98
Bárbara Mujica
Frida byla šťastná, že mezi ně patří. Líbilo se jí, když mohla být jako chlapec. A navíc milovala Alejandra. Anebo spíš ne. Byla to opravdu láska? Za nějaký čas už Frida nechodila ze školy rovnou domů. Za chladných podzimních odpolední chodívala s přáteli do Iberoamerické knihovny, nacházející se ně kolik bloků od školy. To bylo oblíbené místo Cachuchas. Všichni rádi četli a tam byly police plné španělských, anglických, francouzských a německých knih. Knihov na je přitahovala jako magnet, a na rozdíl od školních přednášek tam mohli volně experimentovat. Brzy v ní trávili víc času než v přípravce. Já tam nikdy nebyla. Proč bych tam taky měla chodit? V oněch dnech jsem se do města téměř nedostala. Zůstávala jsem doma a pomáha la mámě lemovat šaty nebo leštit stříbro. Měli jsme málo peněz, takže jsme byli nuceni propustit část služebnic tva, a tím pádem mě doma čekalo víc práce. Frida se s něčím takovým nenamáhala. V knihovně četli a kreslili, diskutovali a drbali. „Dnes ka jsme probírali Hegela,“ oznámila mi jednou Frida, jako bych měla vědět, kdo to ten Hegel je. Někdy se ne chávali inspirovat díly evropských spisovatelů, Hugem, Wellsem, Dos… Dostojevským nebo tím, který psal o po norce ještě dřív, než byla vymyšlená – jo, Verne –, a před stavovali si fantastické imaginární cesty do dalekých kra jů. Putovali podle Velké čínské zdi, pluli po Volze nebo navštěvovali krypty v Notre Dame. Frida vždycky hodně četla. Celé roky četla tátovy kni hy a věděla hodně o německé filozofii. Já nikdy takové věci nečetla. Ne že by mi nikdo neříkal, ať to aspoň zku sím. Ne že by si mysleli, že bych Hegela nepochopila. Její přátelé však četli všechno. Znala ruské spisovatele, Puškina a Tolstého, a pořád o nich mluvila. Pochopitel ně, že je četla v překladu. Byla chytrá, ale ne natolik, aby zvládla ruštinu. To on rusky uměl. Píšou jinými písmeny, však víte. Ti Rusové. Každý student měl svůj koutek. Kni
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187851
frida
99
hovníci byli chochos, naprosto uneseni tím, že mladí lidé tak rádi čtou. Přirozeně jim poskytovali různé slevy. Budova Iberoamerické knihovny byla nádherná. Fri da mi ji párkrát ukázala. Kdysi to býval kostel a jeho vysoká hlavní loď byla tak trochu zlidštěná bludištěm polic s knihami. Zdi byly zdobené nástěnnými malbami Roberta Monte Negra y Nera, zakladatele Muzea lido vého umění. Hlavní místnost prozařovaly barevné vlajky latinskoamerických národů. Byla krásná. Vzpomínám si na jednu příhodu, o které mi Frida vyprávěla. Cachuchas se sešli v jednom rohu a rozložili se na židlích, stolech i podlaze. Carmen ve své černé peleríně recitovala báseň od Góngory, básníka španěl ského zlatého věku. Je to jedna z básniček, které jsme se museli ve škole učit nazpaměť. Mientras por competir con tu cabello, oro bruñido al sol relumbra en vano; mientras con menosprecio en medio el llano mira tu blanca frente el lillio bello; mientras a cada labio, por cogello, más ojos que al clavel temprano; y mientras triunfa con desdén laesione del luciente cristal tu gentil cuello: goza cuello, cabello, labio y frente, antes que lo que fue en tu edad dorada oro, lilio, clavel, cristal luciente, no sólo en plata o viola troncada se vuelva, mas tú y ello juntamente en tierra, en humo, en polvo, en sombra, en nada. Dokud, chtějíce soupeřit s tvým vlasem, zlato i slunce prohrávají klání, dokud se před tvým jasným čelem sklání lilie rozvitá v celé své kráse, dokud se na svěžesti tvých rtů pase
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187851
100
Bárbara Mujica
víc očí nežli v rose růže ranní, dokud křišťálu dává pohrdání tvá šíje najevo svým smělým jasem, rtů, vlasů, očí, šíje, čela užij, nežli to, co je nyní zlato ryzí, co je dnes lilií, křišťálem, růží, změní se v stříbro, stvol zbavený mízy a nenávratně navždy už se druží s prachem a v nic se rozplyne a zmizí.*
A začali o ní diskutovat. Miguel tvrdil, že ten básník neříká vlastně vůbec nic nového. Miguel něco takového povídal vždycky. Pak pronesl něco jako: „Hraje si s obra zy.“ „Ale,“ namítl Jesús, „já bych neřekl, že nezastává žád ný filozofický názor.“ Miguel ho přerušil: „Góngora ne hodlá zastávat nějaký filozofický názor. Chce jen zmo dernizovat španělskou poezii oživením konvenčního milostného jazyka.“ Možná to ani nebyl Miguel. Dávám to dokupy až teď, tak, jak si představuji, že to bylo. Líbí se vám, jak napodobuji jejich hlasy? Tyhle diskuse jsem slyšela tolikrát… Slyšela jsem je osobně, když Fridini přá telé přišli k nám domů, což nebylo moc často, protože jsme bydleli poměrně daleko. A taky jsem slýchala, jak o nich Frida vypráví. V tom byla lepší. Uměla zkoncipo vat dialog i s jejich gesty. Jeden pompézní, druhý vážný, třetí zapálený. Podle Fridiny verze ona seděla na podlaze a byla zabraná do debaty. Alejandro se opíral o knihovničku kousek za ní. A pak se bez varování naklonil a zlehka se dotkl prsty její paže. Když mi to vyprávěla, seděla jsem potmě v patiu. Cítila jsem, jak mou paží probíhá lehké mrazení a na jednou jsem měla kalhotky plné mravenců. Ošila jsem se. Chtěla jsem se poškrábat, abych je vyhnala. Určitě * Plody Tantalovy, přel. Miroslav Uličný, Mladá fronta, Praha, 1994
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187851