RŮST Z KOŘENŮ
fakultou a nebyli ke své činnosti oficiálně některým církevním společenstvím vysláni (ordinováni). Naopak zase někteří ordinovaní duchovní zůstali v zemi, přijali civilní zaměstnání a skrytě působili dál. Jedním z nich byl Tobiáš Kučera, poslední kněz jednoty bratrské v Jaroměřicích u Jevíčka, který se usadil v Heršpicích. Jeho kolegou, pravděpodobně z orientace věrných Čechů (věrní Čechové tvořili součást církve podobojí), byl Martin Pecháček z Čermné ve východních Čechách. O něm zaznamenává čermenský písmák František Dušek, který žil v letech 1799-1869, ve svých rukopisných pamětech tuto zprávu: „V mém dětinství říkali starcové, že to slýchali od starších sebe starců, že obydlí posledního evangelického duchovního pastýře v Čermné bylo v čísle 241… To ale říkali starci mým předkům, že ten duchovní pastýř evangelický v Čermné byl živ jako ostatní lidé v obci a že pracoval, ruční práci dělal, jako ostatní občané. Když ale nějaké církevní služebnosti se jemu natrefily, tak že nechal práce ruční, umyl sobě tvář i ruce vodou a vykonal buď křest, nebo oddavky, neb pohřeb, neb co by se koli trefilo, a když to vykonal, šel opět k své ruční práci.“ Ordinovaní kazatelé byli v této době především členy luterské církve ze Saska nebo Slovenska, výjimečně i reformované církve nebo jednoty bratrské (husitské, případně podobojí orientace věrných Čechů samozřejmě nikde oficiálně uznáni nebyli). Kazatelé byli ordinováni někdy výslovně pro práci v českých zemích. Svědčí o tom i kazatelský revers Václava Trojana, kazatele skryté církve, který působil převážně v Polabí: „Léta Páně 1670 dne 3. novembra. Já Václav Trojan z Šarové Lhoty království Českého zplozen jsem z poctivých rodičů, otce Jana Trojana a matky Kateřiny, a v literním umění v slavném Novém Městě pražském od mladosti jsem se učil: za vrchnost majíce, já i milí páni rodičové moji, hrabata Smivic (sic!). Zatím podle vůle Boží a pořádného zvolení a vyvolení věrných a upřímných křesťanů a vyznavačů evangelia Pána Krista podobojí podle konfese svaté Auspurské v království Českém pozůstávající v kraji čáslavském dostal jsem potvrzení úřadu svatého kněžského v Ilave v království uherském od jeho dvojctihodnosti Joachima Kalinky, vznešeného muže a superintendanta stolice slavné Liptovské, Oravské a Trenčanské, a podpisuji se v knize této, [ 97 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186892
RŮST Z KOŘENŮ
totiž Libro Konkordie a Confessii Auspurskej [Liber concordiae (Kniha svornosti), Augšpurské vyznání - základní luterské věroučné knihy], a slibuji, že čisté učení Kristovo až do smrti vyznávati budu.“ Potomci české reformace se začali už v tomto období postupně sjednocovat. Vytvářela se skrytá církev české reformace, navazující vědomě na husitství i jednotu bratrskou, na Českou konfesi i skutečnost danou Rudolfovým majestátem. Tato církev měla také svou organizaci, ovšem přizpůsobenou podmínkám ilegálního společenství. I v zahraničí ustupovalo postupně přísné lpění na vlastních konfesích u luteránů a reformovaných na mnoha místech niternějšímu, osobnějšímu a ne tak dogmaticky orientovanému pietismu. To bylo ovzduší příznivé i pro oživení tajných evangelíků v českých zemích. Spolupráce započatá po roce 1609 se v extrémních podmínkách prohlubovala až k vzájemnému prorůstání a k podivuhodnému vnitřnímu sjednocení, které zaznívá už ze soudních protokolů 18. století a jednoznačně se projeví v době vydání tolerančního patentu. Nemalou úlohu přitom sehrál zmíněný, vnějšími okolnostmi vynucený přesun odpovědnosti z ordinovaných kazatelů na neordinované pracovníky z vlastních řad. Přelom je zřetelný už na počátku 18. století. Skrytá církev tehdy nechtěně odhalila svou existenci, když se někteří její představitelé odhodlali k jednání o náboženskou svobodu alespoň v té míře, jak existovala ve Slezsku. Tam měli totiž (jak už bylo zmíněno) podle ustanovení vestfálského míru evangelíci možnost se soustředit kolem několika tzv. artikulárních chrámů. Když i tato ujednání byla na přelomu 17. a 18. století porušována, byl roku 1697 na říšském sněmu ve Švédsku podán návrh, aby se král Karel XII. ujal evangelíků (tj. luteránů) na Rýně, v Uhrách, ve Slezsku i na jiných místech, kde jsou utiskováni. Po nástupu Josefa I. na habsburský trůn vtrhl Karel XII. se švédským vojskem do Slezska. Altranstädtská smlouva z 1. září 1707 pak nejen zavazovala Josefa I. zachovávat úmluvy vestfálského míru a vrátit evangelíkům roku 1648 povolené kostely, ale určila ještě několik dalších „chrámů milosti“ (pro české a moravské evangelíky byly nejvýznamnější chrámy v Těšíně a v Jelení Hoře, kam mnozí po desetiletí tajně docházeli). [ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186892
RŮST Z KOŘENŮ
Tyto skutečnosti podnítily představitele skryté církve v Čechách a na Moravě k oficiální akci. Neměla a ani nemohla mít úspěch, protože Karel XII. respektoval přesně ujednání vestfálského míru, které postavilo Čechy a Moravu jednoznačně na opačnou stranu demarkační linie. Bylo ovšem naivní se za této situace domnívat, že velmoc překročí svůj vlastní stín a ujme se pronásledovaných v konkurenční mocenské sféře. Roku 1710 byl na Moravě na kunštátském panství zatčen slepý žebrák Jiří Novák z Krouny. Už jsme si řekli, že lidé, kteří nebyli připoutáni k půdě, ale mohli se volně pohybovat z panství na panství, měli pro skrytou církev velký význam. Žebráci, ale také sekerníci, podomní obchodníci, plátýnkáři apod. měli tuto svou „profesi“ často více či méně jako krycí. Ve skutečnosti konali práci spojek. U Jiřího Nováka byl při osobní prohlídce nalezen dopis, jehož jádrem je vybídka k podání žádosti o uvolnění některých evangelických kostelů také v Čechách a na Moravě. Uvádí se předběžné jednání s mužem jménem Kašpar Mázor, ochotným zprostředkovat předání žádosti švédskému králi ve Vratislavi. Žádosti mají totiž být dvě, jedna z pražských měst, druhá z venkova, přičemž pražská má být připravena jako první. Na nutné výlohy a posly je třeba peněz, vybízí se tedy ke sbírce, již má zprostředkovat doručitel listu. Závěrečný pozdrav je spojen s podpisy skupiny představitelů skryté církve. „S tím všecky v ochranu Pána Boha všemohoucího poroučíce zůstáváme všech spolu v církvi evangelické trvající služebníci, mnozí věrní Čechové.“ Jiří Novák na mučení vyzradil nakonec jména některých evangelíků na obou stranách česko-moravské zemské hranice. Úřady se pak dozvěděly poměrně hodně o vnitřním životě a organizaci skryté církve, jejíž vedoucí osobnosti udržovaly spojení navzájem i se zahraničím. Byli tu ovšem i ordinovaní kazatelé, kteří také nadále navštěvovali určité oblasti. Patřil k nim například Daniel Stránský, oficiálně na krátkou dobu ustanovený kazatel při „chrámu milosti“ v Těšíně, ve skutečnosti však působící jako cestující kazatel v Čechách a na Moravě. Stránský měl možnost nahlédnout lépe do diplomatického zákulisí ve Slezsku a skrytou církev podle svých možností před akcí i Kašparem Mázorem (v dopise označeném za „dobrého křesťana ze Slízska“) varovat. [ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186892