Obě jsme se opět zahleděly ven na přední zahradu, kterou William nyní měřil dlouhými kroky. Zkoumal, kam až se mech stačil rozrůst. „Koukám, že máte trávník taky samý mech!“ ozvalo se od branky. Byl to James Greene, jemuž se ve vesnici neřeklo jinak než Maceška, protože macešky miloval. Byla to pravděpodobně jediná tajná vášeň tohoto vytáhlého usedlého šedesátníka. Na své zahrádce jimi osázel kdeco. Byl to zapálený zahradník a trávník před jeho domem mu mohli závidět i v Hyde Parku. Byl dokonalý, hebký jako tabrízský koberec, a tak stejnoměrně sestříhaný, že jsem Macešku podezírala, že tu trávu snad stříhá nůžkami z manikúry. Jeho tráva měla v každé roční době, i za největšího sucha, kdy ostatní trávníky připomínaly vyprahlou hnědou Kalahari, barvu svěžího smaragdu nedotčeného plevelem, natožpak mechem. William pohlédl na souseda Macešku s novou nadějí v očích. Podělit se o starost s někým, komu leží na bedrech rovněž péče o trávník, nebylo potupným přiznáním zahradnické prohry. „Podívejte, Jamesi, co to letos udělalo!“ rozhodil William bezmocně pažemi. James Maceška to pochopil jako výzvu k první pomoci. Otevřel si branku a připojil se k Williamovi. Chvilku oba vážně postávali nad naším trávníkem, bradu v hrsti, a bedlivě zkoumali svěže zelené bochánky rozrůstajícího se mechu. „Začíná se to zajímavě vyvíjet,“ poznamenala babička a přistoupila ještě blíž k oknu. Také James si nyní pošoupl brýle na čelo, pak si přidřepl na bobek a promnul mezi prsty kousek mechu pohybem, jakým zkušený rolník hodnotí žírnou hroudu. „To díky té tuhé zimě máme teď všichni trávník samý mech,“ vynesl James znalecký posudek. „Na to platí jen jeden prostředek.“ William mu visel pohledem na rtech, stejně jako já s babičkou. „Mechovrah.“ „Aha,“ přikývl William. „Mechovrah!“ zvolaly jsme s babičkou jednohlasně a daly se do smíchu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186355
„Tenhle skvělý prostředek na hubení mechu lze zakoupit ve většině zahradnických potřeb. Rozmíchá se s vodou a pak se tím zalijí mechem napadené kusy trávníku. Za tři neděle budete mít trávník jako zelený koberec,“ ujistil Maceška Wiliama tónem, jakým obvykle lékař sděluje v nemocnici příbuzným, že jejich drahý bude žít. „Opravdu?“ upnul se k němu William s novou nadějí. Vtom před brankou zastavil bentley. Vůz předjel tak tiše, že jsme ani nepostřehli, že se sem blíží. Vystoupil z něj zámecký komorník Tobias. Oblečený byl jako vždy do dokonale střiženého tmavého obleku a v rukou třímal rukavice. Uvědomila jsem si, že jsem ho vlastně nikdy neviděla v civilu, jen v téhle oficiální zámecké uniformě, která ho zcela připravila o osobnost. „Ten člověk vypadá vždycky jako funebrák,“ utrousila neuctivě babička. „To je Tobias. Ze zámku,“ upozornila jsem ji pro jistotu. „Já vím. Zahlédla jsem ho tam posledně, když jsme se u Sarah zastavili na čaj. Na takový úkaz, jako je on, se jen tak nezapomíná!“ Tobias v nás vyvolával pobavené veselí, v Jamesovi však coby vyslanec vyšší společnosti navodil patřičnou úctu. Strhl rychle čapku z olysalé hlavy a zlehka se komorníkovi uklonil. Tobias mu jen jaksi shovívavě pokynul a zamířil k Williamovi, v němž spatřoval jako v akademikovi autoritu. „Pane,“ uklonil se zlehka. „Mohl bych prosím mluvit s paní Mary?“ „To víte, že ano, Toby,“ usmál se na něj William a kývl na pozdrav za mizejícím Maceškou, pro něhož začala být situace společensky příliš náročná. „Prosím.“ „To jsem zvědavá, co mi ta osoba chce,“ poznamenala babička. V tu chvíli se už komorník s Williamem objevili mezi dveřmi. „Madam,“ zopakoval si Tobias úklonu, „je mi potěšením i ctí vyřídit vám pozvání lady Sarah do rodinného sídla Fields-Sendrickových ve Worthu. Lady by se opět ráda těšila vaší společnosti.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186355
Bylo mi úplně jasné, co se babičce honí hlavou. Byla to však dáma každým coulem, a tak se ovládla. „To i já, to i já!“ odvětila s nenásilným úsměvem a přijala od Tobiase dopis v tuhé obálce z kvalitního ručního papíru. Překvapilo mne, že Tobias k jeho předání nevykouzlil odněkud takový ten stříbrný tácek, na kterém nosil poštu na zámku. „Dám lady Sarah v odpovídající době vědět, kdy k ní zavítám,“ řekla pak babička, když si vychutnala delší odmlku. Nastalé ticho se táhlo jako starý zcukernatělý med. Tobias poněkud zrozpačitěl, ale pak se vypoklonkoval ze dveří. Babička počkala, až se vytratí i s tím honosným bentleym, a teprve potom rozlomila purpurovou pečeť na obálce. „Ukaž, babi, co ti to ze zámku píšou!“ nakláněla jsem se jí zvědavě přes rameno a William se ke mně připojil. Babička neuspěchaně přistoupila k příborníku, otevřela zásuvku a vytáhla z ní ozdobný nožík na otvírání dopisů, který jsem tam přechovávala. Zajela dlouhou štíhlou stříbrnou čepelí pod chlopeň obálky a list zvolna otevřela. „Babi, ty to prezentuješ úplně jako čínské mučení. Myslím to s pomalu odkapávající vodou!“ nezdržela jsem se. Babička na mne upřela pohled. „Potěšilo mě sice, že si na mě zámecká paní evidentně vzpomněla, to nicméně neznamená, že mne projev její přízně připraví zcela o soudnost!“ Babička si po těch slovech obřadně nasadila brýle a začetla se do úhledně napsaných řádek. „Je to pozvání na zámek. Na odpolední čaj. Pro nás pro všechny,“ oznámila nám. „Teda Mary,“ William nedokázal potlačit obdiv, „my jsme tu už nějakou dobu – a na zámek, jak vy říkáte, nás dosud nikdo nepozval. A i mnozí ze starousedlíků čekají na podobnou poctu dodnes. Vy se tu sotva objevíte, a už se vám pozvání jen sypou! Tomu říkám kouzlo osobnosti!“ S tím kouzlem osobnosti měl pravdu. Na zámek jsme se původně chtěli vypravit pěšky, protože to nebylo daleko, a v sobotu, kdy jsme se měli dostavit, panovalo krásné
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186355