„Proč co?“ utrhnu se na ni a napadne mě, že debilnější otázku mi v životě nepoložila. „Proč jsi… tam?“ upřesní. „Proč myslíš, maminko?“ „Zlato,“ spustí táta a já si nejsem jistá, jestli mluví ke mně nebo k mámě. A pak: „Chápu, proč ses tam vypravila. Proč ses s ní toužila setkat. Ale mělas nám to říct. Pomohli bychom ti.“ „Já vaši pomoc nepotřebuju,“ ohradím se. Což je očividně pravda. „Já vím. Ale rádi bychom tě… alespoň podpořili.“ „No jo,“ zamumlám. Slyším matčin zrychlený dech a klidně se vsadím o svůj iPod, že se každou chvíli rozbrečí. „Jak ses tam dostala?“ vyzvídá táta. „Busem,“ brouknu a pomyslím na text dnes již klasické písně Simona a Garfunkela o tom, jak pár nastoupí v Pittsburghu do Greyhounda. Můj oblíbený verš, který mi nyní připadá naprosto výstižný, zní: Jsem prázdný a bolavý a netuším proč. „Tak tedy,“ povzdechne si matka nalomeným hlasem, přesně, jak jsem očekávala. „Líbí se ti? Nebo… snad ne?“ A je to tady, pomyslím si. Ona si vážně myslí, že celá tahle výprava je o mé biologické matce. Ani ve snu ji nenapadne, že potřebuju vědět, kdo jsem a odkud jsem se vzala. Jenže ona mi především potřebuje připomenout, že mě zachránila ze spárů sobecké ženské, která bez dlouhých cavyků odvrhla svoje dítě. „Je úžasná,“ prohlásím. Nemůžu si pomoct. „No… to je báječné,“ odpoví zaraženě máma. „To ráda slyším.“ „Opravdu?“ zeptám se jedovatě. „Nepotěšilo by tě víc, kdyby byla odporná?“ „Kirby!“ napomene mě táta. „Tohle není fér.“ „Soráč,“ omlouvám se znovu a dávám si záležet, aby to ani tentokrát neznělo provinile. „Kdy se vrátíš domů?“ zajímá mámu. Odpovím, že nevím přesně, tak za den za dva. „Ve středu máš školu,“ připomene mi. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187419
„Já vím.“ „Takže zítra večer budeš doma?“ ujasňuje si táta situaci. Líbí se mi, že je to otázka, a ne rozkaz. Nemůžou mě přinutit, abych se vrátila, a dobře to vědí. „Jo,“ přisvědčím, „ale teď už musím jít.“ „Kam jdeš?“ ptá se máma. „Pozvala mě, abych s ní dneska šla do práce,“ hlásím. „Je slavnou televizní producentkou.“ „Jakého programu?“ vyzvídá podezřívavě máma. „Ten neznáš,“ zavrčím. Mámin divácký rozsah se omezuje na sladkobolné seriály, kriminální dramata a paradoxně i reality show s dobrým koncem. „Můžeme s ní mluvit?“ chce vědět táta. „Ne,“ odseknu. „Sprchuje se.“ „Tak až skončí?“ „Pochybuju. Fakticky neví, kam dřív skočit. Už musím jít.“ „Chápu, holčičko. Dobře se bav,“ snaží se otec. „Dávej na sebe pozor. Nezapomínej, že jsi ve velkoměstě, a buď opatrná.“ „Jo, jo,“ slíbím. Nechápu, kde se ve mně bere kapka viny. „Budu.“ „Máme tě rádi,“ lká máma, ale to už zavěsím. Představuju si, jak to vypadá u nás doma. Vím, že bude následovat moře slz a melodramatické modlitby na ranní mši. Za můj bezpečný návrat. Za moji zbloudilou duši. A abych zapomněla na ženskou, která mě sobecky odvrhla.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187419
8 marian
„Tak jsem
ráno zavolala našim,“ hlásí Kirby cestou do mé kanceláře. Jedeme metrem. Beru si ji na půl dne do práce, protože netuším, co si s ní počít, a dovolenou si vzít nemůžu. „Řeklas jim, kde jsi?“ zeptám se, když vlak se skřípěním zastaví ve stanici na Sedmdesáté sedmé ulici. Mačkají se na nás další těla a já se snažím udržet kousek našeho životního prostoru napřímenými rameny a pevně rozkročenýma nohama. Ve vagonu je vlhký a vydýchaný vzduch, jak tomu bývá za deštivých dní bez ohledu na roční období. Kirby přikývne a její dlouhé zlaté náušnice se rozhoupou. Vlasy si vyčesala do uzlu. Také se nalíčila, ale s černou linkou kolem očí to přehnala. Trvala jsem na tom, aby si vypůjčila můj černý kabát. Vypadá v něm jako praktikantka – upřímně řečeno, tajně doufám, že ji za ni budou ostatní považovat. „No a co? Co oni na to?“ naléhám. Každou chvíli si na ně vzpomenu. Vlastně na ně myslím od chvíle, kdy zaklepala u mých dveří. Moje dcera. Stále tomu nedokážu uvěřit. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187419