nešel. Nechtěl jsem slyšet verdikt: „Pavle, tohle místo dostat nemůžeš.“ A měl jsem pravdu, bylo to tak říkajíc o fous. Horčička mi potom řekl, že celou dobu nevěděl, čí jsem syn. Dozvěděl se to až na stranické schůzi. Povídal: „Tys nám dal, tys nám dal. Musím ti ale říct, že většina lidí se přiklonila za tebe. Za své rodiče člověk nemůže.“ Takže se stalo, že v průběhu Pražského jara pracoval Jaroslav Pecháček senior ve Svobodné Evropě a Pavel Pecháček junior v Čs. rozhlase. Jak jste prožíval rok 1968? Mezi lidmi panovala obrovská euforie, nadšení z probíhajících změn ve společnosti. A najednou přišel ten obrovský zvrat a pád do nicoty. Můžete zavzpomínat na své tehdejší kolegy? Věřili jste tomu, že obrodný proces se může prosadit a udržet? Bylo pro vás překvapení, že se v Praze objevily tanky? Jako většinu Čechů mě tehdy ovládla euforie ze změn, které se podařilo v průběhu Pražského jara prosadit. Byl jsem přesvědčený, a nejenom já, že je to začátek, který vyústí v něco nového, v demokracii. Když jsme se potkali v Jugoslávii, byl táta skeptický, ale tou skepsí mě neživil, to rozhodně ne! Spíše rozumně rozebíral, co demokratického by lidé mohli ze změn získat. Ale očekával, že k invazi dřív nebo později dojde. Lidé okolo něj tomu nevěřili, nechtěli tomu věřit. O to dramatičtější potom bylo jejich probuzení. Teď trochu předběhnu v čase. Mezi prvními, kdo byli přijati do Svobodné Evropy, byl především tvůj otec Sláva Volný. Sláva si příliš nepamatoval lidi z rozhlasu, pokud s ním zrovna nepracovali ve směně. Celý rozhlas během invaze věděl, kdo je můj táta, kromě Slávy. Snad kdyby to byla nějaká pohledná mladá redaktorka, to by věděl, kde ji má hledat. Takže se stalo, že mě Sláva Volný potkal na chodbě ve Svobodné Evropě a udiveně se mě ptal, kde jsem se tam vzal. A já mu se smíchem povídám: „Ty nevíš, kdo je tady šéf?“ Zarazil se. „Pecháček a ty jsi vlastně…“ a začali jsme se smát. Na Slávovo přijetí mám krásnou vzpomínku. Jeho první den ve Svobodné 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187673
Evropě jsme strávili spolu v Anglické zahradě a hráli jsme stolní hokej. Netrvalo dlouho a do Svobodky přišel Karel Jezdinský. Jeho příjezd nebyl tak jednoduchý. Přes různé kanály jsem se dozvěděl, že momentálně bydlí v Praze, v ilegálním bytě Jiřího Grosmanna. Když mě viděl, jeho první slova byla: „Lidi mně asi pěkně nadávají, že jsem vstoupil do partaje?“ Karel totiž, aby Dubčekovi vyjádřil podporu, vstoupil během invaze do komunistické strany. Dokonce se to s patřičným zdůrazněním jako agitace vysílalo v rozhlase. V pravidelných intervalech zněla věta: „Karel Jezdinský byl přijat do KSČ!“ V rozhlase i vysvětloval, proč to udělal. Jako hlavní argument uvedl: „Udělal jsem to na podporu Alexandra Dubčeka.“ Na to jsem mu tenkrát odpověděl: „Ty vole, to víš, že ti lidi nadávají.“ Ale události dostávaly rychlý spád. V příštích dnech jsem už pomáhal k útěku Karla přes Jugoslávii do Mnichova. V Bělehradě s ním byl ještě novinář Pavel, který tehdy působil jako korespondent v Jugoslávii. Aby to bylo trošku dramatičtější, podařilo se Karlovi cestou do Německa rozbít auto. Jemu se naštěstí nic nestalo. Tou dobou už západní rozhlasové stanice hlásily, že známý český novinář zmizel. „Domníváme se všichni, že odešel za hranice, ale nikdo neví, kde je.“ Zapomněl jsem totiž, že jsme se dohodli, že přijede před můj dům. Nakonec to dopadlo dobře. Hledaný Karel seděl a čekal na mých schodech. Nastal ale další problém. Auto, se kterým překročil německé hranice, bylo Čs. rozhlasu, a ten pro něj poslal svého řidiče, aby jej dopravil zpátky do republiky. Zároveň v Praze panovaly obavy, aby řidič v Západním Německu nezůstal. Udělal rozhlasu radost, vrátil se. V následujících dnech přišli do Svobodné Evropy další kolegové z Čs. rozhlasu – Štefan, Kalinová a další. Faktem je, že tehdy můj otec přijal asi sedm redaktorů, členů komunistické strany. Američanům to nevadilo? Jaký na to měli názor? Táta to udělal po dohodě s Američany. Svobodná Evropa nebyla hloupá. Už v době invaze pomáhala Čs. rozhlasu, když mu dala 106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187673
k dispozici svůj vysílač, aby svým ilegálním vysíláním pokryl celou republiku. Svobodná Evropa rovněž během Pražského jara monitorovala jednotlivé stanice a mému tátovi se velmi líbila práce, kterou tehdy dělala slavná Weinerova redakce. Redakce, kde jsem byl režisérem a byl na to patřičně hrdý. V této souvislosti bych rád uvedl na pravou míru jednu věc. Četl jsem, jak Martin Štěpánek v jednom článku píše, že Pavel Tigrid zařídil, že do Svobodné Evropy byli přijati redaktoři z Čs. rozhlasu, aktivní komunisté. V tomhle se Štěpánek naprosto mýlil. To byla čistě záležitost mého otce. Jak už jsem řekl, tátovi se programové vysílání Weinerovy redakce, do které patřil Petránek, Jírů, Šťovíčková, Pátek, Dienstbier, Dobrovský, Jezdinský, Houdek, Frodl a do pořadu Písničky s telefonem se připojil i Sláva Volný – z redakce zpravodajství a publicistiky –, velmi líbilo. Cítil, že to je přesně ten způsob redaktorské práce, jenž má napomoci zlepšit politické myšlení a pootevřít dveře k demokracii a současně neprovokoval Rusy. Hranice mezi tím byla samozřejmě velmi tenká a křehká. Rusové nevydrželi a k invazi nakonec stejně došlo. Otec si uvědomil, že Weinerova redakce říká ve své podstatě totéž, co Svobodná Evropa. A bylo by skvělý, kdyby československým posluchačům – řada z nich byli komunisté – zprostředkovali myšlenky a názory tito lidé – redaktoři, kteří byli v Československu reformní komunisté a znají velmi dobře situaci ve své „bývalé“ straně a vlasti. V Československu nám normalizátoři dali v následujících letech přezdívku jestřábi. Přezdívku velmi trefnou, protože jako jestřáb svým výborným zrakem rozpozná kořist z velké výšky, tak my jsme dokázali srozumitelným a poutavým jazykem posluchačům ukazovat zlořády komunistického režimu. Tuhle výhodu si uvědomili i Američané a souhlasili s otcovým návrhem přijmout do Svobodné Evropy redaktory-komunisty z Čs. rozhlasu. Invazí sovětských vojsk začalo v Československu dlouhé období normalizace a pro mě se v emigraci začaly psát další kapitoly mého profesního života. Jedna z nich nastala po šesti letech, kdy jsem byl vyhozen ze Svobodné Evropy svým otcem. 107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187673