jádřitelná všeobecným ekvivalentem (tj. penězi), a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz (nedochází-li k naturální restituci). Skutečnou škodou, kterou je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci podle ustanovení § 205b odst. 1 věty první zák. práce358, je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnance. Oproti tomu jinou škodou je ušlý majetkový prospěch spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnance nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Skutečnou škodou je proto např. i ztráta na výdělku vzniklá zaměstnanci porušením právních povinností zaměstnavatele. Je tomu tak proto, že mzda slouží převážně k úhradě skutečných nákladů na jeho živobytí (včetně nákladů na reprodukci jeho pracovní síly). Případné úspory, na které může být část mzdy převedena, rovněž zpravidla plní funkci zabezpečení jeho hmotné existence v budoucnu. Jestliže tedy zaměstnanec v důsledku právní skutečnosti, se kterou pracovněprávní předpisy spojují vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, pozbyl možnosti dosahovat mzdy (výdělku), kterou by pokrýval náklady na zajištění dosažení původní ceny jeho práce na pracovním trhu, je tato jeho ztráta na výdělku skutečnou škodou, a nikoli škodou jinou; jiná škoda na výdělku zaměstnance by mohla spočívat např. v rozdílu mezi vyšším výdělkem, který by – kdyby nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (např. v důsledku očekávaného povýšení na funkci spojenou s tímto výdělkem) zaměstnanec od určité doby dosahoval, a výdělkem (nižším), který měl před škodnou událostí.
Obecná odpovědnost
O tom, že ztráta na výdělku vzniklá zaměstnanci porušením právních povinností zaměstnavatele je skutečnou škodou, neměla pochybnosti ani dosavadní judikatura (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 3. 1976, sp. zn. 5 Cz 16/76, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, roč. 1977, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 2. 1982, sp. zn. 6 Cz 17/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 1984, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 11. 1982, sp. zn. 6 Cz 25/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, roč. 1984, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 1214/98). Stejnou povahu má – jak správně uvádí odvolací soud – také odstupné vyplácené ve smyslu ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce359; také ono (odstupné) slouží převážně k úhradě skutečných nákladů na reprodukci pracovní síly zaměstnance. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku360 (podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce361), pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 304/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, roč. 2004). O jinou ško-
Nyní podle ustanovení § 268 odst. 1 věty první zák. práce. Nyní ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce. 360 Nyní se odstupné poskytuje ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. 361 Nyní minimálně tři měsíce. 358 359
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186770
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu
du se nemůže jednat též proto, že se nejedná o případ, kdy má dojít ke zvýšení (rozmnožení) majetku, jež bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Jak vyplývá z ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce362, nárok na odstupné ve výši tam uvedené (dvojnásobek průměrného výdělku363) vzniká, při splnění v tomto ustanovení uvedených podmínek, ze zákona – automaticky; nejde tedy již o žádné očekávání, ale o plnění, jež za popsané situace je poskytováno bez ohledu na jakékoliv jiné podmínky.
132. Náhrada škody v souvislosti s dohodou o rozvázání pracovního poměru (náhrada za ztrátu na výdělku) § 49, § 265 odst. 1, § 265 odst. 2, § 371 zák. práce
Jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele v úmyslu, aby jiného zaměstnance přiměl k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, tohoto zaměstnance ujistí, že může bez obav, že přijde o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, požádat o přiznání starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu), ačkoliv musel vědět (při vynaložení náležité péče, kterou lze po něm rozumně požadovat, musel zjistit), že přiznáním starobního důchodu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zaniká a že jeho ujištění je nepravdivé, porušil tím svou právní povinnost v rámci plnění úkolů zaměstna-
vatele. Zaměstnavatel odpovídá za škodu, která tím zaměstnanci vznikla.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1769/2003 R 10/05364 Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce365 je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití366. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití367 zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Naproti tomu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce368 zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících ve smyslu ustanovení § 9 a 10 zák. práce369 jeho jménem nebo přímo samotným zaměstnavatelem – fyzickou osobou. V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaná nemůže žalobci odpovídat za
Nyní z ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce. Nyní nejméně trojnásobek průměrného výdělku. 364 Rozhodnutí bylo publikováno též v SoJ č. 5/04, s. 366. 365 Nyní podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. 366 Nyní úmyslné jednání proti dobrým mravům. 367 Nyní proti dobrým mravům. 368 Nyní podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce. 369 Nyní ve smyslu ustanovení § 11 zák. práce. 362 363
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186770
škodu podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce370, neboť se žalobce domáhá peněžitého plnění za období od 1. 1. 1998 po skončení pracovního poměru účastníků a je tedy vyloučeno, aby se jednalo o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním. Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce371. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou – jak vyplývá z výše uvedeného – porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo zaměstnavatelem – fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce372 má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm.b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
V posuzovaném případě – jak se podává z obsahu žaloby – žalobce tvrdí, že mu vznikla škoda ve výši pobírané náhrady za ztrátu na výdělku, kterou pozbyl v příčinné souvislosti s ujištěním žalované (resp. zaměstnanců žalované jednajících jejím jménem), že odchodem do mimořádného starobního důchodu o tuto náhradu za ztrátu na výdělku nepřijde.
Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že zaměstnanci, kteří jménem zaměstnaNyní podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Nyní podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce. 372 Nyní podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce. 373 Nyní § 11 zák. práce. 374 Nyní podle ustanovení § 371 zák. práce. 375 Nyní ustanovením § 301 písm. c) zák. práce. 376 Nyní podle ustanovení § 371 zák. práce.
Obecná odpovědnost
vatele (§ 9 a 10 zák. práce373) navrhují jinému zaměstnanci, aby požádal o přiznání starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu), a sdělují mu, jaké následky bude mít přiznání starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu) na další poskytování náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce374, jsou povinni mu o tom poskytnout pravdivé a úplné údaje, neboť jen takovým postupem mohou řádně splnit své povinnosti zaměstnanců uložené jim ustanovením § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce375. Jestliže tedy zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele, který v úmyslu, aby jiného zaměstnance přiměl k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, tohoto zaměstnance ujistí, že může bez obav, že přijde o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, požádat o přiznání starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu), ačkoliv musel vědět (při vynaložení náležité péče, kterou lze po něm rozumně požadovat, musel zjistit), že přiznáním starobního důchodu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zaniká a že jeho ujištění je nepravdivé, porušil tím svou právní povinnost v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. Vznikne-li pak následkem porušení této právní povinnosti zaměstnanci (který návrh přijme v přesvědčení, že poskytnuté údaje jsou pravdivé, a který by jinak s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasil) škoda tím, že pozbude náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle ustanovení § 195 zák. práce376, která by mu jinak – nebýt porušení této povinnosti – náležela, je zaměstnavatel povinen tuto škodu nahradit.
370 371
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186770