Jana Pronská
Starý kastelán vstal a postavil se před skupinku. „Jak to myslíte? Už není třeba přísahat věrnost? A vy jste v pořádku, má paní?“ Ctibor k němu přistoupil a lépe si ho prohlédl. Muž měl už na zádech pěkných pár křížků, ale mohutná postava, jen o málo nižší než Ctiborova, rovný postoj a přímý pohled dávaly tušit, že Michal je vážený muž a zejména voják, který ctí slovo a přísahu. Hodilo by se mu, kdyby tu zůstal. „Vaše paní je v pořádku,“ odpověděl za Seleinu. „A tak i zůstane!“ „Jako vězeňkyně, či jako služka?“ Michal se nebojácně postavil hradnímu pánu a nikdo se mu v tom neodvážil zabránit. „Michale, více úcty!“ napomenula ho Seleina. „Mám být uctivý k člověku, který vás nechal přespávat v žaláři, neboť jeho milenka vám zabrala komnatu? Kvůli kterému jste musela dřít jako poslední služka? To raději shnijeme v této kobce!“ prohlásil stařec rozhořčeně. Seleinu zalila červeň, Ctibor zbledl, zatnul zuby a zamračil se, ale trvalo to jen chvíli. Statečně se zahleděl do Michalových obviňujících očí. Bylo velmi, velmi nepříjemné přiznat si chybu, kterou si teď uvědomoval se všemi důsledky. K Seleině a její lidem se zachoval hanebně. Jeho muži jen plnili rozkazy, za všechno je zodpovědný on. „Jste volní, dělejte, jak myslíte,“ řekl nakonec stroze. Révaiovi poskoci viseli na mřížích, zvědavě natahovali krky a škodolibě se chechtali. Ctibor si jich nevšímal, znamenali pro něj méně než vzduch. Otočil se k Seleině: „Vaši lidé jsou volní, budu rád, pokud zůstanou, ale jestli se 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187422
Slané prokletí rozhodnou odejít, nikdo jim nebude bránit. Mohu vás nyní pozvat ke stolu a popovídat si s vámi?“ Nečekal na odpověď a rytířsky ji vyvedl ven. Za ten krátký čas očividně přibylo sněhu. Běloba zakryla bláto, špínu i spáleniště. Ve světle pochodní působilo nádvoří kouzelně a čistě. A jí se nechtělo jít dovnitř, nechtělo se jí poslouchat Ctiborovy hosty, netoužila po společnosti. „V hodovní síni je plno,“ podotkla opatrně a v duchu prosila, aby ji nechal na pokoji. Necítila se po jeho boku uvolněně, naopak, něco ji nutilo být ustavičně ve střehu a také srdce jí bilo příliš rychle. Obavy, neklid, svázaný jazyk, který neuměl vyjádřit její pocity, s tím vším se neuměla vyrovnat. A nechtěla to ani zkoumat. Nač? Podstatné nebyly její zmatené pocity, důležitý byl její syn. „To mi nestačí, Seleino,“ prohlásil Ctibor. Prstem jí nadzvedl bradu a podíval se jí do očí. „Řekněte raději pravdu. Tu přijmu, chabé výmluvy ne.“ „Co chcete slyšet?“ zeptala se a hlas se jí zachvěl. „Že tam nechcete být, že vám je odporná přítomnost hlučných hostů, že… že se mnou nechcete mluvit.“ Překvapil ji. Jako by jí viděl až do duše. O krok ustoupila. Pustil její bradu. „Ne, nic neříkejte, Seleino, nebudu vás do ničeho nutit. Přijde čas, kdy si promluvíme. Pokud máte nějaké přání, klidně je vyslovte,“ dodal ještě, když viděl, jak se před ním uzavírá. „Dáte mi sídlo pátera Jonáše?“ vyhrkla z ničeho nic. „Cože?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187422
Jana Pronská
„Dům je prázdný, budu tam mít veškeré pohodlí,“ vysvětlovala rychle. Potřebovala někde složit hlavu, a když Ctibor propustil její lidi ze žaláře, neměla důvod vracet se tam. „Proč? Vždyť v paláci je místa dost!“ „Ale ne pro mě, pane.“ Ctibor chvíli přemýšlel. V duchu si vybavil nepříjemnou scénu, jíž byl svědkem v hodovní síni. Ani se nedivil, že je bývalý Jonášův domek pro Seleinu přijatelnější než komnaty hradního paláce. „Smím tedy?“ „Jistěže, pokud je to vaše přání a pokud si myslíte, že v té chalupě budete spokojená,“ přisvědčil a Seleinu jeho rychlý souhlas překvapil. „Děkuji, pane.“ „Nemáte zač, Seleino. Dobrou noc,“ pozdravil a nechal ji stát samotnou uprostřed prázdného bílého prostoru. Seleina zamířila do domku u sýpky. Hned vedle stál Michalův dům, kam starý kastelán pozval všechny na trochu piva, které skrýval v díře pod podlahou. O komnatu v paláci vůbec nestála, znamenala pro ni jen zlo, nekonečné vězení, bolest a strach. Slamník v žaláři jí přinesl více úlevy než honosná postel s nebesy, vystlaná husím chmýřím. Střecha domku byla napůl ohořelá, ale pevná, a sníh utěsnil všechny spáry. Zdi naštěstí odolaly útoku. Možná to bylo tím, že dům stál v rohu a ze dvou stran ho chránily zeď a skalní převis. Měl dvě místnosti, prostornou kuchyni s velkým kamenným ohništěm uprostřed a kamny a stolem pod malými okny a pokoj s krbem postaveným 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187422