ASC, Army Special Corps
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187946
„Vyrábělo ji USALite. Je na ní Myšák Mickey kráčející tmou s baterkou. Rok výroby 1935. Je skoro zničená. Používaly se do ní dva monočlánky – velikost D – a ty do ní úplně vytekly. Je to škoda. Byla to krásná svítilna. Měl náhradní baterie, ale ty taky vytekly. Kyselina z baterií tekla po nějakých kapesnících, sirkách a pár svíčkách.“ „A co fotka?“ vyptávala se dál Diana. „Byla pořádně nasáklá krví a tělními tekutinami, pokud si vzpomínám.“ „My ji vyfotografovali v různých typech světla. Pracuju na vyčištění,“ hlásil Jin. „Věděla jste, že Korey má některý úplně stejný čisticí roztoky, jako používáme my?“ „Ano,“ odpověděla Diana. „Muzeum příležitostně dělá stejný druhy oprav a rekonstrukcí, jako děláme my tady v kriminalistické laboratoři.“ „Jen jsem myslel, že je to zajímavý.“ „Něco dalšího?“ „Neznámý jeskyňář měl v kapse svazek bankovek,“ pokračoval Jin. Diana zvedla obočí. „Ano?“ „Jsou slepený. TeB je čistím. Ty, co vidím, jsou jednodolarovky, takže asi nepůjde o moc peněz.“ „Taky měl u sebe tužku a klíč,“ přidal se David k výčtu položek. „Klíč vypadá jako od nějaký schránky. Nezahlídli jste v jeskyni žádný trezor, že ne?“ „Ne. Myslím, že až se tam vrátíme, budeme dávat větší pozor. Je to všechno?“ „Víc jsme toho zatím nezjistili,“ odpověděl Jin. „Víš,“ začal David, „Jin, Neva a já jsme si říkali, že bychom rádi měli v muzeu expozici ,místo činu‘, kde by byly ukázky toho, co děláme my… jako na příklad ta rekonstrukce láhve, kterou jsme dělali po tý bitce v baru – jak je to podobný tomu, když archeologové skládají střepy keramiky.“ „Expozice o místě činu v muzeu? Děláte si legraci, ne?“ Ten lék ještě nezabral a v paži jí pořád cukalo. Bylo ještě příliš brzo, aby se cítila tak špatně. Napila se vody. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187946