Občanskoprávní a správní odpovědnost
šený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. Ztížení společenského uplatnění tedy vzniká – jinými slovy řečeno – v době, kdy se zdravotní stav poškozeného zaměstnance po léčení natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má lékař k dispozici, objektivně provést jeho hodnocení.
V posuzované věci dospěl odvolací soud na základě znaleckého posudku doc. MUDr. Gerharda Waberžinka, CSc., pokud jde o neurologický nález a prof. MUDr. Arnošta Pellanta, DrSc., pokud jde o obtíže s hlasivkami, k závěru, že „nepříznivé důsledky spočívající v hybném deficitu končetin, stejně jako nález z otorinolaryngologie se stabilizovaly v roce 2001“, zatímco (vycházeje ze znaleckých posudků znalce MUDr. Pavla Navrátila, CSc.) „urologické obtíže se stabilizovaly v roce 2003, jakož i psychický stav“ (znalec MUDr. Jan Kolomazník).
S dovolatelem lze souhlasit, že zdravotní stav poškozeného pro účely odškodnění ztížení společenského uplatnění je třeba chápat jako jeden celek, z něhož nelze jednotlivá dílčí poškození oddělovat. Je tomu tak již proto, že není jistě podstatné, jaká je klasifikace jednotlivých zdravotních poškození podle formálních kritérií lékařské vědy, která je zařazují do jednotlivých medicínských oborů, a že ztížení společenského uplatnění je třeba hodnotit komplexně, „napříč“ jednotlivými lékařskými specializacemi tak, aby ztížení, či ztráta uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti byla vystižena úplně a beze zbytku. Uvedenému ale nelze rozumět tak, že o ustálení zdravot-
98
ního stavu bude možné uvažovat až tehdy, naplní-li se (anebo vyloučí-li se) další možná zhoršení zdravotního stavu poškozeného, která by mohla (ale nemusela) v dalším průběhu doby pravděpodobně přicházet v úvahu. Na to, zda byl zdravotní stav poškozeného ustálen ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nelze – jinak řečeno – usuzovat zpětně z poznatků o vývoji zdravotního stavu poškozeného získaných po skončení léčby v dalším období na základě zhoršení, které nebylo původně předpokládáno.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (srov. § 4 odst. 1 větu druhou vyhlášky č. 32/1965 Sb.); možnost lékaře považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený není tedy podmíněna tím, zda v budoucnu po skončení léčby případně nastanou komplikace, které v daném okamžiku nepředpokládal (srov. třeba v posuzované věci znalecký posudek doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc., ze dne 3. 11. 2001, který si žalobce nechal zpracovat před podáním žaloby). Pro tento případ, dojde-li k nepředvídaným změnám zdravotního stavu, ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. umožňuje – jak na to také poukazuje odvolací soud – odškodnit další nastalé zhoršení původního poškození na zdraví; právní úprava ale nedává podklad pro opuštění původního úsudku o ustálení zdravotního stavu a pro posunutí závěru o něm do budoucna jen proto, že po skončení léčby nastaly nepředvídané komplikace. Oproti tomu v případě neskončené léčby, přestože by již bylo možné hodnotit některé dílčí položky ztížení společenského uplatnění, ale celková léčba dosud není skončena a kontinuálně pokračuje léčení předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození, nemůže být přijat závěr o ustálení zdravotního stavu poškozeného, který by měl za následek vznik nároku na ztížení společenského uplatnění (jako příklad navozující
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186780
Odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění
otázku ukončení léčby srov. opět vyjádření doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc. ze dne 4. 12. 2004 k léčení tzv. dekubitů, jako „důležité a nedílné součásti míšního přerušení“, a oproti tomu posudek doc. MUDr. Gerharda Waberžinka, CSc. ze dne 10. 10. 2006, který hodnotí tutéž otázku samostatně).
Z uvedeného vyplývá, že zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, lze považovat za ustálený až po skončení kontinuálně probíhající léčby předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození. Okolnost, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu poškozeného je třeba hodnotit komplexně, nikoliv zvlášť pro jednotlivé lékařské obory, na které se lékařská věda formálně dělí. Je-li k posouzení této skutkové otázky zapotřebí odborných znalostí z více lékařských oborů (specializací), je v občanském soudním řízení možné ustanovit buď znalce, do jehož odvětví posuzovaná otázka spadá převážně, anebo znalce, jehož odvětví má všeobecnější „průřezové“ zaměření (jako je obor posudkového lékařství – srov. znalecký posudek doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc., ze dne 3. 11. 2001, který kromě jiného hodnotí rovněž poškození urologická a obtíže psychické), s tím, že znalci je povoleno přibrání konzultanta z příslušného oboru; odpovědnost znalce za správnost učiněných závěrů není v tomto případě dotčena ani v oné části posudku, o níž bylo konzultováno (srov. § 10 odst. 2 zákona č. 37/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících).
V projednávané věci sice soudy při výkladu ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vycházely ze správného názoru, že vznik ztížení společenského uplatnění „podle dosavadních právních předpisů“ je závislý na tom, zda k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Jestliže však odvolací soud dospěl k závěru, že ztížení společenského uplatnění vzniká postupně podle toho, jak se zdravotní stav žalobce vždy dílčím způsobem ustaloval v rámci jednotlivých oborů, které lékařská věda formálně rozeznává, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v jeho zamítavé části a ve výrocích souvisejících i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186780
V. Právo na ochranu osobnosti 20. K právu na náhradu nemajetkové újmy v penězích v případě úmrtí blízké osoby zaviněné zdravotnickým zařízením § 11, 13 obč. zák.
Právo na ochranu osobního soukromí je právem fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob. Přílišná akcentace pozitivní složky práva na ochranu soukromého života vede k neadekvátnímu zúžení ochrany pouze na to, aby skutečnosti soukromého života fyzické osoby nebyly bez jejího souhlasu či bez důvodu uznávaného zákonem a tak nebyla narušována integrita vnitřní sféry, která je pro příznivý rozvoj osobnosti nezbytná. Ústavní soud nesdílí toto zúžené pojetí, neboť respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, když k rodinnému životu patří nejen sociální a morální vztahy, ale také zájmy materiální povahy (např. vyživovací povinnost). Respektování takto pojatého rodinného života zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů.
Nález Ústavního soud ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99 SbÚS 32/2000
100
Z odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 1999, č. j. 11 C 2/99-24, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, č. j. 2 Co 96/99-38. Prvním z napadených rozsudků soud zamítl její návrh vůči Nemocnici s poliklinikou v Prachaticích (dále jen „nemocnice“) na zaplacení 500 000 Kč, kteréžto částky se domáhala z titulu neoprávněného zásahu do práva na soukromí jako náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud druhým z napadených rozsudků prvoinstanční rozsudek potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (po jejím doplnění a upřesnění) namítala, že došlo k zásahu do jejího práva na soukromí chráněného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“; pozn. ve stížnosti opakovaně nepřesně označovanou) a že zejména rozhodnutím soudu prvního stupně bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení práva na ochranu soukromí nespatřuje v postupu soudů, ale v jednání bývalého zaměstnance nemocnice. Konkrétně šlo o situaci, kdy matka stěžovatelky byla v průběhu roku 1995 opakovaně hospitalizována v zařízení nemocnice a ošetřující lékař (tehdejší zaměstnanec nemocnice) záměnou krevní skupiny při transfuzi krve vyvolal nebezpečné zdravotní komplikace, v jejichž důsledku pacientka zemřela. Za tento skutek byl ošetřující lékař odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce dva a půl roku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186780