„Dobrou noc,“ řekl jsem. „Dobrou noc,“ ozval se Tomáš. Meyssonnier neodpověděl. Slyšel jsem jen vrznutí, jak se zavřely dveře. Asi po čtvrthodině jsem vstal a šel na něj zaklepat. „Tomáš spí,“ zalhal jsem. „Neruším tě?“ „Ne, ne,“ hlesl bezbarvě. Dotápal jsem k rákosovému pracovnímu stolku — postavil jsem ho sem kdysi kvůli Birgittě. „Tma jak v ranci,“ řekl jsem, abych nějak přerušil ticho. Meyssonnierova odpověď mě zarazila. „Kdoví jestli se zítra vůbec rozední,“ řekl, zase tak bezbarvě. Nahmatal jsem Birgittino rákosové křesílko a jen jsem se ho dotkl, připomnělo mi to jednu scénu. Když jsem v něm naposled seděl, Bir gitta mi stála nahá mezi koleny a já ji laskal. Nevím, zdali to způsobila ta vzpomínka, ale místo abych usedl, opřel jsem se jen rukama o lenoch a zůstal stát. „Není ti to tady samotnému dlouhé, Meyssonniere? Nemám tě přestěhovat do pokoje ke Colinovi a Peyssouovi?“ „Ne, děkuju,“ řekl zase tak ochable a zasmušile. „Věčně poslouchat Peyssouovy řeči o ženě a dětech. Kdepak, děkuju. Mám už tak dost těžkou hlavu.“ Chvilku jsem čekal, ale nic už nenásledovalo. Pochopil jsem — nepro mluví. Ani slovo. O Matyldě ani o svých dvou chlapcích. A náhle mi vytanula jejich jména — Francis a Gérard. Jeden šestiletý, druhý čtyřletý. „Jak tedy chceš.“ „Děkuju, Emanueli, stejně je to od tebe moc hezké,“ odpověděl, a jak užil té zdvořilostní fráze, silou zvyku se mu na několik vteřin vrátil normální hlas. „No, já půjdu,“ řekl jsem. „Nevyháním tě,“ pokračoval týmž tónem. „Jsi tu doma.“ „Ty taky,“ odvětil jsem rychle. „Malevil teď patří nám všem.“ Na to už ale nic neřekl. „Tak na shledanou zítra.“ „Ale stejně,“ ozval se pojednou, hlas opět pohaslý. „Ve čtyřiceti člověk ještě není tak moc starý.“
98 • 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186991
Mlčky jsem čekal na pokračování. Marně. „Moc starý na co?“ zeptal jsem se po chvilce. „Na to, že jestli to přežijeme, máme před sebou ještě nejmíň třicet let. A nikde nic, nic.“ „Myslíš žádná žena?“ „Nejenom.“ Ve skutečnosti měl na jazyku žádné děcko, ale nedokázal to slovo vypravit z úst. „No, já půjdu.“ Nahmatal jsem potmě jeho ruku a stiskl ji. Sotva mi stisk oplatil. Prožíval jsem jeho pocity takřka fyzicky, jako bych se byl od něho nakazil, a vrátil se do ložnice doslova s úlevou. Ale tam mě čekalo něco snad ještě horšího. A v podání ještě o stupeň rezervovanějším a cudnějším. „Je to zlé, co?“ řekl polohlasem Tomáš. Jeho zájem o Meyssonniera mě potěšil. „Můžeš si to domyslet.“ „Jistě,“ odpověděl. A dodal: „Měl jsem ve čtrnáctém obvodu malé synovce.“ A také sestry a rodiče, jak jsem věděl. Všechny v Paříži. „Meyssonnier měl dva synky,“ řekl jsem. „Zbožňoval je.“ „A ženu?“ „Tu už míň. Dělala mu scény kvůli jeho politice. Myslela si, že tím ztrácí zákazníky.“ „A byla to pravda?“ „Byla. Chudák Meyssonnier musel v Malejacu bojovat na dvou frontách. Proti starostovi a klerikálům. A doma s manželkou.“ „Jasně,“ řekl Tomáš. Ale hlasem jaksi trochu suchým a lehce podrážděným, jako by měl dost své vlastní bolesti a nemohl ji nést ještě za Meyssonniera. Nést s ostatními plně jejich bolest jsem mohl jen já, a také vlastně Menou, protože my dva jsme nikoho blízkého neztratili. Sestry jsem mezi své nejbližší nepočítal. Tomáš se ve tmě odmlčel a já se snažil využít nespavosti a dodat si trochu naděje. Myslel jsem na La Roque. Městečko La Roque, ležící asi
robert merle • malevil Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186991
patnáct kilometrů od nás na úbočí kopce, bylo totiž kdysi zbudováno jako pevnost a od severu, podobně jako Malevil, je chránila skála. Ráno jsem sice z donjonu tím směrem nic nespatřil, ale z Malevilu do La Roque bývalo vidět jen za hodně jasného počasí. Pokusit se tam dostat pěšky, abychom se přesvědčili na místě, na to si asi ještě dlouho počkáme. Kolik času jen stálo Tomáše a kamarády, aby urazili půldruhého kilometru od nás do Malejacu. „Metro nebo podzemní garáže,“ řekl náhle Tomáš. Ještě víc než bolest prozrazoval jeho hlas — stejně jako Meysso nnierův a patrně i můj — jakýsi chmurný údiv. Mé vlastní ohromení se navíc pojilo s jakousi otupující mlhou. Myšlenky se mi pohybovaly hlavou jen mátožně a nesmírně zvolna. Odmítaly se skládat v souvislý řetěz. Trvalo několik vteřin, než mi došlo, co měl Tomáš na mysli. „Znáš garáže na Champs–Élysées?“ pokračoval vyhaslým, ale zřetelně artikulujícím hlasem. „Znám.“ „Nepatrná naděje. Ano, kdo byl zrovna v podzemních garážích nebo v metru, mohl se zachránit. Momentálně. Ale pak?“ „Pak? Co tím myslíš?“ „Jako myši v pasti. Běhají od východu k východu, a každý je zava lený sutí.“ „Každý třeba ne.“ A zas ticho. Čím déle trvalo, tím víc ve mně rostl zvláštní pocit, jako by jím tma kolem nás ještě houstla. Až po nějaké chvíli mi teprve svitlo, že Tomášovo rozvažování nad šancemi hrstky Pařížanů, kteří možná přežili, plyne z myšlenky na jeho blízké. „Každý možná ne,“ opakoval jsem. „Dejme tomu,“ řekl. „Ale tím se problém jen odsune. Vy na ven kově jste soběstační. Máte všechno doma — uzené, zrno, spoustu naložených potravin, zavařeniny, med, sudy oleje, dokonce i zásoby soli do krmení. Ale v Paříži?“ „V Paříži jsou veliké potravinářské sklady.“ „V troskách nebo na popel,“ odvětil s náhlou hořkostí, jako by se rozhodl zanechat vší naděje.
100 • 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186991