KAPITOLA II: Náhrada škody
Španělský občanský zákoník
Italský občanský zákoník
98
postupně harmonizována práva členských států. Tato odpovědnost má, jak řečeno, blíže k deliktní odpovědnosti, i když někteří autoři její zařazení do jedné ze dvou kategorií odmítají, přiklánějíce se k tomu, aby byla považována za zcela zvláštní případ odpovědnosti. Sama směrnice stanoví, že odpovědnost se nedotýká odpovědnosti smluvní ani mimosmluvní (čl. 13), což jenom potvrzuje závěr, že má existovat vedle smluvní odpovědnosti jakožto zvláštní odpovědnost deliktní. Odpovědnost není nijak vázána na existenci smluvního vztahu mezi škůdcem a poškozeným, přestože v řadě případů tento vztah bude existovat, určitě však ne vždy. Do českého práva byla transponována zvláštním zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.124 Osnova nového OZ úpravu přejímá, avšak jenom částečně. Také jiné kodifikace civilního práva tuto odpovědnosti zahrnují. Podrobnější výklad srov. v § 3 oddílu o zvláštních úpravách náhrady škody. Pro ilustraci nahlédněme ještě do několika dalších evropských občanských zákoníků. 114. Španělský občanský zákoník věnuje první knihu právu osob, druhou věcem a vlastnickému právu a třetí knihu různým způsobům nabývání vlastnictví. Na rozdíl od Code civil je však obligační právo vyčleněno do další (čtvrté) knihy. První titul této knihy pojednává obecně o závazcích, druhý o smlouvách. Závazky vzniklé bez smlouvy jsou upraveny v šestnáctém titulu, systém je zcela obdobný jako v Code civil (odpovědnost v hlavě druhé, čl. 1902 an) a obsah úpravy obdobně stručný. 115. Italský občanský zákoník (1942) patří mezi moderní civilní kodifikace sjednocující občanskoprávní a obchodněprávní problematiku. Je proto bezesporu zajímavé zjistit, jaký systém úpravy odpověd‑ nosti za škodu jeho autoři zvolili. Italský občanský zákoník má velmi skromnou obecnou část (31 článků, z nichž některé již byly zrušeny), po níž následuje šest knih. Prvá z nich upravuje osoby a rodinu, druhá dědění, třetí vlastnictví, čtvrtá závazky, pátá je „O práci“, šestá upravuje velmi rozsáhle ochranu práv. V této poslední části je souhrnná úprava publicity (rejstříky, dokazování veřejnými listinami, soudní a mimosoud‑ ní uznání, přísaha, ale také zajišťovací prostředky včetně movité zásta‑ vy a zástavy práv, zástavního práva k nemovitosti, promlčení). Předposlední (pátá) kniha obsahuje jádro toho, co my řadíme do obchodního práva, především právo obchodních společností a úpravu podnikání, a rovněž úpravu pracovní smlouvy nebo pachtu, nájmu do‑ bytka apod.
Zatím byl tento zákon novelizován zákonem č. 209/2000 Sb.
124
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186749
ODDÍL 5: Obecná úprava náhrady škody…
Titul IX. této páté knihy upravuje nedovolená jednání (předchází úprava nezmocněného jednatelství a bezdůvodného obohacení).125 Začíná obecnou klauzulí, celá úprava čítá asi 15 článků, které nejsou dále systematicky strukturovány. Stručnost úpravy připomíná Code civil. 116. Anglické právo, jak bylo již naznačeno, přistupuje k obligačnímu právu a rovněž k právu odpovědnostnímu oproti evropskému kontinentu velmi odlišně. Obecné obligační právo rozlišuje tři základní součásti – smluvní právo (law of contracts), bezdůvodné obohacení (law of resti tution) a právo deliktní odpovědnosti (law of torts).126 Mezi uvedenými větvemi dochází k překrývání, které však rozlišení nezbavuje významu. Law of torts je strukturováno podle jednotlivých torts, tedy skutkových podstat porušení chráněných zájmů. Jedná se o precedenční právo, law of torts nebylo kodifikováno (součást common law), přestože harmonizace v rámci EU určité prvky kontinentálního systému přináší i do Anglie. Ve vztahu k odpovědnosti za škodu se law of torts liší i tím, že následkem protiprávního jednání nemusí být jenom povinnost k náhradě škody. Přestože jde o součást common law, prochází i tento úsek anglického práva vývojem a nové torts jsou doplňovány prostřednictvím statut law.
Common law
Oddíl 5
OBECNÁ ÚPRAVA NÁHRADY ŠKODY PODLE OBČANSKÉHO A OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU S PŘIHLÉDNUTÍM KE SROVNÁVACÍMU ASPEKTU § 1 Protiprávnost 117. V českém právu mluvíme o prvém předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu jako o protiprávním úkonu (jednání). Vyjadřujeme tím, že se jedná o určité lidské chování, kterým je porušována právní povinnost. Nahlížíme jej jako objektivní prvek oddělený od prvku subjektivního – zavinění, který zkoumáme zvlášť. Protiprávní jednání chápeme jako pojmový znak odpovědnosti.
Čl. 2043 an. Brazier, M., Murphy, J. Street on Torts. 10. vyd. London–Edinburgh–Dublin: Butterworth, 1999, s. 15.
Protiprávnost
125 126
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186749
KAPITOLA II: Náhrada škody
Protiprávnost je v zemích ovlivněných germánským právním myšlením (vedle OOZ a BGB to platí také pro švýcarský občanský zákoník, nizozemský nebo řecký občanský zákoník) nezbytnou složkou skutkové podstaty deliktu, která dává vzniknout právní odpovědnosti, a je oddělena od zavinění. S ohledem na pojmové nejasnosti, nepřesnosti a překrývání, které se pokusíme níže stručně popsat, by však bylo možná výstižnější nazvat předpoklad vzniku odpovědnosti, jejž jsme zvyklí nazývat protiprávností, a zaviněním, předpokladem týkajícím se chování škůdce, jak se s tím můžeme setkat v anglickém právu.127 Tradiční terminologie se přidržujeme spíše pro snazší srozumitelnost pro českého čtenáře. Konstrukce odpovědnosti včetně odpovědnosti za škodu je, jak bylo výše vyloženo, pojmově odvozena právě od protiprávnosti. Totéž však nelze říci o mnoha jiných evropských zemích. Oproti našim čtyřem základním předpokladům vycházejí všechny země románské právní oblasti jenom z tříčlenné konstrukce a pro vznik odpovědnosti za škodu vyžadují: faute, škodu a příčinnou souvislost. Přitom faute je chápána zásadně jako zavinění a zpravidla jenom úmyslné. Existuje však nejednotnost, kterou můžeme považovat zejména za vliv germánského práva, a i někteří význační francouzští a belgičtí autoři spojují faute také s protiprávností. Můžeme se setkat i s protiargumenty: požadavek protiprávnosti vyvolává nebezpečí, že ten, kdo se chová v souladu s právní povinností, nemůže nést nikdy odpovědnost, což je zřejmý omyl.128 Koncepční rozdíl souvisí zřejmě s odlišnou dikcí základních kodifikací, Code civil protiprávnost skutečně explicitně nezmiňuje. V naší obvykle přijímané koncepci spočívá protiprávnost v chování, jímž byla porušena právní povinnost. Problém výkonu práva, jímž je způsobena škoda, řešíme cestou zneužití práva. Anglické právo váže protiprávnost (odpovědnost) na porušení chráněného zájmu, to však nevychází z žádné abstraktní soustavy podmínek, ale z jednotlivých torts. Závěr o protiprávnosti v konkrétním případě závisí na pojetí protiprávnosti v tom kterém právním řádu, na tom, nakolik konkrétní artikulaci právní povinnosti hledáme, kde (v jakém pramenu) ji hledáme a co považujeme za její porušení. Např. je porušením povinnosti i absence jakéhokoli chování, jestliže vznikne škoda v důsledku zanedbaného stavu nemovitosti nebo neumístěním výstrahy o nebezpečném výkopu na pozemek apod.
Srov. Cane, P. The Anatomy of Tort Law. Oxford: Hart Publishing, 1997, s. 28 an. Limpens, J. La faute et l’acte illicite en droit comparé. In Mélanges Jean Dabin, 1963, s. 726.
127 128
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186749