Omezení autonomie vůle
jichž společným znakem je, že obecné soudy nedostatečně akcentovaly působení dobrých mravů na závazkový vztah mezi stěžovatelem a společností Z. I., s. r. o.
28. Ústavní soud se s touto námitkou stěžovatele ztotožňuje, když za přílišný formalismus při výkladu právních norem považuje především to, že obecné soudy se při zkoumání rozporu s dobrými mravy soustředily především na jejich izolované působení v jednotlivých ustanoveních kupní smlouvy, aniž by vzaly v potaz působení dobrých mravů na celý komplex tohoto závazkového vztahu, včetně jeho kontraktační fáze a stadia po podpisu smlouvy. Ústavní soud je totiž přesvědčen, že takto extenzivní použití korektivu dobrým mravů je v daném případě odůvodněno specifickým charakterem závazkového vztahu mezi stěžovatelem a obchodní společností Z. I., s. r. o.
29. Ačkoliv předmětný právní vztah vznikl v roce 1995, nelze podle Ústavního soudu zcela přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný vztahům vzniklým na základě tzv. spotřebitelských smluv, neboť je nepochybné, že stěžovatel byl v daném vztahu v postavení spotřebitele a prodávající dodavatele, přičemž ke kontraktaci došlo mimo obchodní prostory dodavatele.
30. Režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl však výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s acquis communautaire dosaženého v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzav-
100
řených mimo obchodní prostory a směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).
31. Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle.
32. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře dovodil autonomii vůle z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ústavní soud v tomto ustanovení spatřuje jak strukturální princip, tak subjektivní právo jednotlivce, které je omezitelné k prosazení jiného práva či veřejného zájmu, na základě zákona, přičemž takové omezení musí být přiměřené sledovanému cíli, jehož má být dosaženo (srov. např. nález I. ÚS 167/04, in Ústavní soud ČR:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186457
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 70, str. 197). Je tedy nepochybné, že současná kogentní úprava spotřebitelských smluv tyto ústavní podmínky omezení autonomie vůle kontrahentů splňuje.
33. Ústavní soud je přesvědčen, že takových podmínek je třeba cestou výkladu jednoduchého práva dosáhnout i v případě „de facto“ spotřebitelských vztahů vzniklých před nabytím účinnosti výše zmíněného zákona č. 367/2000 Sb., neboť materiálně nahlíženo pozice kontrahenta uzavírajícího smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od spotřebitele uzavírajícího smlouvu již v režimu spotřebitelských smluv. Za účelem vyrovnání shora popsané faktické nerovnosti mezi stranami těchto vztahů je třeba hledat takový výklad jednoduchého práva, který na jednu stranu zajistí dosažení tohoto cíle, na stranu druhou omezí autonomii vůle proporcionálně. Nelze také přehlížet, že pro „mateřskou“ společnost žalovaného (v původním řízení) se na území jejího sídla již nepochybně uplatňovala úprava plynoucí ze shora zmíněné směrnice.
34. V obecné rovině lze souhlasit s názorem traktovaným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR, který zdůraznil význam autonomie vůle v oblasti závazkových vztahů, přičemž Ústavní soud k tomu doplňuje, že respekt a ochranu autonomie vůle považoval ve své předchozí judikatuře dokonce za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní „matrici“ vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu „konstanty“ vytčené před závorkou, „v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivně právně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Potřeba formulace dílčích základních práv byla totiž vždy historicky podmíněna reakcí na ma-
Omezení autonomie vůle
sové porušování té které oblasti svobody jednotlivce, z níž vyvstalo konkrétní základní právo.“ Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.
35. Tímto druhým principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově, chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatele a proti principu autonomie vůle, kterého se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.
36. Obecné soudy v daném případě proto pochybily, pokud nepřiznaly principu důvěry shora popsané postavení. V opačném případě by totiž musely s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti dospět
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186457
Omezení autonomie vůle
ke zcela opačnému závěru. Ze skutkových okolností zjištěných v řízení obecnými soudy lze totiž jednoznačně dovodit, že komplex jednání prodávajícího se snažil vyvolat důvěru stěžovatele ve výhodnost kupní smlouvy, avšak pomocí informací označitelných za přinejmenším nekorektní. Stěžovatel se ocitl v neznámém prostředí v prostorách jiných klientů prodávajícího, zástupce prodávajícího vytvořil atmosféru, v níž se stěžovatel mohl cítit omezen ve svobodném rozhodování, byl mu předložen formulářový návrh, kupní cena byla uvedena v německých markách, což není v běžných spotřebitelských vztazích vůbec obvyklé, přičemž jednotlivé splátky byly splatné v české měně a bylo na stěžovateli, aby zjišťoval aktuální směnný kurz, závazkový vztah byl založen na tom, že stěžovateli bude zboží dodáno a nabude vlastnické právo až v okamžiku jeho déledobého splacení, stěžovatel byl ústně mylně poučen o možnosti od smlouvy odstoupit, po podpisu smlouvy neobdržel její exemplář, který mu byl poslán dodatečně poštou, po kontaktování zástupců a zaměstnanců dodavatele, jimž sdělil vůli odstoupit od smlouvy, jej prodejce dále nekontaktoval, nechal jej v přesvědčení, že smlouva byla zrušena a vyčkal okamžiku těsně před promlčením nároku na zaplacení kupní ceny.
37. Ostatně lze přisvědčit stěžovali, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/01 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, č. 188, str. 401) označil v obdobné věci postup obchodní společnosti Z. I., s. r. o., kdy tato společnost ponechala druhého účastníka vztahu v přesvědčení, že od smlouvy odstoupil, aby těsně před promlčením vznesla nárok u soudu, za svérázný z pohledu dobrých mravů. Ústavní soud tehdy vyjádřil přesvědčení, že takový postup by neměl zůstat v rozhodnutích obecných soudů bez odezvy.
102
38. Shora uvedené skutečnosti vedou jednoznačně k závěru, že tvrzenému nároku společnosti Z. I., s. r. o., nelze poskytnout soudní ochranu z důvodu rozporu naznačeného komplexu jeho jednání s principem důvěry, resp. s principem právní jistoty. Obecné soudy nerozpoznaly působení tohoto principu a pokud za shora uvedených podmínek žalobě vyhověly, porušily základní právo stěžovatele na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
39. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR zrušil.
40. Ústavní soud považuje za nutné ve formě obiter dicta uvést, že kromě ústavněprávních důvodů pro poskytnutí ochrany stěžovateli, a to shora naznačenou cestou výkladu jednoduchého práva, lze zřejmě důvod ochrany spatřovat též v doktrinálním působení komunitárního práva.
41. Jak uvedeno výše, právní skutečnosti zakládající vztah mezi stěžovatelem a společností Z. I., s. r. o., nastaly před účinností novely občanského zákoníku, která harmonizovala český právní řád s acquis communautaire v oblasti ochrany spotřebitele, a nastaly rovněž před samotným vstupem ČR do EU, tedy před okamžikem možného působení norem komunitárního práva ve vnitrostátním právním řádu.
42. V době vzniku tohoto právního vztahu tedy nepůsobilo na území ČR komunitární právo a dokonce ani neexistovala domácí právní úprava implementující komunitární právo před samotným vstupem ČR do EU.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186457