lidí v jejím okolí to děsilo, a právě těmto vyděšeným lidem připadala falešná. Ti nebojácní ji naopak měli rádi — jak už to tenhle typ osob mívá ve zvyku. Seděli u večeře. Yvonne a Tom v čele, ostatní rozsazení kolem stolu. Yvonne prostřela jako vždy slavnostně. Tohle jí šlo — byla to jedna z věcí, které opravdu uměla. Večeře probíhala ve stejném duchu jako obvykle: lehce konverzovali, smáli se a každý ze spolustolovníků se v tichosti soustředil na to, aby držel své city na uzdě a na povrch tak nevypluly žádné staré křivdy nebo nedorozumění. Po večeři se Sophie a Jane usadily do lenošek na verandě. Jesus zmizel do knihovny, kde se začetl do nějaké knížky v angličtině. Albert s Tomem si šli do patra zahrát karty za zvuku Goldbergovských variací, které Tom pouštěl na starém vysloužilém gramofonu pokaždé, když se mu k tomu naskytla příležitost. Sestry seděly v proutěných lenoškách pod infrazářičem, pily a povídaly si až do brzkých ranních hodin. Zpočátku se je Yvonne potají snažila poslouchat. Proto předstírala, že má venku před verandou nějakou práci. Sophie a Jane ji přistihly přímo při činu hned několikrát, ale nechtěla se jim přiznat. Lhaní Yvonne nikdy moc nešlo. Nakonec musel přijít Tom a říct jí, ať je nechá na pokoji. Po velkou část Sophiina dospívání byla Yvonne lehce neurotická. Její hysterie lavinovitě vzrůstala od chvíle, kdy zemřel Georg. Usmívající se žena v domácnosti se proměnila v rozčarovanou egoistku, což přineslo do života celé rodiny velkou změnu. Sophie a Jane mohly svého otce oplakávat, jak chtěly, ale nikdo necítil takovou bolest jako Yvonne. Její výkyvy nálad se pohybovaly od vzteku a deprese až po situace, kdy od svých dcer vyžadovala porozumění a neúměrné množství lásky. Jane ani Sophie nevěděly, jak se zachovat. Jejich vztah k matce byl narušený a zakládal se na jakési zmatené představě o ohleduplnosti a péči. Důsledkem toho se zhoršil i vztah Sophie a Jane. Yvonnino nezdravé chování vytvořilo mezi sestrami 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187268
bariéru. Už se nestávalo, že by se spolu bavily nebo se smály; čím dál častěji zůstávaly zavřené ve svých pokojích a soupeřily o matčinu pozornost. Pak se ale v jejich životě objevil Tom. Přestěhovaly se do jeho domu o pár bloků dál. Byla to velká vila s velkými okny, plná velkých obrazů na velkých stěnách. Ve velkých postelích z třešňového dřeva ležely bílé naducané peřiny. Tom vozil sestry do školy ve svém zeleném jaguáru se světle hnědými koženými sedačkami, které byly lehce načichlé tabákovým kouřem a nějakým pánským parfémem. Yvonne trávila celé dny doma a malovala nicneříkající obrazy. Časem u ní došlo k proměně — našla cestu ze svého smutku a stala se z ní zase matka. Pořád si ovšem hlídala, aby nepřišla o svou roli obětního beránka, ve které se tolik vyžívala. Jak roky ubíhaly, Yvonne překročila padesátku, Sophie do spěla a začala mít matku znovu ráda. Tenhle pocit nezažila Sophie už hodně dlouho. Yvonne občas bývala rozumná, lidská a zároveň srdečná, a právě v těch chvílích ji Sophie zase poznávala. Yvonne se ale až příliš často chovala tak, jako by se u ní ozývala nějaká stará nedořešená stránka — tehdy přicházela hysterie, podrážděnost a nezdravá zvědavost, strach, že bude mimo hru, že nad sebou ztratí onu skrytou, nepochopitelnou kontrolu. Před pár týdny se Yvonne zastavila u Sophie na čaj a vyptávala se jí, jak se má. Otázka přišla naprosto nečekaně a Sophii překvapila. Ze zvyku odpověděla, že dobře, ale na matce viděla, že se jí ptá naprosto upřímně. Sophie se na chvíli zarazila, zamyslela se a pak se rozplakala, aniž věděla proč. Yvonne ji objala. Sophii to připadalo krásné, a přitom tak nesprávné, ale i tak sama sobě dovolila zůstat v její náruči a plakat kvůli něčemu, co nechápala. Možná se v ní jen uvolnilo nějaké napětí, možná Yvonne pochopila něco, co dokážou pochopit jen matky. Sophii se neskutečně ulevilo. Nikdy už o tom spolu nemluvily. Infrazářič a víno je zahřívaly zvenčí i zevnitř a vytvářely v jejich těle příjemnou koncentraci tepla. Sophie a Jane si 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187268
rozdělily obsah krabičky cigaret, kterou našly v mrazáku. Přesně tam totiž Yvonne ukládala cigarety pro hosty a sestry je odtamtud pokaždé sebraly. Postupně vykouřily celou krabičku a taxíkem si nechaly dovézt novou, spolu se dvěma sáčky slané lékořice. Stavil se za nimi Tom v pyžamu a rozčiloval se, že vypily víno, které si šetřil už pěknou řádku let. Jane a Sophie se rozesmály tak bujaře, že sotva popadaly dech. Potom je přepadla sentimentální nálada a vzpomínaly na dětství, letní pohodu, vůni topinek a čaje, jež se linula z kuchyně chalupy, na dny strávené koupáním v šérách a na babiččiny milé otázky, které jim kladla — patrně proto, aby posílila jejich sebevědomí. Sestry stočily hovor na otce a pak se odmlčely. Tak to dopadlo vždycky, když o něm mluvily: najednou zmlkly a přemýšlely, proč je musel opustit tak brzy. Tatínek Georg byl hodný, milý a spolehlivý — alespoň tak si ho Sophie pamatovala. Často uvažovala o tom, jestli by si myslela totéž, kdyby ještě žil. Georg Lantz zemřel v jednom newyorském hotelu během služební cesty. Sprchoval se a zničehonic se skácel mrtvý k zemi. Sophie si z něj pamatovala jen to dobré: jeho smích, vtipkování a starostlivost, jeho úžasnou osobnost, lehkost a cosi krásného, co vnímala u všech starších mužů, kteří se odmítli poddat zatrpklosti. Jako by z něj vyzařovala vůle mít se dobře, jako by to byl dárek pro jeho ženu, dvě dcery a Boha. Sophie ho nikdy nepřestala postrádat a ve své samotě si s ním občas povídala. Alkohol a pokročilá denní doba si vybraly svou daň. Jane si šla lehnout vedle Jesuse do pokoje pro hosty. Sophie přehodila deku přes Alberta, políbila ho na čelo a nechala ho spát. Taxikáře požádala, aby to vzal oklikou. Seděla na zadním sedadle, sledovala domy, které míjeli, a vychutnávala si pocit opojení a samoty. V téhle vilové čtvrti vyrůstala a měla ji ráda. Znala většinu domů, kolem nichž projížděli, a věděla, kdo tam bydlel kdysi a kdo tam ještě pořád bydlí. Bylo to její místo, její bezpečné místo na zemi. Přesto však svět míhající se za oknem taxíku pozorovala s jistou melancholií. Vypadal stejně, ale 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS187268