Thorvaldsen se zvedl z křesla a odbelhal se k servírovacímu stolku. Vrátil se s knihou z aukce. „Doručili ji před hodinou,“ poznamenal. Malone ji otevřel na označené stránce a studoval kresbu.
„Budeme-li předpokládat, že Stübleinův náčrt je přesný, Lars věřil, že tenhle náhrobní kámen je klíčem, který ukazuje cestu k pokladu. Pátral po té knize celé roky. Jedna měla být v Paříži, protože Bibliothe`que Nationale vlastní kopii od všeho, co se kdy ve Francii vytisklo. Jenže i když ji mají v katalogu, není tam.“ „Byl Lars jediný, kdo o téhle knize věděl?“ vyzvídal Ma lone. „Nemám představu. Obecně panuje mínění, že ta kniha už neexistuje.“ „Kde se našel tenhle exemplář?“ „Mluvil jsem s aukční síní. Vlastnil ji železniční inženýr, který stavěl trať z Carcassonnu na jih do Pyrenejí. Odešel do důchodu v roce 1927 a zemřel v roce 1946. Vnuk dal knihu do aukce. Ten inženýr se zajímal o Languedoc, obzvláště o Rennes, a sám si pořídil soupis náhrobních nápisů.“ Maloneho tohle vysvětlení příliš neuspokojilo. „Kdo tedy upozornil Stephanii na aukci?“ „To je teď ze všeho nejdůležitější otázka,“ řekl Thorvaldsen. Malone se obrátil na Stephanii. „V hotelu jste mi řekla, že s deníkem přišel vzkaz. Máte ho?“ 98 n
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186681
Natáhla se pro kabelku a vytáhla odřený kožený notes. Mezi stránkami byl zastrčený zašedlý list papíru. Podala ho Malonemu a ten četl: 22. června se bude na aukci v Roskilde dražit kopie Pierres Gravées du Languedoc. Váš manžel tuhle knihu sháněl. Je to pro vás možnost uspět tam, kde on selhal. Le bon Dieu soit loué. Malone si potichu přeložil poslední řádek. Bůh buď pochválen. Zadíval se přes stůl na Stephanii. „Odkud myslíte, že tenhle vzkaz přišel?“ „Od některého z Larsových kolegů. Prostě jsem si myslela, že mi někdo z nich chtěl vrátit ten zápisník a domníval se, že bych se mohla zajímat i o tu knihu.“ „Po jedenácti letech?“ „Souhlasím, vypadá to divně. Ale před třemi týdny jsem o tom trochu přemýšlela. Jak jsem už řekla, Larsovo bádání mi vždycky připadalo naprosto neškodné.“ „Tak proč jste přijela?“ zeptal se Thorvaldsen. „Jak jste sám poznamenal, Henriku, mám výčitky.“ „A já je nechci zhoršovat. Neznám vás, ale znal jsem Larse. Byl to dobrý chlap a jeho pátrání bylo, jak říkáte, neškodné. Ale přesto bylo důležité. Jeho smrt mě zarmoutila. Pochybuji, že to byla sebevražda.“ „Já také,“ řekla pološeptem. „Pokoušela jsem se svalovat vinu na kdeco, abych to sama sobě zdůvodnila, ale v hloubi duše jsem nikdy nevěřila, že se Lars zabil.“ „A tím se vysvětluje, proč jste tu,“ konstatoval Henrik. Malone postřehl, že na Stephanii padá sklíčenost, a tak odvedl řeč jinam. „Mohu se na ten deník podívat?“ Podala mu notes. Listoval tou stovkou stránek, prohlížel si spoustu číslic, nákresů, symbolů a ručně psaných poznámek. Zkušeným okem bibliofila prozkoumal vazbu a něco upoutalo jeho pozornost. „Chybějí tu stránky.“ „Cože?“ Ukázal jí horní hranu. „Podívejte se sem. Vidíte ty mezírky?“ Otevřel notes na jednom z těch míst. U hřbetu zbyl jen uzoučn 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186681
ký proužek papíru. „Někdo je vyřízl. Jsem zvyklý dávat si na takové věci pozor. Nic nesníží hodnotu knihy tak jako chybějící stránky.“ Znovu prozkoumal vrchní hranu a spodek a zjistil, že chybí osm stránek. „Toho jsem si nikdy nevšimla,“ poznamenala Stephanie. „Hodně vám toho uteklo.“ Zrudla. „Uznávám, že jsem to zvorala.“ „Cottone,“ řekl Thorvaldsen, „může jít o mnohem víc, než se zdá. Součástí případného nálezu mohou být i templářské archivy. Původní archivy řádu byly uchovávány v Jeruzalémě, pak je přestěhovali do Akkonu a konečně na Kypr. Historie praví, že po roce 1312 je převzali johanité, ale nikdy o tom nebyl nalezen důkaz. Mezi lety 1307 a 1314 Filip IV. po archivech pátral, ale nic nenašel. Říká se, že patřily k největším středověkým sbírkám. Představte si, co by to znamenalo, kdyby se našly.“ „Mohl by to být největší nález knih, jaký se kdy podařil.“ „Rukopisy, které od čtrnáctého století nikdo neviděl, mnohé dosud neznámé. Naděje na nález takového pokladu, jakkoli nepatrná, stojí za hledání.“ Malone souhlasil. Thorvaldsen se obrátil na Stephanii. „Co takhle mír zbraní? Kvůli Larsovi. Váš úřad určitě spolupracuje i s jinými ,osobami evidovanými v mezinárodním zájmu‘, pokud sledujete tytéž cíle. Co kdybychom to tak udělali?“ „Chtěla bych vidět tu korespondenci mezi Larsem a vámi.“ Přikývl. „Můžete ji mít.“ Stephanie zachytila Maloneho pohled. „Máte pravdu, Cottone, potřebuju pomoc. Omlouvám se za svůj dřívější tón. Myslela jsem si, že to zvládnu sama. Ale protože teď jsme parťáci, pojeďme společně do Francie a prohledejme Larsův dům. Už dlouho jsem tam nebyla. Promluvíme si s pár lidmi v Rennes-le-Château. S těmi, co spolupracovali s Larsem. A pak odjedeme.“ „Možná tam na vás budou číhat stíny minulosti,“ nadhodil. Usmála se. „Ještěže s sebou mám vás.“ „Já bych rád jel také,“ řekl Thorvaldsen. Malone byl překvapený. Henrik opouštěl Dánsko málokdy. „A důvod, proč nás ráčíte poctít svou společností?“ 100 n
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186681