Zrušení živnostenského oprávnění náleží přezkoumávat pouze meze neboli zákonný rámec volné úvahy správního orgánu, a další otázky, které se však netýkají samotného obsahu uvažování. Jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že správní orgán dodržel všechny zákonem stanovené podmínky pro použití správního uvážení, Nejvyšší správní soud se s jeho právním závěrem plně ztotožňuje. K výše uvedenému je nutno dodat, že pro souzenou věc je zcela právně irelevantní, z jakého důvodu nebyla stěžovatelka schopna plnit své závazky vůči státu, neboť zákon sám nestanoví, že by správní orgán měl zkoumat příčiny stěžovatelčiny insolventnosti. Je zřejmé, že toto hledisko bylo možno promítnout do volné úvahy správního orgánu, což je však oblast vybočující z rámce přezkumu ve správním soudnictví, nehledě na okolnost, že ze spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka neplnila své závazky již před „svým nezákonným vyhnáním“ ze své provozovny, a to opakovaně. Zcela nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné se s ohledem na konstrukci stížních bodů, které prakticky argumentují pouze rozporem rozhodnutí správního orgánu s dobrými mravy, vyjádřit k dopadu této kategorie
na oblast správního rozhodování, s tím, že Nejvyšší správní soud si je vědom, že na posouzení sporné věci tato otázka nedopadá. Nejvyššímu správnímu soudu se v této souvislosti jeví jako vhodné ocitování nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 26.: „Z ustanovení § 3 odst. 2 správního řádu plyne, že správní orgány jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy. V podstatě se jedná o zákonné vyjádření pravidel „elementární slušnosti a dobrých mravů“, bez nichž si nelze představit žádný spravedlivý proces, tedy ani správní rozhodování.“ Z uvedeného nálezu je zřejmé, že ve správním řízení se nepoužívá obecná generální kategorie dobrých mravů, avšak i ve veřejném právu, potažmo ve správním řízení, je možno nalézt klauzule, které mají podobný obsah jako kategorie dobrých mravů, ovšem s některými odlišnostmi danými materií právní úpravy; je zřejmé, že všechny tyto klauzule mají společný cíl, a to být určitým doplňkovým faktorem pro výkon subjektivních práv a povinností. V souzené věci však, jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, krajský soud ani Nejvyšší správní soud neshledal v postupu správních orgánů žádné pochybení.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186781
Správní delikty
IV. SPRÁVNÍ DELIKTY A TRESTNÉ ČINY NA ÚSEKU ŽIVNOSTENSKÉHO PODNIKÁNÍ 4.1 Správní delikty 39. Neoprávněné provozování koncesované živnosti na základě oprávnění k živnosti volné
pravě, je třeba především postavit najisto, že osoba, které má být sankce uložena, je dopravcem ve smyslu § 2 odst. 12 tohoto zákona.
§ 63a odst. 3 zák. č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona § 2 odst. 1 a 3 zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 7 A 84/2001 č. 99/2004 SbNSS
I. Podnikatel neoprávněně podniká, nemá-li živnostenské oprávnění k provozování činnosti, která je živností, anebo má-li sice živnostenské oprávnění, které ale předmět skutečně provozované činnosti (živnosti) nepokrývá. II. Má-li podnikatel pouze oprávnění k živnosti volné (zde: „služby se speciálními stroji“), podniká neoprávněně, vykonává-li v tomto rámci také činnost, k níž je třeba koncese (zde: „silniční doprava nákladní“). Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 7 A 87/2002 č. 126/2004 SbNSS Z odůvodnění: viz rozhodnutí č. 4.
40. Nutnost zjistit, kdo je dopravcem § 35 odst. 3 zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě Před uložením sankce podle § 35 odst. 3 zák. č. 111/1994 Sb., o silniční do-
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 20. 4. 2000 byla žalobci uložena pokuta za porušení § 21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v návaznosti na § 14 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 187/1994 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 4. 2001 bylo rozhodnutí orgánu I. stupně změněno a výše uložené pokuty snížena. Došlo též ke změně právní kvalifikace jednání. Žalobce včas napadl posléze uvedené rozhodnutí žalobou u Vrchního soudu; ten však řízení do konce roku 2002 nedokončil a věc byla po 1. 1. 2003 předána Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Při ukládání pokuty vyšel správní orgán I. stupně z kontroly, provedené pracovnicí odboru dopravy, při níž bylo zjištěno, že vozidlo provozované žalobcem jako podnikatelem bylo označeno střešní svítilnou
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186781
Správní delikty a trestné činy na úseku živnostenského podnikání bílé barvy s nápisem „A.“. Dále bylo zjištěno, že žalobce nesdělil dopravnímu úřadu záměr používat toto vozidlo jako vozidlo taxislužby. Tím došlo k porušení ustanovení § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě v návaznosti na ustanovení § 14 odst. 3 písm. b) prováděcí vyhlášky; s ohledem na to, že na vozidle, jemuž nebylo přiděleno evidenční číslo taxislužby, byla umístěna střešní svítilna bílé barvy s nápisem „A.“, došlo také k porušení § 21 odst. 6 zákona o silniční dopravě. Tím byla naplněna skutková podstata deliktu [§ 35 písm. g), písm. f) a písm. t) zákona o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb.]. Při nařízeném ústním jednání žalobce uvedl, že v den kontroly provedené 6. 1. 2000 taxislužbu neprovozoval. O střešní svítilně sdělil, že to byl střešní nosič, který nebyl připojen na elektrický proud a sloužil pouze jako reklama. Uvedl, že koncesní listina mu byla sice vydána, ale taxislužbu neprovozuje a od 31. 3. 2000 je zaměstnán jako řidič taxislužby u pana K. Dne 6. 1. 2000 byl pouze soukromou osobou. V odvolacím řízení žalobce především namítl, že pokuta byla uložena za delikt z 6. 1. 2000, který však nebyl projednán ve stanovené lhůtě jednoho roku, a proto nelze pokutu uložit ani vymáhat. Dále uvedl, že zjištění, z nichž vychází správní orgán, jsou nesprávně hodnocena a jsou neúplná. Žalobce v době provedené kontroly nepodnikal ani nebyl zaměstnán, tudíž neprovozoval taxislužbu. Pracovat v taxislužbě začal až 31. 3. 2000 u zaměstnavatele pana K., takže nemohl porušit ustanovení § 21 odst. 3 a 4 zákona o silniční dopravě. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 4. 2001 byla žalobci za porušení ustanovení § 21 odst. 3 a 4 uložena pokuta ve výši 35 000 Kč podle § 35 odst. 3 písm. c) a h) zákona o silniční dopravě v návaznosti na ustanovení § 11 odst. 4 nové prováděcí vy-
hlášky (č. 478/2000 Sb.). Skutek, o němž rozhodoval žalovaný, byl ve výroku rozhodnutí popsán tak, že žalobce jako provozovatel taxislužby neoznámil písemně místně příslušnému dopravnímu úřadu svůj záměr používat vozidlo k výkonu taxislužby, a přesto je označil způsobem s vozidly taxislužby zaměnitelným. Žalovaný se posléze podrobně zabýval námitkami, které v odvolání proti rozhodnutí orgánu I. stupně žalobce uplatnil. Žalovaný vyšel z učiněných skutkových zjištění a uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty § 35 odst. 3 písm. c) zákona o silniční dopravě není relevantní, zda vozidlo označené způsobem zaměnitelným s vozidly taxislužby bylo v době kontroly v provozu či nikoliv. Stačí, když dopravce označí vozidlo, které není evidováno jako vozidlo taxislužby, způsobem zaměnitelným s vozidly taxislužby. Dále žalovaný k tvrzení, že žalobce nechtěl využívat vozidlo pro provoz taxislužby, uvedl, že žalobce je držitelem koncesní listiny k provozování taxislužby vystavené dne 6. 12. 1999, a je tak povinen dopravnímu úřadu oznámit údaje o vozidle, které hodlá používat k provozování taxislužby. Tuto povinnost však nesplnil a způsobem přinejmenším s vozidly taxislužby zaměnitelným vozidlo označil, čímž se dopustil protiprávního jednání. Jeho tvrzení je účelové i s ohledem na fakt, že krátce po provedené kontrole vstoupil do pracovního poměru u pana K. a jeho vozidlu bylo přiděleno evidenční číslo vozidla taxislužby. Žalovaný poukázal na text ustanovení § 56 odst. 1 – „světelná zařízení vozidel“ – vyhlášky č. 102/1995 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích, ve kterém se konstatuje, že střešní svítilna je světelným zařízením sloužícím k označení vozidel taxislužby, a nemůže tak být současně přípustné, aby střešní svítilnu mohli volně používat pro-
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186781