„Raj pracuje v Googlu už dlouho,“ povídá Kat. Odcházíme z jídelny. Ukořistil jsem cestou ven ještě jednu sušenku a teď ji uhryzávám. „Každou chvíli ho čeká IPO a dlouho byl PM.“ Kolik tady nevymyslí zkratek! Ale téhle myslím rozumím. „Počkat,“ říkám zmateně. Zkratka PM se normálně používá pro premiéra. „Copak Google má premiéra?“ „Ha ha, ne,“ odpovídá. „To znamená produktový manažer. Ti tvoří výbor. Na začátku byli dva, potom čtyři a pak se rozrostli, až jich je čtyřiašedesát. Produktoví manažeři firmu řídí. Schvalují nové projekty, zadávají programátorům úkoly, rozdělují zdroje.“ „Takže je to nejvyšší management.“ „Právě že ne. Funguje to jako loterie. Vylosují tvoje jméno a dvanáct měsíců pracuješ jako PM. Můžou vybrat kohokoliv. Raje, Finna, mě. Peppera.“ „Peppera?“ „Šéfkuchaře.“ Páni — to je tak rovnostářské, že to přesahuje demokracii. Napadá mě: „To je jako povinná účast u porotního soudu.“ „Nemůžeš se o to ucházet, pokud jsi tady míň než rok,“ vysvětluje Kat. „A můžeš se z toho vyvlíknout, pokud děláš na něčem super-extra-důležitém. Ale lidi to berou opravdu vážně.“ Zajímá mě, jestli už Kat povolali. Kroutí hlavou. „Ještě ne,“ říká. „Ale strašně bych si to přála. Není to moc pravděpodobné. Pracuje tady třicet tisíc lidí, na PM vyberou šedesát čtyři. Spočítej si to sám. Ale jejich počet se pořád rozrůstá. Říká se, že by zase mohli navyšovat.“ Teď přemýšlím nad tím, jak by to vypadalo, kdybychom takto řídili celou zemi. „Tak přesně tohle by si přál Raj,“ směje se Kat. „Až objeví všechno z OK a TK, samozřejmě.“ Přitom kroutí hlavou, troXCVIII
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187302
chu si z něj dělá legraci. „Má vymyšlený plán, jak navrhnout úpravu ústavy. Kdo by tohle dokázal…“ zase špulí rty. „Vlastně jestli někdo, tak zrovna Raj by to nebyl,“ směje se a já taky. Jo, Raj je na americké poměry krapet moc intenzivní. „Tak kdo by to zvládl?“ ptám se. „Možná já,“ vydechne Kat. Možná ano. Jdeme okolo Katina království: oddělení vizualizací dat. Na nízkém kopečku sedí několik panelových krabic rozmístěných okolo malého amfiteátru, v němž vedou kamenné schody k poli poskládanému z obřích obrazovek. Nakukujeme dolů. Dvojice programátorů sedí na schodech amfiteátru s notebooky na kolenou a sledují shluk bublin spojených vlnkami, který poskakuje po jedné z obrazovek. Vždycky po pár vteřinách bubliny zamrznou a linie vln se narovnají, jako vlasy, které trčí naježené vzadu na krku. Potom celá obrazovka zazáří červeně. Jedna programátorka tiše zakleje a skloní se ke svému notebooku. Kat pokrčí rameny. „Rozdělaná práce.“ „Co to dělají?“ „Nejsem si jistá. Nejspíš něco interního. Většina toho, co děláme, jsou interní záležitosti.“ Povzdychne si. „Google je tak velký, že je jako publikum sám pro sebe. Většinou dělám vizualizace, které pak použije některý z programátorů, někdo z reklamy nebo PM…“ Hlas jí trochu slábne. „Popravdě bych hrozně ráda dělala něco, co by mohli vidět všichni!“ usmívá se nakonec, jako by se jí ulevilo, že to mohla říct nahlas. Procházíme cestou mezi vysokými cypřiši na okraji areálu — na chodníku tvoří pěkné, zlatavě skvrnité vzory — a blížíme XCIX
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187302
se k nízké cihlové budově, na které není žádné označení, jen ručně psaná cedulka, přilepená na tmavé prosklené dveře: SKENER KNIH
Uvnitř to vypadá jako v polní nemocnici. V budově je tma a trochu teplo. Řezavé umělé osvětlení dopadá na operační stůl obklopený dlouhými kovovými pažemi se spoustou kloubů. Vzduch štípe jako dezinfekce. Okolo stolu leží také knihy: jeden štos vedle druhého, jsou vyskládané ve vysokých hranicích na kovových vozících. Jsou tu velké i malé knihy, bestsellery a staré svazky, které by se podle vzhledu výbor ně hodily do Penumbrova obchodu. Všiml jsem si Dashiella Hammetta. Skener ovládá vysoký googlák jménem Jad. Má dokonale trojúhelníkový nos a pod ním chomáče hnědých vousů. Vypadá jako řecký filozof. To je možná ale jen tím, že má na nohou sandály. „Ahoj, vítám vás,“ usmívá se a třese rukou Kat a potom mně. „To je fajn, že se tu zastavil někdo z vizualizací. A ty jsi…?“ Prohlíží si mě se zdviženým obočím. „Nejsem z Googlu,“ přiznávám. „Pracuju v jednom starém knihkupectví.“ „Páni, to je dobrý,“ říká Jad. Potom zvážní: „No… tak promiň.“ „Za co se omlouváš?“ „No za to, že vám bereme práci.“ Oznamuje to velmi věcně. „Počkat, jak nám?“ „Knih… knihkupcům?“ Já se vlastně vůbec nepovažuju za součást knihkupecké branže. Připadá mi, že Penumbrův podnik je něco docela ji-
C
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187302