ROZSUDKY VELKÉHO SENÁTU
Pro účely rozhodnutí o existenci „trestního obvinění“ Soud přihlíží ke třem kritériím: právní kvalifikaci inkriminovaného opatření ve vnitrostátním právu, povaze tohoto opatření samotného a povaze a stupni přísnosti „sankce“. Pokud šlo o kvalifikaci okamžitého odebrání řidičského průkazu ve vnitrostátním právu, Soud konstatoval, že podle belgického Kasačního soudu nespadalo pod trestní věci, jelikož se jednalo o „preventivní opatření, jehož cílem bylo odstranit ze silničního provozu na dobu určitou nebezpečné řidiče“. Soud také poznamenal, že stěžovatel sám uváděl, že příslušné opatření bylo ve vnitrostátním právu považováno za opatření bezpečnostní, a nikoli za trest. Nicméně kvalifikace ve vnitrostátním právu není rozhodující pro účely Úmluvy s ohledem na autonomní a věcný smysl, který je třeba přisuzovat výrazu „trestní obvinění“. Soud dále podotkl, že skutečnost, že okamžité odebrání bylo upraveno zákonem, v tomto případě trestním zákonem, nemohlo být rozhodující. Okolnost, že je určité opatření stanoveno trestním zákonem, sama o sobě neimplikuje, že spadá do působnosti článku 6 Úmluvy. Tento článek vstupuje do hry až tehdy, když je nějaké „trestní obvinění“ namířeno proti konkrétní osobě, tj. poté, co tato osoba obdržela „oficiální sdělení, vycházející od příslušného orgánu, kterým je jí vytýkáno, že se dopustila trestného činu“ nebo byla předmětem „opatření, které takovou výtku implikuje a které má významný dopad na situaci podezřelého“. Procesní záruky uvedené v článku 6 v zásadě nejsou aplikovatelné na různá předběžná opatření, která mohou být přijata v rámci trestního vyšetřování před tím, než je vzneseno „trestní obvinění“, jako je například zatčení nebo výslech podezřelého, i když se na tato opatření mohou vztahovat jiná ustanovení Úmluvy, zejména její články 3 a 5. Soud dále poznamenává, že k odebrání řidičského průkazu podle belgického práva došlo před formálním obviněním stěžovatele. Připomněl však, že pojem „trestu“ obsažený v článku 7 Úmluvy, stejně jako pojem „trestního obvinění“ figurující v článku 6 odst. 1 má autonomní obsah. Soud není vázán výkladem daným vnitrostátním právem; ten má pouze relativní hodnotu. Bylo tedy na místě posoudit, zda aplikace daného opatření neměla za následek, že proti stěžovateli bylo vzneseno trestní obvinění de facto, vzhledem k jeho povaze a dopadům. Pokud jde o povahu a přísnost opatření, Soud připomněl, že „podle běžného smyslu pojmů pod trestní právo spadají činy, jejichž pachatelům hrozí tresty určené především k vyvolání odrazujícího účinku, a které obvykle spočívají v opatřeních zbavení svobody a v pokutách“ s výjimkou těch, „které svou povahou, trváním nebo způsobem výkonu nemohou způsobit výraznou újmu“. Ve vztahu k povaze opatření Soud poznamenává, že aplikované ustanovení zákona nepředpokládalo žádné posouzení nebo konstatování viny a že jeho aplikace byla zcela nezávislá na trestním stíhání, které mohlo být později zahájeno. Okamžité odebrání řidičského průkazu se jevilo jako preventivní opatření bezpečnosti silničního provozu, jehož účelem je dočasně odstranit z veřejné komunikace řidiče, který se zdá být potenciálním nebezpečím pro ostatní účastníky. Musí na něj být pohlíženo paralelně s procedurou vydání řidičského průkazu, jejíž správní charakter je nepochybný a jejímž účelem je ubezpečit se, že daná osoba má nezbytné schopnosti a kvalifikaci pro provoz na veřejné komunikaci. Okamžité odebrání řidičského průkazu bylo tedy opatřením z opatrnosti, jehož naléhavost ospravedlňovala okamžité použití a jehož cílem nebylo potrestat. Opatření okamžitého odebrání se odlišovalo od ztráty řidičského průkazu,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186759
ESCOUBET
která bývá vyslovena v rámci trestního řízení soudními orgány. V takovém případě trestní soudce posuzuje skutečnosti naplňující skutkovou podstatu činu, který může vést ke ztrátě řidičského průkazu, kvalifikuje je a ukládá ztrátu průkazu – jakožto hlavní nebo vedlejší sankci – na dobu, již pokládá za přiměřenou (Malige proti Francii, rozsudek z 23. září 1998). Existoval ostatně značný rozdíl mezi maximální dobou, na niž mohla být obvykle vyslovena ztráta řidičského průkazu a maximální dobou jeho okamžitého odebrání: v prvním případě pět let (s možností definitivní ztráty za určitých okolností) a ve druhém patnáct dní (s možností prodloužení na čtyřicet pět dní za zvláštních okolností). Skutečnost, že doba odebrání řidičského průkazu byla odečítána od doby jeho ztráty, která mohla být následně uložena, nepostačovala k tomu, aby ovlivnila posouzení povahy opatření. Pokud šlo o stupeň přísnosti, Soud připomněl, že okamžité odebrání řidičského průkazu bylo omezeno v čase, jelikož nemohlo přesáhnout patnáct dní, s výjimkou zvláštních okolností, které dovolovaly jeho prodloužení o dvakrát patnáct dní. Dopad takového opatření nebyl svou intenzitou a trváním tak výrazný, aby mohl být kvalifikován jako „trestní“ sankce. K projednávanému případu Soud poznamenává, že odebrání průkazu nezpůsobilo stěžovateli citelnou újmu, protože měl možnost jej získat zpět šest dnů po jeho odevzdání příslušníkům policie a dva dny poté, co požádal o jeho vydání. Navíc, i když předmětný zákon předpokládá možnost uložení trestu vězení a/nebo pokuty v případě odmítnutí průkaz odevzdat, jeho použití implikuje nejen odmítnutí uposlechnout, ale také zahájení trestního řízení odlišného od opatření okamžitého odebrání. S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že článek 6 nemohl být aplikován, pokud šlo o jeho trestněprávní aspekt. Navíc stěžovatel nepředložil nic na podporu svého tvrzení, podle něhož se věc týkala „občanských práv“. Výrok rozsudku: Článek 6 odst. 1 není na projednávaný případ aplikovatelný (14 hlasů proti 3).
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186759
ROZSUDKY VELKÉHO SENÁTU
35. Věc Zielinski, Pradal, Gonzalez a další proti Francii Čísla stížností: 24846/94, 34165/96 až 34173/96 Datum rozsudku: 28. října 1999 Dotčený článek Úmluvy: čl. 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) Anotace: zásah státu do soudního řízení porušující zásadu rovnosti zbraní a mající vliv na spravedlivost řízení, délka občanskoprávního řízení Klíčová slova: občanskoprávní řízení, spravedlivé projednání, přiměřená lhůta
I. Skutkový stav Stěžovateli je jedenáct francouzských občanů, pan Benoît Zielinski, pan Patrick Pradal, paní Jeanine Gonzalez a osm dalších osob. Všichni jsou zaměstnanci úřadů sociálního pojištění v Alsasku-Mosele. V roce 1953 zástupci pokladen sociálního pojištění v oblasti Štrasburku podepsali smlouvu s regionálními zástupci odborů, který zavedl ve prospěch zaměstnanců úřadů sociálního pojištění „náhradu za zvláštní obtíže“ (IDP), neboť aplikace místního práva v departmentech Horní Rýn, Dolní Rýn a Mosela byla mnohem složitější než jinde. Smlouva stanovila, že tato náhrada je rovna dvanáctinásobku hodnoty bodu, která byla určena národní dohodou zaměstnanců sociálních institucí. Ministr práce a sociálních věcí se smlouvou vyslovil souhlas a ta byla následně aplikována. Na základě přijetí dvou dodatků, kterými byl v letech 1963 a 1974 upraven způsob výpočtu platů a klasifikace pracovních míst, správní rady úřadů sociálního pojištění IDP snížily: v roce 1963 na šest bodů, v roce 1974 na 3,95 bodu. V roce 1988 se několik úřadů sociálního pojištění rozhodlo zahrnout IDP do základu pro výpočet roční náhrady. Žádosti podané jinými zaměstnanci úřadů sociálního pojištění Na pět smírčích soudů se obrátilo 136 zaměstnanců pokladen sociálního zabezpečení s cílem dosáhnout aplikace protokolu z roku 1953 a přiznání odpovídajících nedoplatků za období od 1. prosince 1983 (vzhledem k pětileté promlčecí lhůtě v platové oblasti). Jejich návrhům bylo vyhověno v 25 odvolacích rozsudcích z 26. února 1991. Proti těmto rozsudkům podali zástupci státu kasační stížnost. Kasační soud rozsudky částečně zrušil s tím, že změna klasifikace, k níž došlo v roce 1963, přivodila zánik referenčního indexu ze smlouvy z roku 1953. Kasační soud proto nařídil nové projednání sporů – odvolacím soudem v Besançonu – při kterém mělo být určeno, zda byl vytvořen zvyk, nebo, pokud vytvořen nebyl, jaké hodnoty by dosáhl referenční index, kdyby jeho používání pokračovalo. Odvolací soud v Besançonu 13. října 1993 rozhodl, že smlouva z roku 1953 je stále platná a že nebyl vytvořen žádný zvyk. Dospěl k závěru, že IDP má být vypočítávána jako 6,1055 % minimální mzdy, jelikož toto procento odpovídá výši IDP určené dvanácti body v roce 1953. Nařídil proto obnovu jednání, aby každý stěžovatel mohl vyčíslit nedoplatek, na který si činil nárok.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186759