98
Carson Morton
Alegorií Alfonsa d´Avalos, zdál docela malý. A skříňka, ve které byl umístěný, ho zmenšovala ještě víc. Pořizování kopií bylo nejen povoleno, ale dokonce podporováno, ovšem jen za předpokladu, že se rozměry lišily od Leonardova originálního mistrovského díla. Profesor výtvarného umění, s obličejem téměř zcela zakrytým hustým plnovousem se skvrnami od tabáku, se vznášel za svými žáky ve vzdouvajícím se pracovním plášti a vydával souhlasné vzdechy nebo zavrčení nelibosti. Za amatéry stála hustě namačkaná skupina návštěvníků intenzivně zaměřených na ženu na obraze a z jejich tichým hlasem pronášených poznámek čišela téměř nábožná úcta. Émile s Julií se postavili za dav a Julia natahovala krk přes hlavy diváků, aby lépe viděla. „Na co všichni tak civí?“ zajímala se. Několik návštěvníků se na ni ohlédlo s nesouhlasnými výrazy v obličejích. „Samozřejmě na Monu Lisu,“ poučil ji Émile. „Na co jiného by asi tak koukali?“ „A jak to, že to tady tak znáš?“ chtěla vědět Julia. „Jako kluka mě sem markýz vodil,“ odpověděl a dodal: „A líbilo se mi tady.“ „A co je na tomhle obraze tak zvláštního?“ zajímala se Julia. Émile jí věnoval pohled, v němž byl napůl soucit a napůl znechucení. „Je to jedna z nejdůležitějších maleb v celých dějinách,“ vyložil. „Je v tomhle muzeu něco, co by nebylo důležité?“ otázala se Julia ironicky. Émile si položil ukazováček na rty. „Ale jestli je ten obraz tak důležitý, proč si markýz nenechá udělat kopii a neprodá ji někomu?“ dorážela dál Julia, teď už téměř šeptem. Émile ji hrubě uchopil za paži a odtáhl stranou od lidí. „Nemluv tak nahlas!“ nařídil jí přísně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187880
Mona Lisa
99
„Tak jo. Ale proč to neudělá?“ „Zešílelas? Mona Lisa je nejslavnější obraz na světě. Nikdo by nebyl takový blázen, aby ho koupil.“ Julia pokrčila rameny a Émile od ní poodešel. Znovu se zahleděla na obraz. „Vůbec nechápu, proč je kolem toho takový humbuk,“ prohodila spíš pro sebe než ke komukoli konkrétnímu. „Vždyť není ani nijak hezká.“ Po chvíli vyšli Émile s Julií z muzea vydali se po Quai du Louvre. „Dnes je krásný den,“ rozplývala se nadšením Julia. „Co kdybychom sešli po schodech a prošli se kolem řeky?“ Kamenné schodiště v blízkosti Ponts des Arts vedlo k nábřeží těsně nad hladinou řeky. Émile ji zadržel. „Už bychom měli jít,“ odporoval. „Nemůžeme si dovolit marnit čas.“ „Kdo marní čas? Bude to součást našeho průzkumu.“ „Proč bychom měli lézt dolů, když můžeme přejít most?“ „Mlč už a pojď,“ dorážela netrpělivě. „Procházka nám udělá jen dobře. Kromě toho, co mám dělat celé odpoledne v domě madame Charneauové?“ Na to Émile nenamítl už nic, a tak ho Julia popadla za paži a táhla ho dolů po schodech. Nábřeží bylo v jednom směru téměř zablokované skupinou holičů, kteří holili muže usazené ve stínu mostu, takže se vydali směrem k Notre-Dame. Z řeky se zvedal lehký, svěží vítr a jemně čeřil vodní hladinu. „Divné místo pro holičství, co?“ prohodila Julia. Zdálo se však, že Émile z toho, co povídá, neslyšel jediné slovo. Místo toho se uvolnil z jejího sevření a zamířil od okraje nábřeží u vody k vysoké opěrné zdi z otesaných kamenů. „Proč chceš být tady?“ dorážela zvědavě Julia. „Není tady tak větrno,“ zahučel Émile.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187880
100
Carson Morton
„Jak je libo,“ pokrčila rameny. „Hej, podívej se!“ K malému přístavišti před nimi připlouvala říční loď napůl obsazená turisty, sedícími na židlích na otevřené palubě. „Co je to za loď?“ zeptala se zvědavě Julia. „To je bateau-mouche,“ vyložil jí Émile. „Pojďme se svézt. Bude to zábavné.“ „V žádném případě.“ „Prosím,“ požádala Julia přehnaně dětsky kňouravým hlasem. „Jestli se ti chce,“ odsekl Émile podrážděně, „tak si jeď sama. Mně už to úplně stačilo.“ Spěšně se vydal po nábřeží k dalšímu nedalekému schodišti vedoucímu nahoru na ulici. „Máš strach z mořské nemoci?“ vykřikla za ním. Pak to vzdala, vydala se za ním a zamumlala si pro sebe: „Kazisvěte!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187880