Právo na spravedlivý proces
o převzetí jmění uzavřená mezi původní a nástupnickou společností stanovila hodnotu zpětného odkupu akcií držených minoritními akcionáři, včetně stěžovatele. Ta se stěžovateli zdála nedostatečná, ovšem kvůli rozhodčí doložce obsažené ve smlouvě o převzetí jmění se mohl bránit pouze u rozhodce. Vnitrostátní soudy řízení o jeho žalobách zastavily. Zastání našel až u ESLP. Ten se nejprve vyjádřil obecně k přípustnosti odklonu funkcí justice do rozhodčího řízení: „42. Soud připomíná, že z práva na přístup k soudu – což je záruka plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy – nevyplývá v občanskoprávní věci povinnost obrátit se na soud klasického typu, který je součástí obecných soudních struktur státu; i orgán, do jehož pravomoci náleží rozhodování omezeného počtu vymezených sporů, tedy může být považován za soud, a to za podmínky, že poskytuje požadované záruky (Lithgow a ostatní proti Spojenému království, 8. července 1986, § 201, série A č. 102). Čl. 6 tedy nebrání zřizování rozhodčích soudů, jejichž úkolem je rozhodování určitých sporů majetkové povahy mezi jednotlivci. Nic nebrání tomu, aby se strany sporu vzdaly svého práva na soud ve prospěch rozhodčího řízení, za podmínky, že takové vzdání se je svobodné, přípustné a jednoznačné (…). Právo na soud totiž požívá v demokratické společnosti příliš velkého významu na to, aby o ně mohl kdokoli přijít pouze tím, že přistoupí na mimosoudní řešení. V oblasti, která je součástí veřejného pořádku členských států, opatření nebo řešení, o kterém je tvrzeno, že je v rozporu s čl. 6, vyžaduje obzvláště bedlivou kontrolu. V každém případě jednou z podmínek, která musí být splněna, je absence donucení; tak si žádá mezinárodní instrument založený na myšlenkách právního státu a svobody (Deweer proti Belgii, 27. února 1980, § 49, série A č. 35). 43. Je proto namístě rozlišovat mezi dobrovolným rozhodčím řízením a obligatorním rozhodčím řízením. Jedná-li se o dobrovolné rozhodčí řízení, svobodně odsouhlasené, problém na poli čl. 6 v zásadě nenastává. Jedná-li se naproti tomu o obligatorní rozhodčí řízení, ve smyslu rozhodčího řízení uloženého zákonem, nemají strany žádnou možnost vyjmout svůj spor z pravomoci rozhodčího soudu. Takový rozhodčí soud proto musí poskytnout záruky stanovené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“ Zde se ale stěžovatel sám nevzdal možnosti podrobit spor rozhodování obecného soudu a nejednalo se ani o obligatorní rozhodčí řízení uložené zákonem, ale o rozhodčí řízení smluvně založené třetími osobami, konkrétně společností, ve které byl stěžovatel minoritním akcionářem, a jejím hlavním akcionářem. To ESLP opravdu nenadchlo: „46. Soud v prvé řadě konstatuje, že tím, že se obrátil bez odkladu na obecné soudy, umožnil jim stěžovatel vyslovit se k platnosti rozhodčí doložky, a to podle věty druhé § 106 odst. 1 občanského soudního řádu. Tyto soudy dospěly k závěru, že předmětná doložka byla uzavřena platně, a zastavily řízení, aniž by se zabývaly meritem věci. Stěžovateli tak zbývala jediná možnost, a to obrátit se na rozhodce určené předmětnou doložkou a vyčkat jejich rozhodnutí ohledně jejich pravomoci rozhodnout ve věci. Soud nicméně konstatuje, že pokud by stěžovatel takto postupoval, vystavoval by se riziku, že rozhodci, zapsaní na seznam soukromé společnosti a postupující podle řádu této společnosti, kterou si stěžovatel nezvolil, rozhodnou nejen o své pravomoci, ale také – v případě, že by svou pravomoc akceptovali – ve věci samé. Rozhodci, kteří byli stěžovateli vnuceni, by tak nepřímo rozhodli o rozsahu pravomoci obecných soudů, neboť pokud by rozhodčím nálezem rozhodli ve věci samé, případná
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186756
Právo na přístup k soudu
žaloba stěžovatele k soudu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. by byla omezena na procesní otázky a vůbec by nezahrnovala skutkové a právní otázky, kterými se rozhodci zabývali. (…) 47. Soud dále konstatuje, že je zřejmé, aniž by se stěžovatel musel na rozhodce obracet, že v předmětné věci by rozhodčí řízení nesplňovalo dva základní požadavky čl. 6 odst. 1, a to požadavek zákonného soudu a požadavek na veřejné projednání věci. Předmětná rozhodčí doložka totiž udělovala rozhodovací pravomoc rozhodcům zapsaným na seznamu společnosti s ručením omezeným; nejednalo se tedy o rozhodčí soud zřízený zákonem. (…) 49. Soud konečně konstatuje, že vnitrostátní právní předpisy o obchodních společnostech, které upravují vztahy mezi akcionáři, jsou v tržním hospodářství zcela nezbytné [Kind proti Německu (rozh.), č. 44324/98, 30. 3. 2000]. Z nich někdy vyplývá povinnost minoritních akcionářů přenechat svoje akcie majoritnímu akcionáři. Aby se zabránilo nerovnováze, jež by vedla ke svévolnému a nespravedlivému oloupení jedné osoby ve prospěch jiné osoby, je podle názoru Soudu nezbytné poskytnout minoritním akcionářům vhodné prostředky obrany. Povinnost uložená v předmětné věci stěžovateli předložit svůj spor majetkové povahy rozhodcům nesplňujícím základní záruky čl. 6 odst. 1, kterých se stěžovatel nevzdal, představuje podle Soudu v tomto ohledu porušení jeho práva na soud. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl tedy porušen.“
Vnitrostátní soudy se dlouho stavěly k možnostem zásahu do rozhodování rozhodců velmi zdrženlivě. Například judikatura ÚS k této otázce byla tvořena spíše dlouhou řadou odmítavých usnesení82 než nálezy o porušení práva na spravedlivý proces. V poslední době však nad některými praktikami zejména ad hoc rozhodců ustavovaných v rozhodčích doložkách, které jsou standardní součástí mnoha spotřebitelských smluv,83 pozdvihuje obočí jak NS,84 tak ÚS. Ten jednak začíná klást na rozhodce některé požadavky, které jsou tradičně kladeny pouze 82
83
84
Viz jejich výčet a rozbor v článku Varvařovský, P. Rozhodčí řízení v judikatuře Ústavního soudu. Právní fórum. 2010, č. 3, s. 143. Velmi přesvědčivou kritiku těchto praktik viz v článku Pavla Uhla Arbitráž jako symbol hranic práva a jeho proměny, publikovaném dne 1. 3. 2010 na blogu Jiné právo (www.jinepravo.blogspot.com [cit 2011-12-15]). Pavel Uhl zde popisuje odklon sporů k arbitráži jako příznak eroze práva, neboť státní právo už používají v zásadě jen střední vrstvy. Ty nejvyšší se totiž rády nechají odklonit k pružnější arbitráži, zatímco ty nejnižší jsou donuceny k témuž, jakmile během svého pádu do pasti konzumu a dluhů podepíší formulářovou rozhodčí doložku: „Mnohého samozřejmě napadne, že každý by si měl dát majzla na to, co podepisuje (vigalintibus iura), nicméně každá právní zásada má své omezení, co do míry své použitelnosti s ohledem na účel, pro který byla definována a obecně akceptována. S mírou stále zvyšující se judicializace společnosti a nepřehlednosti sociálních, ekonomických (a i právních) vztahů je schopnost průměrného adresáta ekonomické nabídky vyhodnotit takové riziko téměř nulová. Institut práva, jehož původním smyslem bylo zjednodušení rutinní litigační praxe mezi podnikateli (obchodníky), se tak stává masově používaným nástrojem v oblasti, kde mu typově jedna ze stran sporu v podstatě nerozumí.“ Viz rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2227/2007.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186756
Právo na spravedlivý proces
na soudce, například poučovací povinnost,85 jednak začíná označovat za nepřípustné i některé podoby rozhodčích doložek. Soud je vždy jistý, rozhodce někdy nejistý. K posunu došlo v nálezu II. ÚS 2164/10 ze dne 5. 10. 2011. Ten se týkal skupiny žalobců, kteří se domáhali určení neplatnosti smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Soud prvního stupně konstatoval, že účastníci si ve smlouvách sjednali rozhodčí doložky a žalovaná společnost FFS Czech, s. r. o., uplatnila námitku věcné nepříslušnosti soudu, který z toho důvodu řízení zastavil. To potvrdil i odvolací soud, který dovodil, že nejsou dány žádné důvody, pro které by věc nemohla být projednána před rozhodcem. Rozhodčí doložka byla jasná a určitá a spor mezi účastníky může podle ní projednat kterýkoliv ze dvou v ní uvedených rozhodců, k němuž bude podána žaloba. Jeden ze žalobců podal ústavní stížnost. V ní tvrdil, že s odkazem na rozhodčí doložku podal spolu s druhým žalobcem návrh na projednání věci u rozhodkyně Mgr. K., avšak tato výslovně odmítla spor řešit a sdělila jim, aby se ve věci obrátili na soud, což učinili. Ve smlouvách nebylo nijak určeno, že pokud by jeden z rozhodců odmítl věc řešit, musí být podán návrh u druhého rozhodce, kterým měla být podle rozhodčí doložky Asociace arbitrů. Zdůraznil, že rozhodčí doložka výslovně uvádí, že smluvní strany ustanovují za rozhodce Mgr. K., která však odmítla spor řešit. Není přitom možné, aby se rozhodčí doložka odvolávala na neurčitého rozhodce, který bude jmenován ad hoc. V tomto směru měla být rozhodčí doložka týkající se druhého rozhodce neplatná. Postupem obecných soudů, které se odmítly věcí zabývat, tak došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. ÚS vyšel z obecného respektu k autonomii vůle, limitovaného ovšem tím, že „ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit“. V daném případě šlo o rozhodčí doložku sjednanou v rámci spotřebitelské smlouvy, a proto bylo třeba na problematiku rozhodčích doložek nahlížet primárně z pohledu práva na ochranu spotřebitele, tedy zejména § 52 a násl. obč. zák.: „Cílem uvedené úpravy je především ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele), která je výrazným trendem moderního soukromého práva. Přestože není v § 56 odst. 3 obč. zák. rozhodčí doložka uvedena v příkladném výčtu zneužívajících klauzulí jako nepřípustné ujednání, je třeba zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu nemůže být za takové považována.“ ÚS přitom zohlednil zejména směrnici Rady č. 93/13/ES ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách: „Směrnice č. 93/13/ES byla přijata s cílem zvýšit ochranu spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách. Podle citované směrnice (viz čl. 3) se za nepřiměřenou podmínku ve smlouvě považuje zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, pokud způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. (…) 85
Viz nález I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186756