Právní úkony může dostat do rozporu s odedávna uznávanou zásadou „ochrany zájmů poctivého nabyvatele“, tzn. nabyvatele, který se v dobré víře domníval, že věc získal od vlastníka. Porušení kupní smlouvy ze dne 15. 6. 1993 jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby. V posuzovaném případě dochází ke střetu obligačního práva, jež zavazuje zcizitele k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru, s již existujícím vlastnickým právem. Vlastnickému právu je proto třeba dát přednost.
56. Neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem § 39 obč. zák. Jestliže stát v době konání dražby provozní jednotky nebyl vlastníkem domu, v němž se nacházely nebytové prostory tvořící tuto jednotku, pak smlouva o nájmu těchto prostor, uzavřená s vydražitelem podle § 15 odst. 1 zák. č. 427/1990 Sb. je právním úkonem absolutně neplatným. R 63/00
klad, že vlastníkem nemovitosti je v době konání dražby stát (jde přece o převod některých věcí z vlastnictví státu). Závěry, které v podrobnostech odvolací soud dále rozvedl k otázce tzv. práva hospodaření, jsou přiléhavé, přesvědčivé a lze k nim dodat, že vůči právnímu nástupci vlastníka zákon vydražiteli zachovává právo na užívání, ovšem za předpokladu, že s vlastníkem nebo s organizací, jíž svědčilo právo hospodaření, již uzavřel platnou smlouvu o nájmu nebytového prostoru (§ 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., v rozhodném znění).
57. Neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem § 39 obč. zák. Kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 SoJ 12/00, s. 441
Z odůvodnění:
Z odůvodnění:
Nemůže-li být pochyb o tom, že v době konání dražby provozní jednotky (21. 2. 1992) již nebyl vlastníkem domu, v němž se nacházely nebytové prostory jednotku tvořící, stát, nýbrž Město O., pak smlouva o nájmu těchto prostor, uzavřená nikoliv s vlastníkem nemovitosti, je nutně právním úkonem absolutně neplatným. Odvolací soud správně zdůraznil, že v podmínkách určených ustanovením § 1 zákona č. 427/1990 Sb., je zařazen sic výslovně nezmíněný, leč zcela samozřejmý předpo-
Kupní smlouva ze dne 9. 4. 1997 byla uzavřena ve stejný den (současně), kdy byla mezi žalovanými 1) a 2) na straně jedné a žalovaným 3) na straně druhé sjednána „zastavárenská smlouva“ o půjčce částky 200 000 Kč a zástavní smlouva, sloužící k zajištění nároků žalovaného 3) z této „zastavárenské smlouvy“. Vzhledem k tomu, že výše kupní ceny odpovídá výši nároků žalovaného 3) vůči žalovaným 1) a 2) ze „zastavárenské smlouvy“ (vrácení půjčky 200 000 Kč a zaplacení tzv. zastavárenské-
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186768
Občanskoprávní závazkové vztahy ho poplatku ve výši 60 000 Kč) a nikoliv obecné (obvyklé) ceně nemovitostí [to je zřejmé již z toho, že žalovaní 1) a 2) koupili v roce 1996 předmětné nemovitosti od žalobkyně za cenu ve výši 700 000 Kč], k tomu, co bylo ve smlouvě (v jejím čl. III) sjednáno o úhradě kupní ceny, a za přihlédnutí k tomu, co o účelu smlouvy uvedl jednatel žalovaného 3) J. H. před soudem prvního stupně, je nepochybné, že účelem kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1997 nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným 3); skutečným účelem této smlouvy – jak soudy zjistily – bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného 3) na úhradu jeho pohledávky ze „zastavárenské smlouvy“, která byla zajištěna zástavním právem k těmto nemovitostem, jestliže pohledávka nebude žalovanými 1) a 2) řádně a včas uspokojena, tedy – řečeno jinak – skutečným smyslem kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1997 bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 553 odst. 1 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází – byť podmínečně – ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav. V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva nešlo. Z kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1997 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím obsahem nebyl převod práva dlužníků [žalovaných 1) a 2)], na základě kterého by se věřitel [žalovaný 3] stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. I po uzavření smlouvy zůstali žalovaní 1) a 2) vlastníky předmětných nemovitostí a vlastnické právo mělo přejít na žalovaného 3) tím, že žalovaní 1) a 2) svůj dluh řádně a včas nesplní (poté, co budou v prodlení se splněním dluhu). Takovéto ujednání představuje podle svého obsahu – jak uvedeno výše – tzv. propadnou zástavu.
58. Neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem § 39, 34, 588 obč. zák. § 76, § 171 odst. 2 o. s. ř. Kupní smlouva, kterou prodávající porušil zákaz převodu věci (nemovitosti), uložený mu vykonatelným rozhodnutím o předběžném opatření ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. R 59/01
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186768
Právní úkony Z odůvodnění: První žalovaná uzavřela kupní smlouvu o převodu nemovitostí v době, kdy jí bylo doručeno předběžné opatření z 26. 5. 1995, jímž jí to bylo zakázáno. Toto rozhodnutí soudu jí bylo doručeno 1. 6. 1995 (č. 1. 28) a smlouvu o převodu uzavřela dne 16. 5. 1996; učinila tak přesto, že ještě před tímto datem (dne 16. 4. 1996 – viz č. 1. 29) bylo doručeno jejímu zástupci usnesení krajského soudu, jímž bylo nařízené předběžné opatření potvrzeno (jen pro úplnost se dodává, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ale vykonatelné – a tedy vyslovený zákaz účinný – již dnem doručení, jak správně uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně – srov. § 171 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně dovodil, že za těchto okolností je třeba kupní smlouvu považovat ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. za neplatnou, neboť svým obsahem i účelem odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům. Tento závěr – pro rozhodnutí ve věci samé určující – sice blíže neodůvodnil (tj. neuvedl,jakému ustanovení zákona smlouva odporuje, resp. proč konkrétně se příčí dobrým mravům), odvolací soud však nicméně považuje úsudek prvostupňového soudu o neplatnosti uzavřené smlouvy za správný. Tím, že bylo první žalované vykonatelným rozhodnutím soudu zakázáno nemovitosti převést, bylo její vlastnické právo oslabeno o jednu jeho složku, a sice o oprávnění věcí nakládat, tj. disponovat s ní. Za této situace mohla sice předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky, avšak nemohla ho zcizit (§ 123 obč. zák.). A učinila-li tak, je třeba její právní úkon považovat za neplatný proto, že k tomu nebyla oprávněna.
59. Neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem § 39, § 52 a násl. obč. zák. zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele Kupní smlouva, kterou jako kupující uzavřel spotřebitel [§ 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, § 52 odst. 3 obč. zák.], je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.), je-li předmětem prodeje věc, jejíž prodej na spotřebitelském trhu nebyl příslušným orgánem schválen, ač takovému schválení podle zvláštních právních předpisů podléhá. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2001, sp. zn. 25 Co 355/2001 SoRo 1/03, s. 10 Z odůvodnění: Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (společnost s ručením omezeným) domáhala uložení povinnosti žalované (fyzická osoba) zaplatit jí částku 10 380 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z dlužné částky od 22. 6. 1998 do zaplacení. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 29. 5. 1997 kupní smlouvu, kterou žalobkyně prodala žalované sadu nádobí za částku 18 300 Kč. Zmíněná sada nádobí podléhala schválení Strojírenského zkušebního ústavu v Brně, Státní zkušebny č. 202 dle § 20 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 30/1968 Sb., o státním zkušebnictví, ve znění pozdějších předpisů, a výnosu Federálního úřadu pro normalizaci a měření č. 110/1991 (dále jen výnos) a schválena byla rozhodnutím označeného ústavu, resp. zkušebny ze dne 25. 7. 1997. Dle § 22 odst. 6 věta první zákona č. 30/1968 Sb. neschválené výrobky nesměly být uváděny do oběhu. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že kupní smlouva
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186768