Právní úkony týkající se pozemků měry tam, kde to bylo územním plánem vyloučeno, aby byl zajištěn přístup k oddělovaným pozemkům apod. Touto úpravou byl sledován nejen veřejný zájem na využití konkrétního území, ale jednalo se i o ochranu vlastníků, aby neinvestovali finanční prostředky do svých záměrů, jejichž realizaci by jim stavební úřad nemohl následně povolit, popř. by jim stanovil jiné podmínky. I když soukromé vlastnictví je nedotknutelné, byli vlastníci pozemků podle stavebně právních předpisů ve znění účinném do 30. 6. 1998 (stejně jako od účinnosti novely stavebního zákona) ve své smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, omezeni a ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl katastrální úřad oprávněn povolit vklad práva k oddělované parcele [srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 75/98, v němž byl vysloven právní názor, že reálné rozdělení pozemkové parcely znamená změnu ve využití území, což lze podle stavebně právních předpisů učinit pouze na základě rozhodnutí nebo stanoviska stavebního úřadu; neudělil-li stavební úřad souhlas k dělení pozemkové parcely, resp. vydal-li
stanovisko, že příslušnou parcelu dělit nelze, jsou vlastníci takové parcely ve své smluvní volnosti omezeni a vklad práva k oddělené parcele nelze povolit (reálné rozdělení pozemkové parcely navrženým způsobem podle geometrického plánu nelze provést)]. Jestliže v posuzovaném případě bylo zjištěno, že stavební úřad ve svém stanovisku z 20. 5. 1997 vyjádřil nesouhlas s rozdělením pozemkové parcely č. 695/1 o výměře 1 125 m2, nacházející se v katastrálním území L. v obci P., na dvě parcely o menší rozloze z důvodu, že „v prvním čtvrtletí roku 1996 bylo zadáno zpracování urbanistické studie D., která se vyhodnocuje s tím, že až do jejího schválení nelze uvažovat o nové výstavbě vzhledem k územní nevyjasněnosti“, a že přes tento nesouhlas došlo na základě vyžádaného geometrického oddělovacího plánu k reálnému rozdělení tohoto pozemku na dva pozemky, které se staly předmětem kupních smluv, je správný závěr odvolacího soudu, že tyto smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonem [ust. § 32 písm. b) stavebního zákona] a že jsou tudíž od počátku podle ust. § 39 obč. zák. neplatné.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186767
Vlastnické žaloby na vyklizení (vydání) pozemku
II. ŽALOBY nA OCHRAnU PRáV K POzEMKůM A. Vlastnické žaloby na vyklizení (vydání) pozemku; obecné otázky Pro vlastnické žaloby na vyklizení pozemku platí stejné zásady jako pro ostatní vlastnické žaloby; zájemce o podrobnější rozbor této problematiky odkazujeme na práci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2005.
která mu věc neoprávněně zadržuje). Žalobci postačí dokázat oprávněnou držbu nebo oprávněnou detenci věci. Na žalovaném pak je, aby prokázal skutečnosti, na které platné právo váže vznik lepšího práva k věci, než jaké svědčí žalobci.
Základní podmínkou úspěchu žalob ve věcech vlastnických je prokázání vlastnického práva žalobce: „Bez důkazu svého vlastnického práva není totiž žalobce aktivně legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníku přísluší. Z úspěšného důkazu vlastnictví však ještě nevyplývá, že žalobcův nárok na požadovanou ochranu je opodstatněný. Dalším předpokladem úspěchu žaloby je to, aby bylo prokázáno, že jde o neoprávněný zásah do vlastnického práva“ (NS ČSR, sp. zn. 3 Cz 13/77, Sborník IV., s. 474 – je třeba dodat, že někdy postačí prokázat žalobcovu oprávněnou držbu či detenci). Žalobce dokazuje, že nastaly skutečnosti, na které právo váže nabytí vlastnictví.
Právo žalobce, o které žalobu opírá, musí existovat i v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Tuto skutečnost však žalobce nemusí dokazovat. Žalobce musí prokázat, že nastaly skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, případně jiné právo, o které lze opřít žalobu na vydání věci; tvrdí-li žalovaný, že právo později zaniklo, musí to dokázat. Vlastník též musí prokázat, že žalovaný mu věc zadržuje. I zde postačí prokázat, že žalovaný se chopil držby či detence věci; tvrdí-li žalovaný, že věc již nemá, musí to prokázat.
Žaloba na vyklizení pozemku se však může opírat i o oprávněnou držbu (§ 126 odst. 2 ve spojení s § 130 odst. 2 obč. zák.) i o právo k detenci (§ 126 odst. 2 obč. zák. – například žaluje-li vypůjčitel třetí osobu,
Obrana žalovaného bude spočívat v popírání těchto podmínek pro vyhovění žalobě a případně i ve tvrzení, že zadržování věci je oprávněné. V právní teorii i praxi se v této souvislosti hovoří o námitkách proti vlastnickým žalobám. Námitkami proti žalobě na vydání věci se zabývá i publikovaná judikatura.1)
R 65/1972 uvádí: „Základnou podmienkou úspechu všetkých žalôb vo veciach vlastníckych je preukázanie vlastníckeho práva žalobcu. Bez preukázania svojho vlastníckeho práva nie je totiž žalobca aktívne legitimovaný domáhať sa ochrany, ktorá mu ako vlastníkovi prislúcha; z úspešného preukázania vlastníctva však ešte nevyplýva, že žalobcov nárok na požadovanú ochranu je už tým samým opodstatnený. Žalovaný totiž môže mať právo na užívanie žalobcovej veci, právo na zasahovanie do žalobcovho vlastníctva, ktoré prevažuje nad samým vlastníckym právom žalobcu a spôsobí, že žaloba o ochranu vlastníckeho práva nebude mať úspech. Tak tomu bude najmä v prípadoch, ak žalovaný vykonáva oprávnenia vyplývajúce z vecných bremien, z platných zmlúv alebo z iných skutočností, ako napr. keď mu bola žalobcova nehnuteľnosť pridelená v rámci hospodársko-technických úprav (HTÚP) a pod.“ Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (Soudní rozhledy 2/2001) se podává: „Vlastník se žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. nemůže domáhat ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) anebo může vyplývat ze zákona (například sousedská práva). V této souvislosti se hovoří o tzv. námitkách proti vlastnickým žalobám.“ 1)
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186767
Žaloby na ochranu práv k pozemkům
45. Správné znění žaloby a rozsudku na „vydání“ pozemku § 126 odst. 1 obč. zák. zní-li výrok rozsudku soudu na vydání nemovitostí, je tu nejistota, co má být vlastně při výkonu rozhodnutí provedeno. Proto by soudy formulaci „vydat“ nemovitosti neměly ve svých rozhodnutích používat, mají-li na mysli vyklizení nemovitostí. Podá-li žalobce návrh na vydání nemovitosti podle § 126 odst. 1 obč. zák. a později žalobní návrh upraví tak, že nadále žádá o vyklizení nemovitosti, jde pouze o úpravu (upřesnění) návrhu, nikoliv o změnu žaloby, která by vyžadovala souhlas soudu (§ 95 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 302/97 PrRo 4/98, s. 192 z odůvodnění: V dané věci žalobce uplatňuje ochranu svého práva hospodaření s majetkem státu (§ 761 odst. 1 obch. zák.), které je obdobné právu vlastníka na ochranu vlastnického práva (§ 126 odst. 2 obč. zák.). Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Občanský zákoník právo vlastníka žádat o vyklizení nemovitostí výslovně neupravuje; avšak soudní praxe dospěla k názoru, že „zní-li výrok rozsudku soudu na vydání nemovitostí, je tu nejistota, co má být vlastně při výkonu rozhodnutí provedeno. Proto by soudy formulaci ‚vydat‘ nemovitosti neměly ve svých rozhodnutích používat, mají-li na mysli vyklizení nemovitostí“ (R 53/73 Sbírky soudních rozhodnutí a sta-
novisek, str. 186–187). Tento závěr vychází ze skutečnosti, že „hmotné právo (§ 132 obč. zák. – dnes § 126 obč. zák.) hovoří o právu vlastníka domáhat se vydání věci (tedy jak movité, tak i nemovité) na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Procesní právo naproti tomu hovoří o vydání věci (§ 345 o. s. ř.) jen ve vztahu k movitým věcem a u věcí nemovitých uvádí jejich vyklizení (§ 340 a násl. o. s. ř.). Podle ustanovení § 257 o. s. ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsobem uvedeným v občanském soudním řádu. Proto rozhodnutí, pokud mají být vykonána podle části páté občanského soudního řádu (dnes části šesté), musí obsahovat výroky odpovídající tomuto požadavku“ (tamtéž). Je tedy zjevné, že „vyklizení nemovitosti“ je jen formou vydání věci upraveného v § 126 odst. 1 obč. zák. Podá-li proto žalobce návrh na vydání nemovitosti podle § 126 odst. 1 obč. zák. a později žalobní návrh upraví tak, že nadále žádá o vyklizení nemovitosti, jde pouze o úpravu (upřesnění) návrhu, nikoliv o změnu návrhu na zahájení řízení, která by vyžadovala souhlas soudu (§ 95 odst. 1 o. s. ř.). Taková úprava je účinná okamžikem, kdy došla soudu; v případě, že byla provedena při jednání; je účinná ihned. V dané věci se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost sporné nemovitosti žalobci vydat. V odvolání ze dne 20. 7. 1995 (č. l. 47 a násl.) pak žalobce upravil žalobní návrh a nadále se domáhal vyklizení nemovitosti. Odvolací soud poté sice rozhodl, že změnu žaloby nepřipouští, ovšem účinky, vyvolané úpravou žalobního petitu, objektivně nastaly již doručením odvolání soudu a předmětem řízení byl nadále uplatněný nárok na vyklizení nemovitostí a o tomto nároku měl odvolací soud rozhodnout. Pokud odvolací soud v důsledku jiného právního názoru vycházel z toho, že předmětem řízení byl i v době, kdy o věci rozhodoval, uplatněný
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186767