uvrhl? Je-li člověk křehkým tvorem, není-li pak Bůh všemocný? A tento Bůh přislíbil, že člověku poskytne pomoc, kdykoliv k němu o ni bude žádat. Spouštíte z očí cíl, ke kterému je člověk stvořen; vždyť tu není, aby požíval vždy jen štěstí – má také snášet utrpení. V člověku jsou zlé žádosti, ale ty má přemáhat. Poddá-li se jim, dokazuje, že miluje více sebe než Boha. Vy tvrdíte, že víra může člověka spasit i bez dobrých skutků. Já však opakuji, že víra musí být spojena s dobrými skutky.“
,,Tím mne nepřesvědčíte,“ odpověděl Béza, ,,já stojím na svém. Že víra může spasit i bez dobrých skutků. Toto učení se shoduje s nekonečnou dobrotou Boží lépe než kterékoliv jiné. A tento článek není jediným, kterým se naše náboženství liší.“
Potom přešel na otázku neomylnosti církve. František se odvolával na slova, kterými Kristus sliboval, že se svou církví zůstane pro všechny dny až do skonání světa a že jí sešle Ducha svatého, který by ji učil, řídil, vedl a spravoval. Dále František dokazoval, že bylo zapotřebí neomylné učitelky Boží pravdy, mělo-li být Kristovo náboženství v úplnosti a přesnosti zachováno pro všechny časy.
,,Z toho důvodu,“ dodával František, ,,udělil Ježíš Kristus církvi své dary neomylnosti týkající se věcí víry. Kristova církev je tedy neomylná.“
,,To však,“ namítal Béza, ,,není křesťanům třeba. Křesťan se má řídit Písmem svatým, v tom nalézá pravidla víry i mravů.“
,,Ale,“ ptal se František, ,,co pak má dělat, dojde-li na místa, která mají temný nebo nejistý smysl?“
,,Duch svatý,“ tvrdil Béza, ,,poskytuje každému dostatek světla, aby mohl poznat pravý smysl.“
,,Rád bych věděl,“ řekl František, ,,kdy to Duch svatý slíbil. V Písmu svatém o tom zmínka není, ale píše se tam jasnými slovy: ,Kdo by církev neuposlechl, budiž tobě jako pohan a publikán.’ Ale suďme podle skutečných událostí. Jestliže Duch svatý uděluje každému dostatek světla, aby mohl poznat pravdu, pak by nebylo možné, aby lidé ohledně pravdy měli různá mínění, protože pravda je jen jedna. Že tomu tak skutečně je, se snadno přesvědčíme, nahlédneme-li do vašeho tábora; ani jeden z vás se s druhým plně neshoduje.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186438
Luther připouští skutečnou přítomnost Krista Pána v nejsvětější Svátosti, Kalvín ji zavrhuje. Luther vymazal z Písma svatého epištolu sv. Jakuba, Kalvín ji přijímá. Luther se posmívá knize Starého zákona Kazatel a knihu Jobovu považuje za bajku. Řeknete snad, že se mýlí? On vám odpoví, že je osvícen Duchem svatým, a vy sami se mýlíte.“
Podobným způsobem František dokazoval i dále do jakých neshod a rozporů se zaplétají ti, kteří se nechtějí řídit církví, která je dle Písma ,,domem Božím, sloupem a utvrzením pravdy“.
Béza mu vytýkal, že jeho odsouzení není spravedlivé. ,,V Písmu svatém,“ řekl, ,,se nalézají věci tak jednoduché a srozumitelné, že se vzhledem k nim není možné se mýlit. Čtu-li slova „Nezabiješ!“ Nepromluvíš křivého svědectví!, vím dokonale, co tyto slova chtějí říci. Věci, které jsou potřeba vědět ke spasení, jsou zřejmé a jasné; nesrovnáváme-li se v některých ostatních názorech... na tom nezáleží.“
,,Ale těmi ostatními,“ odpověděl František, ,,bude brzy celé vaše náboženství. Co je zřejmější než slova: ,Totoť jest tělo mé, totoť jest krev má?’ A přece pravíte: ,Nemohu věřit, aby chléb a víno se staly tělem a krví Syna Božího.’ Jiný opět řekne: ,Nemohu věřit, že bych se dopustil hříchu, kdybych požádal manželky bližního svého.’ Ačkoliv je psáno: Nesesmilníš! Vy pravíte, že pravdy, které jsou potřeba ke spasení, jsou tak určité a srozumitelné, že vzhledem k nim se nelze mýlit Jmenujte mi tyto pravdy! Rád bych k tomu vyzval vás a všechny reformátory. Roku 1527 se sešli v městě Kormas nejčelnější přívrženci nového učení, aby rokovali o novém náboženství. Savojský vévoda Emanuel Filibert, který byl také přítomen, nařídil mistrům nového učení, aby sepsali stručné vyznání svojí víry. Ti pohlédli s úžasem jeden na druhého a bez pořízení se rozešli. Co měli také říci? Kdyby byl jeden z nich něco tvrdil, druhý by se mu postavil na odpor. Sám vévoda, který byl velmi důmyslný, z toho usoudil, že mezi přívrženci nového učení všichni nerozumějí Písmu svatému, a že dokonce ani jejich mistři se neshodují ve výkladu Svatého písma – jeden druhému odporují. Týž vévoda také dodal, že protestanté se v ničem neshodli, vyjma nenávisti vůči katolické církvi, ale v míru žili se sektami, které obviňovali z bludu a bezbožnosti...“
Tady byla rozmluva přerušena, Béza nebyl na tak přímou řeč zvyklý. Byl zaujat sám sebou a nakažen pochlebováním a pozastavil se nad tím, že tak mladý člověk se odvážil se s ním přít. Jeho nevole byla navíc zvýšena tím, že nemohl tajit své nedostatky. Co měl odpovídat, pravda je natolik mocná, že ji nelze překonat pouhým řečněním. Obvyklá mírnost, na které si Béza nemálo zakládal a kterou si dosud uchovával, ho nyní opustila. Byl by rád vévodu pro onen výrok obvinil ze lži, ale protože výše uvedená událost byla všeobecně
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186438
známá, nemohl se k tomu odhodlat. Protože ho nenapadal argument, který by mohl proti Františkovi užít, začal mu spílat. František, který byl výmluvný, když se jednalo o otázky víry, maje se teď zastávat sám sebe, sklonil hlavu a mlčel. Po nějaké chvíli se obrátil k rozjitřenému Bézovi a klidně řekl:
,,Pane, nepřišel jsem proto, abych vás rozhněval – Bůh uchovej! Chtěl jsem s vámi jen rokovat o některých sporných článcích víry a upřímně a bez okolků vám předložit některé námitky, abych poznal, jak o těchto věcech smýšlíte. Protože však vidím, že vás to popuzuje k hněvu, prosím, odpusťte. Již se to nestane, nebudu s vámi už bez vašeho souhlasu rozmlouvat o sporných otázkách vaší víry.“„
Touto Františkovou mírností byl Béze nesmírně dojat. Poznal, že chybil, zastyděl se, že byl tak nezdvořilý, stiskl Františkovi ruku a řekl.
,,Jste ctnostnější než já, dal jsem se unést hněvem, za což se nyní stydím.“
Potom prosil Františka, aby některý den k němu přišel, aby mohli pokračovat v započatém rokování. Tak skončila jejich první schůzka, která trvala tři hodiny. Ale -bohužel- František poznal, že Bůh odnímá svou milost těm, kteří ji příliš nadužívají. Některá z jeho slov snad naplnila srdce Theodora Bézy studem, ale k lítosti ho žádné z nich nepohnulo. Jeho zármutek pocházel více z uražené pýchy, nežli z probuzeného svědomí. Když se František vrátil do Thononu, napsal ihned dopis papeži Klementu VIII., ve kterém ho seznamoval s výsledkem své první schůzky s Bézou. Ujišťoval sv. Otce, že Béza není příliš vzdálen od katolické víry. Že ho ke kalvínské straně více poutá pověst, kterou si vydobyl u Kalvínů a jejich ustavičné pochlebování, než přesvědčení o pravosti víry ke které se hlásí. Potom František papeže upozorňoval, že Béza je více než skvěle zaopatřen a to vše by přišel, kdyby se vrátil do katolické církve. Bylo by prý třeba, aby se mu v katolické církvi dostalo stejné materiální zabezpečení. Papež Františka povzbuzoval, aby v započatém díle pokračoval, navíc mu navrhl, aby jeho jménem Bézovi slíbil čtyři tisíce tolarů ročního platu a náhradu za jeho knihy a nářadí. Papež by rád obětoval ještě více, protože věděl, že Bézovým obrácením by katolická církev získala velmi mnoho. Díky této papežově nabídce se František brzy odebral do Ženevy, vzal s sebou senátora Favrea, který tam byl před krátkým časem povýšen do hodnosti předsedy senátu. V jeho společnosti František odešel k Bézovi. Tento je ujišťoval, kterak si pokládá za čest, že má příležitost se s Favrem seznámit.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186438