98
božská stvoření, která ještě neposkvrnila ženství. Kdyby to bylo možné, Ariff by je takové chtěl mít navždy. Dívka zasténala. Neuměla arabsky a on ani slovo španělsky, čímž se problém s konverzací eliminoval. Jedinou komunikací, která jeho návštěvu obvykle provázela, bylo naštěstí jen několik výkřiků, když používal její tělo. Dnes to bylo ještě lepší – jak se v ní pohyboval, dívka sotva zasténala. Díky tomu byl hotový mnohem rychleji než jindy, což ho neuvěřitelně potěšilo. Čím kratší dobu uspokojení vyžadovalo, tím bylo pro Ariffa lepší. Sklouzl ze své společnice, poplácal ji po stehně, aby jí dokázal, jak oceňuje její tělo a šel se do koupelny osprchovat. Nechal si teplou vodu bušit do hlavy a stékat po těle. Cítil se po sexu unavený. Sice se udržoval ve formě, ale dny jeho mládí už byly dávno sečteny. Z pravidelných zdravotních prohlídek Ariff věděl, že je na osmašedesátníka zdravý a ve skvělé kondici. Navzdory neustálému napětí a nebezpečí spojenými s jeho povoláním měl tlak výrazně pod normálem. Chápal, že jeho profesi provází řada nevyhnutelných rizik, a tím pádem netrávil zbytečně čas tím, že by se jimi v duchu příliš zaobíral. Platil jiné, aby to dělali za něj, a platil je velmi dobře. Pět desetiletí ilegálního obchodování se zbraněmi vyneslo Ariffovi nesmírné bohatství, stejně jako předtím jeho otci. Ten pašoval z Egypta zbraně do Gazy téměř třicet let, dokud ho nezabilo izraelské komando. Ariff byl tehdy ještě chlapec, ale vzal si z otcovy smrti důležité ponaučení: Vždy se vyhýbal tomu, aby přepravu zbraní řídil osobně. Sám vyjednával jen ty nejdůležitější detaily. Otcova smrt ho také naučila, že si musí vybírat lidi, se kterými jedná. Lidé, s nimiž obchodoval, měli nepřátele, a protože jim dodával zbraně, musel jejich nepřátele považovat i za svoje. Tato filozofie ho nutila držet si odstup od obchodování s veškerými chemickými, biologickými nebo nukleárními zbraněmi. Ve vteřině, kdy by ta-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187862
99
kový materiál koupil nebo prodal, by se z něho stal terč Západu, a především Spojených států. Věděl, že dokud se bude chovat relativně nenápadně, je v bezpečí. Jádrem Ariffovy činnosti byl téměř výhradně obchod s malými zbraněmi. Prodával a kupoval ruční zbraně, samopaly, útočné pušky, lehké kulomety, granátomety a raketomety. S malými zbraněmi však obchodoval nejen proto, aby na sebe příliš neupozorňoval. Daly se snadno sehnat, byly levné a šly jednoduše ukrýt a převézt přes hranice. Poptávka po nich byla také vysoká. A protože byly laciné, každý je chtěl. S větším zbožím přestal Ariff obchodovat před dvaceti lety, poté, co v Estonsku nakoupil půl tuctu tanků T-72, které tam po sobě nechala Rudá armáda. Navzdory skutečnosti, že tanky byly v perfektním stavu a plně funkční, nenašel nikoho, kdo by je chtěl koupit. Vlády v tak malém množství nerady obchodují a takový vojenský diktátor mohl za cenu jednoho tanku vybavit všechny muže pod svým velením útočnou puškou a municí. Nakonec od něho Estonci tanky odkoupili zpět za šedesát procent ceny, kterou za ně Ariff zaplatil. Pro překupníka se zbraněmi to byla drsná, ale důležitá lekce. Přestože obchodování se zbraněmi bylo ilegální, většina jeho transakcí se vedla legální cestou. Zbraně legálně nakoupil a vyvezl z dodavatelských států, a když se ocitly tisíce kilometrů od zdroje, jenom změnil účel jejich koupě z legálního na nelegální. Dodavatelské státy si často ani neuvědomily, že jejich zbraně neskončily tam, kde měly, a pokud ano, některým to dokonce bylo jedno. Když byly v sázce velké peníze, mnozí dodavatelé vědomě porušovali sankce nebo embargo, aby Ariff mohl dovézt zbraně přímo do válečných zón, a oni tak měli maximální zisk. A pokud obchod neprobíhal legálně, snažil se ho Ariff ilegální cestou aspoň co nejvíc zlegalizovat. Podplácel přístavní úředníky, aby mu vydali ověřené nakládací lis-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187862
100
ty a potvrzení o konečném užití. Pokud se nedali podplatit, používal prvotřídně vyhotovené padělky. V zájmu udržování dobrých vztahů s hraničními hlídkami, letištními kontrolory a vládními úředníky, jež byly pro jeho obchodování nezbytné, Ariff pravidelně rozdával dárky bez ohledu na to, zda právě převážel nebo nepřevážel zboží. Čím víc si lidé na tyto úplaty zvykli, tím těžší pro ně bylo jim odolat. Při uplácení také dost pomáhalo, když ti, které podplácel, vydělávali za měsíc méně, než kolik stály Ariffovy nové boty. V situacích, kdy neoperoval pod vlajkou nějakého konkrétního státu, pašoval Ariff zbraně do každé myslitelné země, ať už po moři, vzduchem nebo po souši. Jednou z jeho nejoblíbenějších metod přepravy bylo ukrýt zbraně v nákladech humanitární pomoci. Červený kříž například poslal do Demokratické republiky Kongo letadlo plné obilí, ale když v Egyptě muselo doplnit palivo, třetina pytlů s obilím se vyprázdnila a nově naplnila zbraněmi. Někteří překupníci se zbraněmi se při svém pokoutním obchodování chovali mnohem otrleji a otevřeně zneužívali slabá místa ve státních a mezinárodních obchodech se zbraněmi. A slabých míst rozhodně existovalo tolik, že by Ariff jejich prostřednictvím mohl obchodovat v mnohem větším měřítku, ale nechtěl na sebe svou nenažraností upoutat pozornost. Nikdo z těch, kdo operovali nestřídměji než on, už nežil nebo aspoň nebyl na svobodě. Když se Ariff osušil a oblékl, vrátil se do obýváku, kde se španělská dívka nestoudně rozvalovala na pohovce. Měla na sobě jen červené hedvábné kombiné. Kdyby proti ní neseděl ten tlustý Libanonec, mohla látka splývající po křivkách jejího těla Ariffa vyprovokovat, aby zůstal déle. Křeslo pod Džabirem Jamutem vypadalo, jako by bylo vyrobené pro dítě. Nebyl jen velký, byl hlavně tlus-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187862