Smrt odešla Na pohřeb přišla celá vesnice. Vítr už se utišil, z šedých mraků občas vykouklo bledé slunce. Lidé se křižovali, soucitně pokyvovali hlavou, ženy spínaly ruce a opakovaly: Ježíš Kristus. Ісус Христос. Když přišel kněz, všichni se seřadili do pohřebního průvodu. K večeru sousedé odešli a najednou se zdálo, že je dům prázdný. Kuchyň byla modrá kouřem, který tu po nich zbyl. Než jsem se pustila do mytí nádobí, otevřela jsem okno dokořán. Venku zpívali ptáci. Smrt odešla. Pak vešla do kuchyně máma. Unaveným krokem, skleslá, s žalostnou tváří začala sklízet ze stolu. Špinavé talíře vršila opatrně jeden na druhý, na to příbory. Jeden komínek vedle druhého. Dělala to pomalu, dávala si záležet, aby necinkla. Bylo to divné. Napadlo mě, že třeba chtěla slyšet ty ptáky. Konečně. Uložila jsem poslední talíř do almary, ještě zbývalo umýt dřez. Máma shrnula zašpiněný ubrus ze stolu, vyklepala ho z okna a okno zavřela. Stmívalo se. „Všichni se ptali, kde máš muže,“ ozvala se náhle. Řekla to tiše do mých zad, ale když jsem se otočila, hleděla zas upřeně do protější zdi. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186942
„Musela jsem si vymýšlet… lhala jsem na pohřbu vlastního syna,“ řekla, pootočila hlavu a upřela na mě oči. V jejím výrazu bylo odmítnutí všeho, co řeknu. (Musela jsem ji strašně zklamat, když se na mě dokáže takhle koukat.) „Mami, od svého příjezdu domů jen čekám, kdy si konečně promluvíme. Abys pochopila, uznala, že nemám za co se stydět.“ Stála, potřásala hlavou, myslela jsem, že nikdy nepřestane. Znala jsem to, tohle její umíněné gesto. Gesto, na které jsem v dětství z bezpečného úkrytu zírala s pusou dokořán. Nepřipouštělo žádné argumenty. „Všechno, čeho jsem se v životě bála ze všeho nejvíc, se mi už stalo,“ řekla po chvíli. „Promiň, jsem unavená. Půjdu si lehnout.“ Od mého příjezdu, jakmile uviděla moje břicho, se mi snažila vyhnout. Když jsme spolu osaměly, jako by ztratila řeč, ani nedutala. Byla jsem pro ni neviditelná. Musela přece vědět, jak mě tím ničí. Ale nikdy, v žádném případě nezvedla oči k mé tváři. Vždycky koukala dolů na desku stolu, na svá kolena, na podlahu ze starých dřevěných prken. „Mami…“ Už stála u dveří do pokoje. Sáhla po klice. Dveře zavrzaly. Klap. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186942
Vlado pije vodku Vlado je u nás, sotva se rozednilo. Postává na dvoře s mámou. Já stojím u okna a dívám se, jak spolu mluví. Vlado něco říká, máma k němu zvedá obličej, naklání hlavu a úplně normálně mu odpovídá. Dole po cestě jde soused s kozou. Teď se zastavil na kus řeči. Vlado zvedá ruku na pozdrav, máma potřásá hlavou. Od pusy jí jde pára. Dívám se a je mi ze sebe dost neveselo, přijdu si jako zločinec, kterého tu zavřeli a pak na něj zapomněli. Ale Vlado se náhle ohlédne, pak ještě jednou. Popadne ošatku s dřevem a jde s ní k našemu domu. Odskočím od okna, najednou nevím, co dělat, kam se vrtnout.
Miluješ ho? „Kamna vám málem vyhasla, економка – hospodyně,“ hlaholí Vlado. Přiloží a zaklapne železná dvířka. Pak stojí s rukama nataženýma k teplu a uculuje se. Jezdí po mně pohledem, říká, že mi to sluší, a já se jen pitvořím, ještě se rozdejchávám. Taky co na to říct, protože tohle se těhotným přece vždycky říká. O něco později sedí za stolem, makový koláč od včerejška zapíjí čajem a vodkou. Za dva roky se vůbec 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186942