12
Po dobu, která zbývá z noci, leží vzhůru, vnitřek hlavy má osvětlen jasem z nedostatku spánku a neoznačeného alkoholu. Znovu a znovu si připomíná setkání s tou ženou, s Héloïsou, až celá scéna začne být nesrozumitelná a Jean-Baptiste upadne do jaké hosi pozměněného, mírně hypnagogického stavu, kdy sleduje, jak se dveře do sklepa pomalu otevírají a on se pohybuje, jako by ho tam něco táhlo, směrem k horní části schodiště vedoucího do sklepa, ke schodišti, které ještě nikdy neviděl… S prvním rozbřeskem se oblékne. Dvakrát otře zrcadlo rukou, než mu dojde, že ty černé tečky nejsou na skle, nýbrž na jeho tváři jako odměna za to, že monsieur Renardovi držel nádobu s barvou. Nemá vodu, kterou by se umyl. Zakleje a vyplíží se z domu. Do dostavníku v rue aux Ours nastupuje jako poslední. Vy stoupá po schůdkách a posadí se naproti šedovlasému knězi. Vedle kněze (který si pod pláštěm opatrně ohmatává nějakou bolístku v břiše) sedí párek cizinců, jak se ukáže Angličanů, žena
• 98 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187540
je upravená a náležitě oblečená, jistě se cítí pohodlně jako slípka na hřadě; muž je brunátný a mohutný jako šampion v boxu. Posledním z cestujících je žena, jedna z těch elegantních, záhadných, posmutnělých dam neurčitého věku, které cestují bez doprovodu veřejnými dostavníky a okamžitě se ocitají ve středu všemožných úvah ostatních cestujících. Dívá se z okna, jako by si uchovávala naději, že se z posledních cárů nočního oparu vyřítí na koni nějaká osoba, někdo jako Louis Horatio Boyer ‑Duboisson, a bude ji prosit, aby zůstala. Nikdo nepřichází. Ve dveřích dopravní společnosti si kočí dává ranního panáka. Anglický pár se dělí o vařené vejce. Kněz si čte útlou knížku, špičkou nosu se téměř dotýká stránek. Elegantní žena si povzdychne. Jean-Baptiste — který naposledy jedl včerejší kuře — zavírá oči a usíná tak hluboce, že je ke všemu hluchý, a když se po třech hodinách znenadání probudí, za okny postříkanými blátem vidí ubíhající zimní krajinu a Paříž je míle daleko za nimi. Angličanka se na něho usměje a kývne hlavou. Její muž a kněz sedí vedle sebe a oba chrápou vlastním tempem. Přijíždějí ke kopci. Koně jdou jen s obtížemi. Kočí nakoukne okýnkem ve střeše dostavníku dovnitř a zeptá se, jestli by pánové měli něco proti tomu, kdyby šli nahoru pěšky. Pánové poslechnou a pokračují v cestě blátem, přičemž pozorují charakter bahnitě zabarvené krajiny po obou stranách. Na hřebeni opět nastoupí do dostavníku, zanesou podlahu blátem a pak se chytí kožených držadel, když se koně vydají na dlouhý, smýkavý sestup do příští vesnice, kde se ke všeobecné úlevě zastaví na oběd. Jelikož k jídlu všichni vypili větší množství bílého vína, po poledni proběhne hodinka neškodné konverzace, po níž následuje hodinové zdřímnutí, dostavník se houpá jako loď a bezejmenný svět ubíhá za okny bez povšimnutí.
• 99 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187540
Do Amiensu dorazí dvě hodiny po setmění, a když projíždějí jednou ze starých městských bran, natahují krky, aby zahlédli stín katedrály. V zájezdním hostinci přebývá skupinka poutníků. Ze zbylého prostoru musejí nově příchozí vytěžit, co se dá. Jean ‑Baptiste sdílí v podkroví postel s knězem, který ho před sfouknutím svíčky vyzve, aby se s ním pomodlil. Nechce se modlit, nejraději by se prohlásil za filozofa, racionalistu a volnomyšlenkáře, ale zdvořile přidá svoje amen ke knězovým a zakusí starý známý pocit bezpečí. Podají si ruce a zhasnou svíčku. Knězi zakručí v žaludku. Omluví se. Jean-Baptiste ho ujistí, že ho to neobtěžuje. Ráno se probouzí s hlavou přitisknutou ke knězovu rameni. Posadí se v posteli, opět si podají ruce. Tohle je život; tohle je cestování. Nový dostavník, nový kočí, čerství koně. Brzy odpoledne dojedou do Douai. Tady se společnost rozdělí. Starého kněze vítají mladí kněží ze semináře, anglický pár přejde na opačnou stranu dvora k čekajícímu dostavníku do Calais, smutná elegantní dáma se tlumeným hlasem ptá na další spoj do Bruselu. Jean ‑Baptiste svírá kufřík a pospíchá k přeplněné bryčce, která míří do Valenciennes. O dvě hodiny později vystoupí ztuhlý zimou v rue de Paris. Mezi městem a doly je neustálý provoz. Za deset sous si zaplatí svezení na povoze, který převáží žluklé máslo, a pohasínajícím denním světlem přijíždějí k okraji hornické kolonie. Dokonce i v šeru je zjevné, že Lecœur měl pravdu. Od doby, kdy tu byl Jean-Baptiste naposledy, se tady nic důležitého nezměnilo. Nad chatrčemi a boudami, podobně jako nad ležením obléhající armády, se vznáší tentýž opar zoufalství, ve kterém není ani stopy po naději na vítězství. Hoří zde několik desítek ohňů a kolem každého postává patřičná skupina obrysů mužů
• 100 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187540