KAPITOLA 7: TYPOLOGIE POLITICKÝCH SYSTÉMŮ
převládají tendence odstředivé jako výsledek zmíněné polarizace. Byť strany mají blízko ke středu, mají monopol na konstituování vlád a musí se počítat i s možností negativní většiny. Jako příklad tohoto typu systému stran si můžeme uvést systém stran Výmarské republiky, tzv. IV. republiky ve Francii a také systémy stran bývalých komunistických zemí. Sartori se rovněž zabývá systémem stran, v němž nedochází k rivalizaci politických stran. Zde pak rozlišuje mezi systémem jedné strany, kdy se s dalšími stranami nesetkáváme, a systémem strany hegemonní, v němž sice „existuje“ větší počet stran, avšak všechny jsou podřízeny straně, která uplatňuje svoji vedoucí úlohu. Typologie systémů stran, tak jak ji najdeme u G. Smitha (Politics in Western Europe, 1972), zdůrazňuje vzájemné vztahy mezi stranami, zejména možnost spolupráce nebo konfrontace, tedy schopnost vstupovat do koalic, a tím přispívat ke stabilizaci celého politického systému. Na tomto základě rozeznává systém stran roztříštěný, rovnovážný a nerovnovážný. Pro roztříštěný systém stran je typický jejich větší počet, přičemž mezi nimi neexistují velké ideologické vzdálenosti a žádná z nich není schopna stát se stranou dominující. V koaličních vládách proto musí být zastoupeno více stran, takže připadá v úvahu vznik různých koaličních seskupení. Jak vidíme například v Dánsku, Belgii, Finsku nebo v Nizozemsku. Tento Smithův typ se nepochybně blíží k Blondelově systému více stran bez strany dominující. Rovnovážný systém stran je sice založen na výraznější polarizaci, avšak ta má pouze jeden rozměr – sociálně-ekonomický, který je prezentován rivalizací mezi pravicí a levicí. Rysem tohoto systému je zároveň i bezproblémové střídání vlády a opozice. Nemusí se jednat jen o tradiční systémy dvou stran, ale i o systémy s bipolární polarizací. Tento systém se podobá Sartoriho systému umírněné polarizace. Rovnovážné systémy fungují ve Švédsku, Norsku, SRN, Francii, Rakousku. Nerovnovážný systém stran předpokládá existenci politické strany, která plní roli strany dominující v tom smyslu, že na jedné straně získává tato strana ve volbách větší počet hlasů než ostatní, avšak není schopna získat absolutní většinu. Je proto nemožné, aby byla sestavena stabilní vláda bez její účasti. Jedná se vlastně o velmi blízký typ Sartoriho systému strany predominující. Jak bylo uvedeno výše, tuto roli naplňovala několik desítek let křesťanská demokracie v Itálii a podobnou roli měla i křesťanská demokracie v SRN v období éry K. Adenauera či sociální demokracie ve Švédsku do roku 1976.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186752
ČÁST DRUHÁ: SROVNÁVACÍ POLITOLOGIE
7.1.2 Charakteristika systému stran v České republice Vývoj systému stran104 směřující po roce 1989 k obnovení politického pluralismu probíhal v několika etapách. První etapa do voleb 1990 je někdy označována jako atomizovaný pluralismus.105 To – jak již bylo výše uvedeno – bylo dáno i existencí jediné výrazné konfliktní linie, která neměla sociálně-ekonomickou dimenzi. Následující vývoj však k této dimenzi směřoval, neboť jednou ze zásadních otázek volební kampaně již ve volbách v roce 1992 byla ekonomická transformace personifikovaná v osobě předsedy ODS Václava Klause. Další konfliktní linii představovalo budoucí státoprávní uspořádání. Po volbách – jak je vidět i z výsledků voleb následujících (1996) – dochází k prohloubení pravolevého spektra. Vedle jasně profilované strany pravice – ODS – se nejen ČSSD stává hegemonem levice, ale i možnou vládní alternativou. Volby v roce 1996 znamenají další krok ke stabilizaci systému, když se parlamentními stranami stává šest subjektů a tuto tendenci potvrzují i předčasné volby v roce 1998, v nichž poprvé vítězí ČSSD. Volby v roce 2002 pro vývoj systému stran jako již konsolidovaného nic zásadního nepřinesly. Ve volební kampani se jako důležitá konfliktní linie projevila rozdílná orientace ke vstupu do Evropské unie. Volby v roce 2006 neznamenaly posun ve vývoji systému. Počet parlamentních stran zůstal zachován. US-DEU se do Poslanecké sněmovny nedostala, ale uspěl jiný subjekt – Strana zelených. Rok 2010 přináší více změn. KDU-ČSL stejně jako Strana zelených nepřekonává uzavírací klauzuli, dva nové politické subjekty se stávají parlamentními a vládními stranami. Zda se jedná o systémovou změnu, však ukáže další vývoj.
7.1.3 Systémy stran vybraných států 7.1.3.1 Systém stran ve Spojených státech Systém stran ve Spojených státech je zpravidla prezentován jako systém dvou stran (bipartismus). Stranami, které mají reálnou možnost získat vládní moc, jsou Demokratická strana a Republikánská strana. Zároveň je však také poukazováno na to, že politické strany v USA se výrazně odlišují od evropských politických stran. Pro politické strany ve Spojených státech je příznačná menší disciplinovanost a větší programová pragmatičnost. Politické programy jsou chápány především jako volební záležitost, volby mají spíše personální než 104 105
Viz subkapitolu 5.3.4.1 Vznik na vývoj politických stran v ČR po roce 1989. Fiala, P., Mareš, M. Konstituování systému politických stran v ČR. Politologický časopis. 1997, č. 1, s. 113.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186752
KAPITOLA 7: TYPOLOGIE POLITICKÝCH SYSTÉMŮ
programový charakter. Ve srovnání s politickými stranami v Evropě postrádají tyto strany takové atributy jako je členství se stranickými legitimacemi, členské příspěvky či placení členských příspěvků.106 Jednou ze dvou hlavních politických stran ve Spojených státech je Demokratická strana (Democratic Party). Její kořeny sahají do 18. století. Za zakladatele moderní strany je považován prezident Andrew Jackson, zvolený do funkce v roce 1928. Významná etapa vývoje strany je spjata s uskutečňováním politiky prezidenta F. D. Roosevelta ve třicátých letech obsažená v programu Nového údělu (New Deal), přinášejícího rozsáhlé hospodářské a sociální změny a vedoucí k posílení role státu v ekonomice. F. D. Roosevelt byl zvolen prezidentem čtyřikrát za sebou. V jeho éře se Spojené státy stávají světovou velmocí. V poválečném období i v současné době je pro Demokraty příznačná ve vnitřní politice větší akcentace sociálních a ekonomických problémů řešených při spoluúčasti státu, prosazování lidských práv a práv menšin a v posledních letech důraz na ochranu životního prostředí. Členskou a voličskou základnou Demokratů jsou etnické (především Afroameričané) a náboženské menšiny, členové odborů, intelektuálové, studenti a nízkopříjmové sociální skupiny. Nejvyšším orgánem strany je celofederální Demokratický národní výbor (Democratic National Committee), složený ze zástupců všech států. V prezidentských volbách v roce 2008 zvítězil její kandidát Barack Obama. Zároveň získala většinu v obou komorách Kongresu. Ve volbách v roce 2010 udržela většinové postavení v Senátu, ve Sněmovně reprezentantů však o toto postavení se značnými ztrátami přišla. Republikánská strana (Republican Party) je druhou velkou politickou stranou Spojených států. Patří do stranické rodiny konzervativních politických stran. Je členkou Mezinárodní demokratické unie. Byla založena v roce 1854. Program strany v ekonomické oblasti klade důraz na tržní ekonomiku a roli jednotlivce v dosahování ekonomické prosperity. V zahraniční politice byli Republikáni spíše pro politiku izolacionismu, avšak zejména po teroristických útocích v roce 2001 se stali zastánci intervencionismu v zájmu národní bezpečnosti Spojených států včetně podpory preventivních válek (Afghánistán, Irák). Voličskou základnu Republikánů představují podnikatelé, některé etnické skupiny (Hispánci, Asijci) a Američané s vyšším vzděláním. Po volbách v roce 2008 byla Republikánská strana menšinovou jak ve Sněmovně reprezentantů, tak i v Senátu Kongresu USA. Ve volbách v roce 2010 získala většinu ve Sněmovně reprezentantů. Nejvyšším orgánem strany je Republikánský národní výbor (Republican National Committee). 106
Viz např. Dvořáková, V. Spojené státy americké. Společnost a politika. Praha: Libri, 2002, s. 173.
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186752