slulosti: církev se několik měsíců pokoušela zabránit jejímu odhalení, protože byla příliš sexy. Sestry se dožily vysokého věku, a dokonce ještě ve dvacátých letech 20. století byste je mohly vídat, jak se jako dvě důstojné staré dámy chodí dennodenně dívat na „svoji“ fontánu. A každý rok až do své smrti přijížděl francouzský sochař, který je v době jejich největší slávy zachytil v mramoru, do Říma a zval je na oběd, kde společně vzpomínali na dny, kdy všichni byli tak mladí, krásní a nespoutaní. Takže právě tady Giovanni zaparkoval a čeká, až se trochu seberu. Jediné, co dokážu, je tisknout si dlaně na oči, abych vmáčkla všechny slzy zpátky dovnitř. Ani jednou jsme s Giovannim nevedli osobní rozhovor. Po všechny ty měsíce, na všech společných večeřích, jsme hovořili o filozofii, umění, kultuře, politice a jídle. Nevíme nic o osobním životě toho druhého. Giovanni dokonce ani neví, že jsem rozvedená nebo že jsem nechala v Americe svou lásku. Já zase nevím vůbec nic o něm, kromě toho, že chce být spisovatel a že se narodil v Neapoli. Můj pláč nicméně právě určuje zcela nový směr konverzace. Přála bych si, aby to tak nebylo. Ne za takových hrozných okolností. Říká: „Omlouvám se, ale nerozumím. Ztratila jsi dnes něco?“ Ale já mám pořád problémy s mluvením. Giovanni se usmívá a povzbudivě mne vybízí: „Parla come magni.“ Ví, že se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších výrazů v římském dialektu. Znamená: „Mluv tak, jako jíš,“ nebo podle mého osobního překladu: „Řekni to, jak ti zobák narost.“ Jde o připomínku – když se usilovně snažíte něco vysvětlit nebo krkolomně hledáte správná slova – že máte používat jazyk tak prostý a přímočarý, jako je římské jídlo. Nedělejte z toho třetí světovou. Zkrátka to položte na stůl. Zhluboka se nadechuju a pronáším silně zkrácenou (a přitom současně zcela kompletní) italskou verzi mé situace: „Jde o lásku, Giovanni. Dnes jsem se musela s někým rozloučit.“ Vzápětí si zase tisknu ruce na oči a mezi sevřenými prsty mi protékají slzy. Giovanni se naštěstí nepokouší o konejšivé objetí a nedává najevo ani sebemenší rozpaky nad mým výbuchem smutku. Místo toho jen tiše sedí vedle mne a čeká, až se uklidním. Pak odpoví s dokonalou empatií a pečlivě váží každé slovo (jako jeho
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187871
učitelka angličtiny jsem na něj toho večera tak hrdá!). Pomalu, zřetelně a laskavě pronese: „Já to chápu, Liz. Já jsem tam byl taky.“
29 Příjezd mé sestry do Říma o pár dní později mi pomohl odsu-
nout stranou neustávající smutek kvůli Davidovi a postavit se opět na nohy. Moje sestra dělá všechno rychle a přímo z ní srší miniaturní cyklony čisté energie. Je o tři roky starší a o osm centimetrů vyšší než já. Je atletická, učená, je matka a spisovatelka. Po celou dobu, kterou strávila v Římě, trénovala na maraton, což znamenalo, že se budila za svítání a uběhla skoro třicet kilometrů za dobu, kterou já obvykle potřebuji k tomu, abych si přečetla svůj novinový článek a vypila dvě cappuccina. Vlastně opravdu vypadá jako laň, když běží. Když byla poprvé těhotná, přeplavala jednou v noci za tmy celé jezero. Já jsem se k ní nepřipojila, a to jsem nebyla v jiném stavu. Příliš jsem se bála. Ale moje sestra se nebojí ničeho. Když byla podruhé těhotná, zeptala se jí porodní asistentka, jestli má nějaké nevyslovené obavy ohledně toho, co by se mohlo s dítětem stát – jako jsou třeba genetické poruchy nebo komplikace při porodu. A Catherine řekla: „Já mám strach jedině z toho, že až vyroste, bude z něj republikán.“ Tak se moje sestra jmenuje – Catherine. Je mým jediným sourozencem. Když jsme vyrůstaly ve venkovském Connecticutu, byly jsme jenom my dvě a žily na statku s rodiči. Nikde blízko žádné další děti. Sestra byla silná a pánovitá – pravá velitelka celého mého života. Žila jsem v úctě a bázni před ní. Na názorech nikoho jiného nezáleželo tak jako na jejích. Podváděla jsem při hře v karty, abych s ní prohrála a ona se na mě nerozzlobila. Nekamarádily jsme se pořád. Občas jsem ji naštvala a já se jí zase bála snad až do svých osmadvaceti let, kdy mě to unavilo. Šlo o rok, kdy jsem se jí konečně postavila, a její reakce by se dala shrnout větou: Proč ti to trvalo tak dlouho? Když se mi hroutilo manželství, zrovna jsme pracovaly na nové podobě svého vztahu. Bylo by tak snadné, aby Catherine z mé
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187871
porážky učinila své vítězství. Vždycky jsem byla středem pozornosti a dítětem štěstěny, v rodině i životě. Svět pro mne vždy byl pohodlnějším a laskavějším místem než pro mou sestru, která v životě silně tlačila na pilu a občas se dost vážně poranila. Catherine mohla tak jednoduše zareagovat na můj rozvod a depresi slovy: „Ha! Tak se na to naše sluníčko podívejte teď!“ Místo toho mě podporovala seč mohla. Zvedala telefon uprostřed noci, kdykoli jsem trpěla, a vydávala konejšivé zvuky. A doprovázela mě na cestě, když jsem se pokoušela zjistit, proč jsem tak smutná. Velice dlouhou dobu se mnou nepřímo sdílela veškerou terapii. Po každých několika sezeních jsem jí volala a poskytla jí stručný přehled všeho, co jsem si v ordinaci terapeutky uvědomila, a ona odložila stranou vše, co zrovna dělala, a říkala: „Á… to vysvětluje mnohé.“ To vysvětluje mnohé o nás obou. Teď si spolu telefonujeme skoro každý den – nebo jsme to aspoň dělaly, dokud jsem neodjela do Říma. Než kterákoli z nás nastoupí do letadla, vždycky zavolá té druhé a řekne: „Já vím, že je to morbidní, ale jenom jsem ti chtěla říct, že tě mám ráda. Však víš… kdyby něco…“ A ta druhá vždycky odpoví: „Já vím… kdyby něco.“ Přiletěla do Říma připravená, jako obvykle. Přivezla si s sebou pět knih, pět průvodců, které už všechny přečetla, a měla v hlavě zafixovaný plán města. Dokázala se tu dokonale orientovat, ještě než vůbec vyrazila z Filadelfie. A to je klasický příklad naší rozdílnosti. Já jsem strávila prvních několik týdnů v Římě procházkami, při kterých jsem z devadesáti procent nevěděla, kde jsem, a ze sta procent jsem byla šťastná. Vnímala jsem vše kolem sebe jako nevysvětlitelně krásné tajemství. Ale tak mi svět připadá vlastně skoro pořád. Podle mé sestry neexistuje nic, co by nešlo vysvětlit, má-li člověk přístup do patřičné odborné knihovny. Mluvím tu o ženě, která má v kuchyni vedle kuchařských knih Kolumbijskou encyklopedii a která ji opravdu čte, jen tak pro potěšení. Ráda se svými přáteli hraju hru, kterou nazývají „Teď se koukejte!“ Kdykoli někdo začne hloubat nad nějakým obskurním faktem (například: „Kdo to byl svatý Ludvík?“), řeknu: „Teď se koukejte!“, zvednu nejbližší telefon a vytočím číslo své sestry. Někdy ji zastihnu v autě, když přiváží děti domů ze školy, a ona se zamyslí: „Svatý Ludvík… no, to byl francouzský král, který nosil žíněnou košili, což je zajímavé, protože…“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187871