Martin Buzek – Vrakoviště
přišel?“ zeptal se. Kleknul jsem před něj a znovu cpal peníze do tašky. „Nebojte se, jsou poctivě vydělaný,“ uklidňoval jsem ho. Když jsem byl hotovej, zvednul jsem se a podal mu tašku, přijal ji a zaved mě do zpovědnice. Vlez jsem dovnitř, on se taky posadil na svý místo a na klín si položil můj poklad. „Uzavřel jsem smlouvu s ďáblem, Otče,“ začal jsem pomalu vyprávět svůj příběh. „A on mě teď nechce pustit. Víte, za co jsem dostal ty peníze? Zabil jsem člověka. Možná to byla vražda, nevím, neměl jsem jinou možnost. Tam na vrakovišti má život jinou cenu, víte? Jenomže když projdete jeho bránou, nikdo vám na vině neubere.“ Vylíčil jsem mu, co se stalo s kazatelem, jeho poslední cestu i to, že jsem neměl sílu ho tam nechat zaživa semlít, tak jsem ho radši zabil. Když jsem skončil, chvíli mlčel. „Ještě něco vás trápí?“ zeptal se. „Ještě asi milión věcí, hlavně to, jak se tu obchoduje s lidma, ta inflace morálky, která zasáhla vesmír, a především moje vlastní neschopnost vyskočit z tohohle vlaku. Pomalu se stávám jedním z nich, za chvíli budu zabíjet a vůbec mi to nepřijde špatný. Chtěl bych odsud utýct, ale nedokážu to.“ „Rozumím vám, osudy vás sběračů jsou podobný. Ten váš vás bičuje pochybnostmi, protože jste ztratil víru.“ „Jenomže já nikdy žádnou neměl,“ odvětil jsem. „Každý má víru, jen o tom třeba neví.“ „Tak ať, ta moje je slabá, už léta se krčí někde v koutě mojí duše a nemůže nabrat sílu. Můžete mi nějak pomoct?“ „Budu se za vás modlit.“ Usmál jsem se: „A ty peníze?“ „Pomůžou jiným. Je to znamení, že jste začal přemýšlet. Jste na dobré cestě, jenom musíte vytrvat.“ „Pokusím se.“
- 97 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186417
Martin Buzek – Vrakoviště
„Kdo byla ta dívka?“ zeptal se. „Kdysi mi na ní záleželo, ale teď už mi nezáleží na ničem. Jestli vás můžu poprosit, pomodlete se i za ni, možná to potřebuje víc než já. Promiňte, Otče, už musím jít,“ ukončil jsem náš rozhovor. Zvednul jsem se a utíkal po stopách Laury, venku mě ale déšť vytrhnul ze sna a já zvolnil krok. Doufal jsem, že když už to nedokázal kněz, alespoň ta voda smeje mý hříchy. Celou tu cestu zpátky na hotel jsem šel pěšky, mohlo to trvat dvě hodiny, nevím, chvílema jsem bloudil a schválně chodil v kruhu. Přál jsem si, aby ta cesta neskončila, vnímal jsem ji jako očistec. Na rohu před hotelem jsem se stavil na hamburger, už jsem měl pořádnej hlad a taky jsem chtěl prohodit se stánkařem pár slov. Ještě než jsem se ale stihnul zakousnout do šťavnatýho sousta, zastavilo na ulici auto. Vyskočili z něj tři strážníci RA a vrhli se na mě. Jeden mě bez varování praštil pendrekem, vůbec jsem to nečekal, a tak mě ta rána dost ochromila. Instinktivně jsem se stáhnul do klubíčka a další tři rány přijal hřbetem ruky, temenem hlavy a kolenem. Dvakrát do mě kopli a pak mi nasadili pouta a nacpali mě do auta. „Co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem konečně nabral dech. „Drž hubu!“ zařval jeden. Na to se nedalo nic říct, chvíli jsem přemejšlel, jestli jsem náhodou neublížil Lauře, v tom záchvatu šílenství se mohlo stát ledacos, ale přece jsem si jasně pamatoval, že z kostela odešla sama. Rozhodnul jsem se počkat, služebna RA byla nedaleko, a tak jsem si ještě nechal líbit dvojí dloubnutí do žeber a snažil se moc nebránit. Dovlekli mě do kanceláře velitele a tam mě posadili na židli. Poprosil jsem o cigaretu, ale dostalo se mi další rány, radši už jsem je nedráždil. Marně jsem spekuloval, co se mohlo stát, takhle snad nezacházeli ani s kazatelem, když ho zatýkali, aspoň já jsem si žádnejch podlitin na jeho těle nevšimnul. Zato můj obličej už byl z poloviny modrej a ruce i nohy mi začínaly natejkat. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil důstojník v uniformě.
- 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186417
Martin Buzek – Vrakoviště
„Tak to vyklop a nezdržuj,“ promluvil na mě. „Nevím co,“ přiznal jsem. „Cos dělal v posledních hodinách?“ zeptal se mě. „Nic, byl jsem v kostele a pak jsem šel pěšky domů.“ „Sám?“ Přikývnul jsem. „Zvláštní náhoda,“ poznamenal. „Neměl bych dostat právníka?“ zeptal jsem se. „Ty nemáš právo na nic,“ použil starý zaklínadlo. „Ani na sdělení obvinění?“ vzdoroval jsem tvrdohlavě. Chytil mě za límec a zvednul ze židle. Pochopil jsem, že jdeme pryč. Odvlek mě do vedlejší kanceláře. Ležel tam na stole velkej černej pytel. Komisař ho rozepnul a já se díval na zavalitý mrtvý tělo a studenej pohled svýho nejlepšího kamaráda. „Proboha, Bille, co ti to udělali?“ řek jsem udiveně. „No tak, dost divadýlka,“ dostal jsem další ránu a výslech pokračoval přímo na místě. Komisař se nejspíš domníval, že tváří v tvář oběti se sesypu a všechno přiznám. Mě to ale spíš ještě posílilo. „Něco takovýho bych neudělal. Byl to kámoš,“ bránil jsem se. „Kdy jsi ho viděl naposledy?“ zeptal se. „Je to tak dva dny, potkali jsme se na ulici.“ „O čem jste spolu mluvili?“ „Ptal se mě, jestli jsem neviděl uvnitř Matky jeho nohy,“ odpověděl jsem popravdě. „A viděl jsi je?“ zeptal se. Zprvu jsem nepochopil, na co se ptá. „Co jako?“ „Ty nohy!“ „Ne, jasně že ne,“ musel jsem se zasmát absurdnosti tý otázky. „A co ty peníze, který u tebe viděla Laura?“ zeptal se. „Asi nejste moc bystrej, jinak byste věděl, že je to odměna za
- 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186417