„Ještě jednou mi řekneš, že nevíš, kdo je Estevan Vegas, a já na fleku zastavím a shodím tě do rokle.“ „Dobře, dobře.“ Suarez se nepřestával potit. „No tak ho znám. Všichni v okolí ho znají. Je to vyhlášená firma. Co má kurva bejt?“ „Zajímá mě žena, se kterou žije.“ „Vůbec nic o ní nevím.“ Bourne sjel ze silnice, vyřadil na neutrál, otočil se a praštil Suareze pěstí do levého ucha. Suarezovi odlétla hlava dozadu a tiše zasténal. Do džípu zavanuly syté vůně květin a hlíny. „Už jste ze mě málem vymlátil duši,“ zaúpěl Suarez. „Co kurva ještě chcete, hombre?“ „Zbytečně si to zhoršuješ.“ Bourne ho znovu udeřil. Velitel sklonil hlavu mezi kolena a začal se dávit. Bourne ho zvedl za límec propocené košile. „Mám pokračovat?“ „Jmenuje se Rosalita – Vegas jí říká Rosie.“ Hřbetem zdravé ruky si otřel ze rtů krev a žaludeční šťávy. „Žije s ním už asi pět let.“ „Proč?“ Suarezovy oči vzplanuly. „Jak to mám kurva…“ Hned se však zarazil. „Slyšel jsem, že ji Vegas zachránil před samicí ocelota, která čerstvě porodila koťata. Rosie měla tu smůlu, že narazila na její doupě. Nemohla jí utéct. Ta divoká kočka Rosii pořádně zřídila, ale Vegas uslyšel křik a zvíře zastřelil. Odnesl Rosii k sobě domů a postaral se o ni. A od té doby se zase ona stará o něj, tak se to aspoň říká.“ „Mluvil jsi s ní někdy?“ „S kým? S Rosií? Ne, nikdy. Proč?“ „Zajímalo by mě, proč jí neudělal dítě.“ Suarez mlčel. Na nebi před nimi se sbíraly husté bouřkové mraky, purpurově žluté jako modřiny na velitelově tváři. Vzduch ztěžkl. Ticho znenadání rozčíslo dvojí zahřmění, které jako věrný pes jdoucí v pánových stopách následoval modrobílý blesk. „Žene se sem svinská bouře,“ konstatoval Suarez. Opřel si hlavu a zavřel oči. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187486
O chvíli později se po čelním skle začaly kutálet první dešťové kapky a hned vzápětí na střechu džípu zabubnoval liják. „Moje otázka má určitě nějakou odpověď. Poslouchám.“ Suarez prudce otevřel oči a otočil hlavu k Bourneovi. „Slyšel jsem, že mají za domem hrob. Spíš hrobeček.“ Bourne položil ruce na volant a pevně jej sevřel. „Jak dlouho to dítě žilo?“ „Prý tři týdny.“ „Byl to kluk, nebo holka?“ „Povídá se, že kluk.“ Bourne si letmo uvědomil, jak je život pomíjivý, pro někoho zvlášť. Tři týdny, to vlastně ani není žádný život. Pro Estevana Vegase a Rosii však nic důležitějšího neexistovalo. Bylo to všechno, co měli. Zařadil rychlost a vrátil se na silnici zmáčenou deštěm. Byli už velice blízko Vegasova domu. Přidal plyn, aby tam dojeli co nejrychleji, ale kvůli špatné viditelnosti to raději nepřeháněl. Když ještě Amanda žila, Hendricks se po dlouhém, těžkém dni vždycky těšíval domů. Dnes si místo toho chodil zaběhat do parku Rock Creek. Každý den se vydával na tentýž pětikilometrový okruh. Rád běhal právě v podvečer, kdy už bylo slunce po celodenní námaze unavené, klesalo k obzoru a proměňovalo jeho klikatou trasu v řeku taveného zlata. Dodávalo mu to síly. Také měl rád pravidelnost. Pokaždé zdolával stejné rovinky i zatáčky a míjel přitom stejné stromy. Díky střídání ročních období však úplně stejné samozřejmě nebyly. Obzvlášť si oblíbil běhání ve sněhu, kdy mu šla pára od úst a v nosních dírkách i na řasách se mu tvořila jinovatka. Věrnou společnici mu vždycky dělala fenka Cleo. Její zlatavé, pružné tělo ladně plulo vedle něj. Černý čenich měla vlhký od slin z vyplazeného růžového jazyku a bedlivě ho sledovala hnědýma, vodnatýma očima – chtěla ho rozveselit a asi měla sama radost z toho, že si může protáhnout svaly. Hendricks někdy zapřemítal, jak by mu bylo v její kůži. Běhal by si nadšeně po čtyřech, cítil by přitom ryzí potěšení a neměl by ani ponětí, že ho jednou dostihne smrt. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187486
Hendricks a Cleo měli pochopitelně doprovod: oddíl Národní gardy, který přísně hlídal cestu před nimi i za nimi. Přítomnost strážců na tomto krásném, poklidném místě nesl ministr s nelibostí. Toužil být sám se svými myšlenkami. A ochranka mu k tomu svým způsobem pomáhala, i když naprosto nechtěně. Každého, kdo se mu připletl do cesty, totiž podrobila tvrdému výslechu a zadržovala ho jako vězně, dokud Hendricks neuběhl svou pravidelnou dávku pěti kilometrů. Při jeho dnešním běhu s Cleo u nohy uvízlo v bezpečnostní síti jen několik nešťastníků. Někoho však mezi nimi zahlédl, a tak se zastavil a otočil se. Když přišel k hloučku lidí, jeden z členů ostrahy mu zastoupil cestu a požádal ho, aby se z bezpečnostních důvodů nepřibližoval. „Počkejte, já ji znám,“ řekl Hendricks neoblomně. Obešel strážného a přistoupil k mladé ženě v běžeckém úboru a teniskách Nike. „Maggie, co tady děláte?“ „Dobrý den,“ pozdravila ho žena, kterou znal jako Margaret Penrodovou. „Asi totéž co vy. Šla jsem si zaběhat.“ Hendricks se usmál. „Já toho moc nenaběhám, kolena mi to nedovolí, spíš si jen tak vyklusávám.“ „Musí mě tady držet jako zločince?“ „Ovšemže ne.“ Zvedl ruku. „Můžete běžet se mnou. Tedy jestli vám nebude vadit mé pomalé tempo.“ Maggie se rozhlédla po sveřepých strážcích. „Jen jestli mě ti vaši vlčáci pustí.“ „Psi musí poslouchat.“ Podíval se na členy ochranky. „Už jsme ji prohledali, pane ministře,“ řekl jeden z nich. Hendricksovi neušel jeho nesouhlasný výraz. Běhat s někým, kdo nebyl několik týdnů dopředu schválen, odporovalo předpisům. K čertu s předpisy, pomyslel si Hendricks. Chci si to užít. To už se k nim přitočila i Cleo a očichávala Maggiiny tenisky. „Je tam něco zajímavého?“ zeptala se Maggie. Cleo se na ni podívala, Maggie se přikrčila a podrbala fenku boxera za uchem. Cleo se k ní nadšeně přitulila a spokojeně funěla. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187486