KAPITOLA 8
Žít ve spojení s duchovním světem
N
A PALUBĚ letadla do Kapského města jsem si přečetl v časopise aerolinií, že toto město je jedním
z kandidátů na místo, které by měl člověk navštívit, než zemře. Nějak si nemůžeme pomoci a vnášíme téma smrti do našich každodenních rozhovorů – používáme fráze jako „za to by stálo umřít“ nebo „jen přes mou mrtvolu“. Ale poselství, které jsem přivážel do Jihoafrické republiky, znělo, že smrt není naše konečná zastávka. Když někdo zemře, jeho tělo už možná nebude nijak užitečné, ale jeho duch bude pokračovat dál. „Duhový národ“ žije v nádherné zemi. Kapské město, se svými překrásnými plážemi, které se táhnou kilometry daleko, Stolovou horou a rozsáhlými vinicemi na východě je rozhodně místem, které stojí za to jednou v životě vidět. Každý si tu může najít to své – turisticky atraktivní viktoriánský komplex Victoria and Albert 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186287
Waterfront, pláž Boulders, kde lze spatřit africké tučňáky, nebo na cestě k majáku Cape Point potkat paviány – šikovné zloděje. Pláž Camps Bay má obrovský sexappeal – můžete se kochat kráskami oblečenými jen v tangách, jak si užívají paragliding a pozorovat nastrojené kovboje promenádující se po chodníku kolem kaváren a dodávají tak tomuto tolik odlišnému kontinentu příchuť pláže Miami South Beach. To je ale jen jedna z barev duhy. Ve čtvrti Simons Town najdete půvabné tibetské čajovny, kde vám nabídnou opravdové tibetské modlitební mísy spolu vynikajícím vegetariánským jídlem. Setkal jsem se tam s jedním starousedlíkem, jehož dědeček, podle tehdejšího jihoafrického škatulkování, byl „bílý“ a babička „barevná“. Vyprávěl mi o starých časech: „Do vlasů vám strčili tužku. Když jste se předklonili a tužka tam zůstala, ocejchovali vás jako černého nebo barevného. A to určilo směřování celého vašeho dalšího života – kde jste mohl bydlet, jakou práci dělat a jak vysokého vzdělání jste mohl dosáhnout.“ Ve čtvrti Langa, nejstarším černošském předměstí Kapského města, se tísnilo sto lidí v obytných prostorách, kam by se jich normálně vešlo šestnáct. V dnešní době už jsou ale i obydlí, která vypadají jako chaloupky ze změti starého zrezavělého harampádí, uvnitř útulná a často se v nich tísní lidé, kteří působí při sledování dopoledních televizních seriálů šťastně. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186287
Pokračoval jsem letadlem do Johannesburgu, kde jsem se setkal s paní Denise Maidment, která byla ředitelkou jedné firmy. Měla s manželem tři syny a po dobu více než deseti let byla nedílnou součástí jejich rodiny i její matka. Předám teď slovo Denise, aby vám vyprávěla svůj příběh: Máma vždycky věřila v existenci světa duchů. Každý den mluvila s mým pradědečkem a prababičkou, ačkoliv byli oba už mnoho let mrtví. Na toto téma se v naší rodině hodně diskutovalo a vždycky to byly diskuse nabité jiskřením. Ačkoliv máma věřila v pokračování života po smrti, můj manžel nikoliv. Naši synové se tomuto tématu vyhýbali a mě při pomyšlení, že by někdo mrtvý mohl stát vedle mě, jímala hrůza. Hovory na toto téma obvykle skončily tím, že máma řekla: „Já vám dokážu, že existuje posmrtný život – vrátím se k vám a budu s vámi mluvit.“ Rob na to říkal „Tak do toho – klidně to udělej!“ Já jsem se však při té myšlence otřásala hrůzou a prosila ji, aby mě nestrašila. V listopadu roku 2004 máma onemocněla a odvezli jsme ji do nemocnice. Po několika testech se ukázalo, že trpí rakovinou žaludku a má velký nádor na mozku. Lékaři nám řekli, že léčba není možná a dávali jí tři měsíce života. Máma to přijala opravdu dobře. Řekla, že prožila skvělý život a že je připravena odejít. Dělala si starosti jedině s tím, 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186287